Teologie a univerzita: Příspěvek k akademické spiritualitě ****************************************************************************************** * Teologie a univerzita: Příspěvek k akademické spiritualitě ****************************************************************************************** Teologie a univerzita: Příspěvek k akademické spiritualitě Jan Milič Lochman Z osobních zkušeností Není tomu tak, že by teologie z vnitřní nutnosti hledala své místo výlučně v rámci univerz tomu tak, že by se univerzity neobešly bez teologických fakult. Jediný pohled do novověkýc do současnosti ukazuje, že je vztah mezi oběma veličinami proměnlivý, někdy vzájemně přejn kontroverzní. Smím se odvolat na zkušenosti ze své - právě v tomto smyslu dosti klikaté - jsem studovat bohosloví za velmi mimořádných, vnějšně nepříznivých okolností: za nacistick vysoké školy byly okupanty uzavřeny - mezi nimi také vysoká škola, na které bych byl rád z Husova bohoslovecká fakulta. Byla to nouzová situace, ale církevnímu vedení evangelické cí vytvořit z teologických odborníků (fakultní profesoři mezi nimi nesměli být) náhradní, pol studium, které jsem vždycky - i po zkušenostech z bohatého studia na jiných vysokých školá mimořádně podnětné a zdařilé. Když se v roce 1945 pro nás do široka otevřely brány univerzity, byla naše Husova fakulta stranou. Po pár letech byla z univerzity vyřazena i sesterská katolická fakulta. Totalitní marxismu-leninismu nesnášela na českých elitních učilištích "tmářskou pavědu" teologii. Pro mnohé z nás to bylo zklamání. Ne že by nám univerzita ve své tehdejší ideologizované p administrativně chyběla: byli jsme v mnohém ušetřeni obecných šikan - i když i v našem rel platil totalitní dohled. Co nám však chybělo, byl kontakt se studenty i učiteli jiných fak teologie se nedá pěstovat v oploceném prostoru, hledá kolegy a přátele mimo vlastní instit církev, vstupuje už od apoštolských dob na areopágy soudobého života. Přitom jsme tušili, od unverzity je na škodu i základní myšlence univerzity samé: universitas literarum - ta m evropskou univerzitu - a konec konců pro každou univerzitu - přímo konstitutivní. Je zakot universálního řádu, který je nadřazen dílčím perspektivám jednotlivých fakult i vládnoucím a v důsledku toho: je závaznou výzvou ke komunikaci přes hranice vědních disciplin i kultu komunikační společenství lidí, kteří z různých východisek, s různými cíli, mají jednu byto základnu: respekt k poznávané, všem hledajícím nadřazené pravdě. Obě tyto konstitutivní myšlenky - suverenita pravdy a ochota ke komunikaci - měly původně motivaci. I když tato motivace byla v průběhu sekularizačního procesu novověku oslabena - případě není monopolem teologie - je přece podle mého přesvědčení právě bohosloví disponov ve společenství s ostatními fakutami tuto "ideu univerzity" zastávalo. To, myslím, tanulo kdo po osvobodivém průlomu 1989 velmi brzo rozhodli o inkorporaci třech bohosloveckých fak Karlovy. To nebylo jen administrativní opatření či snaha o nápravu ideologických křivd. Zd vnitřní: tak jsem aspoň rozuměl pohnutkám rektora Radima Palouše v jeho pozoruhodném úsilí posílit hodnotu, kterou označoval jako univerzitní spiritualitu. Sledoval jsem pokusy o přestavbu naší univerzity se solidární účastí - ovšem prostorově zp Byl jsem totiž od roku 1968 povolán na svou druhou (vlastně třetí) alma mater, univerzitu Důvod, proč jsem toto povolání přijal, nebyla jenom tamní fakulta, kterou jsem znal a kter především při pomyšlení na Karla Bartha, patrně nejvýznamnějšího teologa 20.století, který volbu zasazoval; co mne vedle toho přitahovalo, byl charakter tamní univerzity jako organi V Basileji byla tehdy klasická vize univerzity živá a při vší postupující specializaci věd ještě přehledné menší univerzitě komunikativně praktikovatelná. Dialog s představiteli jin fascinující možnost a hleděl jsem jí využít, kde se dalo. Od počátku do konce svého působe ne jenom v době svého rektorátu. Pak ovšem zvláště intenzivně. Předpoklady k tomu jsem si přinášel, negativně, ze zkušenosti izolace v trapně ideologizov totalitně projektovaného školství; především pak, pozitivně, z živého odkazu svých učitelů motiv české reformace, jak mi jej předkládali i moji filosofičtí učitelé Masaryk, Rádl, Pa nepodplatná věrnost hledané a poznané pravdě; a jasnozřivá, včasně zastávaná výzva Komensk věd, tak často už v jeho době přeslýchaná - to vše se mi stalo závaznou výzvou a inspirací postavení. "Idea univerzity" v teologickém horizontu jako zdroj "univerzitní spirituality" se tak sta mých naléhavých témat. Nehodlal jsem je rozvíjet v abstraktním, ahistorickém smyslu, nýbrž místo a čas svého konkrétního působení. Tak jako Univerzita Karlova je i její o století ml sestra středověkého původu a hlavně: je si toho relativně dobře vědoma. Ctí kontinuitu, ve Právě někteří z nejvýznamnějších učitelů - konkrétně Jacob Buckhardt a Karl Jaspers - jsou příkladem. Ne jen státy, i univerzity se udržují ve věrnosti ideji, ze které se zrodily. N že by bez ohledu na proměny časů duchamorně repetovaly středověké principy, nýbrž v pokusu kritickém vědomí nezvratných změn o uchování toho, co je nadále nosné. Zde je místo pro sl teologie: Spiritualitu (středověkého) původu nelze kopírovat. Na "smetiště univerzitních d nám pokoušela namlouvat totalitiní idelogie - však rozhodně nepatří. Ze svých basilejských zkušeností bych rád toto přesvědčení zdůvodnil. Po léta jsem každode kolem do kamene vytesaného nápisu, kterým hlavní univerzitní budova vítá své občany. Ten n "Mortalis homo ex dono Dei per assiduum studium adipisci valet scientiae margaritam quae e arcana cognoscenda dilucide introducit et infimo loco natos evehit in sublimes" . Tato slo verzí preambule nadační listiny basilejské univerzity z 12.11.1459. Papež Pius II. (i z na známý autor latinské České kroniky Aeneas Silvius Piccolomini) tu před svou univerzitu kla cíl. Ujišťuje její budoucí občany, že "smrtelný člověk Božím darem může vytrvalým studiem vědy, která jej přivede k poznání tajemství světa a vynese ty, kdo se narodili n a nejnižš výšinám". Tato slova nejsou originálním výtvorem papeže-humanisty. K jednotlivým výpovědím se najdou v zakládacích listinách sesterských univerzit, také naší Univerzity Karlovy. Představují t konsenzus klasických evropských univerzit. Loňský sníh? Nemyslím. Základní důrazy stojí za podnes, především tam, kde se - byť za změněných podmínek - zamýšlíme nad obnovou univerzi Na trojí akcent textu bych chtěl v této souvislosti upozornit. Chvála vědeckého poznání Preambule je nesena důvěrou v dobrý smysl vědeckého poznání. Člověk je ve svém bytostném u bytost, smí, má, ba musí hledat nové poznání. To je jeho nezbytí i výsada. Nezbytí: nemůže obstát, pokud se nepokusíme o jeho poznávání. Na rozdíl od jiných tvorů, je člověk svým př vlastně "defektní" tvor. Své životní možnosti si musí teprve vytvářet. Poznání toho, co je tomu napomáhá. Věda však není jenom nezbytná, je to zároveň naše výsostné privilegium. Bad poznáváním vynikáme nad ostatní stvoření, "andělům blíže než živočichům", schopni růst v s a odpovědného života. Toto přesvědčení o eminentním významu poznání a tedy i jeho institucí, právě univerzit, je hluboce v základech evropské humanity, a to v obou jejích konstitutivních pramenech: v pat promyšleného programu antické filosofie i v biblickém důrazu na na jedinečnou roli člověka stvoření. Náš text charakterizuje cestu a způsob vědeckého zkoumání dvěma výraznými motivy. Hovoří o studiu", ale také o daru "perly věd". Tím rámcově naznačuje dvojí podmínku vědecké práce. a především "assiduum studium": vytrvalé úsilí, koncentrovaná snaha v námaze pojmu i život vědec se liší od diletanta metodickou kázní a od intelektuálního playboye ochotou k askezi života). Není náhodou, že novodobý typ zapáleného badatele měl své předchůdce ve středověk mezi lidmi, kteří ve vědomém zúžení běžných životních možností objevovali a otvírali prame intenzivním intelektuálním soustředění a v bezpodmínečné oddanosti hledané pravdě . Assidu elementárním předpokladem každé vědy. Je tu však i druhý prvek. K němu ukazuje preambule slovem o "Božím daru" a obrazem "perly navozují - našim uším možná překvapivě - teologické a estetické motivy. I ty však patří k evropské vědy. Myslím na Platona a jeho postřeh, že hledání pravdy se může legitimně dít v duchovního nadšení a uchvácení krásou, krásou dobra, dobrem krásy. Naše poznání má i svou erotickou složku. A myslím i na biblickou reminiscenci, že se nám lidsky podstatného pozná poznání nejen Boha, nýbrž i sebe a bližního, dostává leckdy "jako ve snách", jako nevyslou tyto motivy patří do úvah o smyslu obecného i vědeckého poznání - ne jako náhražka či konk vytrvalého studia, nýbrž jako poukaz na jeho hranici, která i největší z badatelů vede ke také osvobozuje. Bez životního prvku tvořivé radosti a milosti se i nejlépe zamýšlené věde stane snadno duchamorným, náročivým a proto málo věrohodným počínáním. Naše univerzity a v mají dobrý důvod, brát vážně oba pokyny naší preambule: růst ve společenství náročné a vyt také v ovzduší vděčné radosti za dar "perly věd". Obojí nedílně vyznačuje univerzitní spir Etická dimenze spirituality Lidské poznávání, vědecká práce, není samoúčelem. Neplatí scientia pro scientia a tedy ani universitate. Univerzita se svými fakultami žije uprostřed společnosti - teologická fakult nikoli výlučně, uprostřed církve. Naše nadační listina vyjadřuje tento vztah k širším obla jeho osobní i pospolité rovině tím, že v navázání na svou chválu vědy jako vzácné perly vz quae bene beateque vivendi viam praebet. Legitimní věda "ukazuje cestu k dobrému a šťastné své místo a své poslání nikoli v akademické izolaci, nýbrž v celku mnohotvárného života. S výslovně: dobrému a šťastnému životu. Tento upřesňující dodatek otevírá etickou dimenzi univerzitní spirituality. A to rovnou ve otázce po smyslu a cíli vědeckého a výchovného úsilí, v tom i po zodpověditelných důsledcí programů a metod. Když sledujeme triumfální proces novodobé vědy, stěží se ubráníme dojmu, aspekt byl spíše zanedbáván. Po staletí si zvláště špičkové vědecké snažení rozumělo jako dobro a zlo". Mělo to své pochopitelné důvody, především v obraně proti moralizujícímu či poručníkování vědeckých projektů, zprvu ze strany církve později absolutisticky či totalit politických či ekonomických systémů. Proti takovým tlakům se ve vědeckých kruzích argument věda zná vposledu jen jednu etickou zásadu: nepodplatnou metodu. Úkolem vědce - a tedy i p institucí - je soustředěně hledat a zkoumat a nenechat se rozptylovat úvahami o možných dů po bene beateque patří do závorky. Dnes nabývá etická problematika i v akademickém prostředí nové aktuality. Zažili jsme to z minulé generaci mezi atomovými fyziky. Modelem je podnes proslulý "případ Oppenheimer" až konstatování: "For the first time, the scientist has known sin". Dnes se etickými aspekty obírají badatelé i v jiných oblastech - v biologii, v medicíně, chemii i v jiných vědách. mezifakultní diskusi roste, komunikativní prvek klasické univerzity sílí, nejen na vysokýc společnosti. Roste konsenzus, že k agendě vědců všech oborů patří ne jen odborná otázka po způsobem lze poznat, nýbrž i po tom, co lze ve vztahu k k možným rizikům eticky a politick Vědecké procesy nejsou eticky neutrální. Věda je moc a moc staví lidské společenství před občanské odpovědnosti za využití či zneužití jejích výsledků. Středověká preambule v tom m vědy" září ve svém legitimním lesku pokud míří "k dobrému a šťastnému životu". Nadační listina nám dává na uváženou ještě jinou etickou otázku. Podle ní je známkou a cíl vzdělání, že "povznáší ty, kdo se narodili na nejnižších místech, k výšinám". Tím se míní důstojnost vědce uprostřed společnosti, hodnost, kterou vzdělanec vyniká nad nevzdělaného. duchovní důstojnost má nedílně i svou sociální stránku. Nebylo tomu tak, že univerzitní dr vzdělanci už ve středověku, aby překročil meze, které mu byly takřka nepřekročitelně uklád Podnět míří dál než na rovinu osobní kariéry vědce. Mohl být právem sociálně rozšiřován v univerzitní vzdělání lze se zvláštní pozorností orientovat k situaci těch, kdo jsou v dané uspořádání "dole". Tak tomu rozuměla i mladá Univerzita Karlova už jen společenskou rolí s reformně orientovaných žáků i učitelů. Postava jednoho z nejvýznamnějších našich rektorů J příkladná. To neznamená, že by univerzita směla populisticky snižovat svou úroveň. Preambule přece ho "výšinách". I to stojí za pozornost. Každá vysoká škola stojí právem o to, mít své čestné vrcholcích soudobého bádání. Avšak legitimní intelektuální elita ("periti", "sublimes") ne elitářská, zaujatá primérně na svých osobních či stavovských privilegiích, nevidomá k nouz okolí. Její spiritualita má svou nepominutelnou sociálně-etickou, ano občansky politickou mi imponovalo, jak někteří z nejvýraznější profesorů naší univerzity tento význam "otázky nepřízni poměrů zdůrazňovali: myslím např. na Bernarda Bolzano a ovšem T.G.Masaryka. Sociální otázka je ovšem mnohostranná. Jen dvojí příklad z vlastní zkušenosti. Ve vnitřním univerzity sem patří zvýšená pozornost těm, kdo bývali a namnoze jsou svým původem biologi sociálně marginalizováni. Doby, kdy o přijetí na univerzitu rozhodoval "třídní" (a před tí původ, jsou už bohdá za námi. Jsou ale jiné překážky, které stojí v cestě plnému uplatnění postižených lidí ("vozíčkářů", nevidomých...) - otázka, která mne osobně silně zaměstnával rektorátu. Druhý příklad aktuality sociálně-etického podnětu se týká univerzity jako celku - konkrétn k "sestrám" v zemích chronického nedostatku. Právem se evropské univerzity v posledních de soustředěně zabývají svými úkoly ve vztahu k učitelům i studentům z rozvojových zemí. Jist starostí doma - také v naší republice. Ale respektovat v teorii i v praxi to, že žijeme v odpovědnosti, že solidární zájem na podmínkách méně privilegovaných kolegyň a kolegů, patř k našim akademickým povinnostem. Dynamika sama pojmu universitas a tím spíše: spiritualita se vzpírá každé provinciálnosti. Ostatně: dobrý a šťastný život občanské společnosti a tím odpovědných jedinců je při pohledu do budoucna sotva myslitelný bez solidárního ohledu na jsou doma i ve světě "tam dole". Nejen Sysifus Hned na začátku jsme ve smyslu nadační listiny zdůraznili, že je klasická idea univerzity v dobrý smysl zakládané instituce.. To přesvědčení má v naší preambuli zřetelně teologické neseno programem bezvýhradného optimismu. Ten převládne až v širokém proudu novověku. Víra pokrok se prosazuje od renesance, přes osvícenství až po první půli minulého století. V pr desítiletí, jak jsme se o tom už zmínili, byla silně otřesena. Právě proto stojí za pozornost argumentace naší nadační listiny. V ní se člověk nepředstav svrchovaný pán všech věcí, nezaznívá v něm žádné "Glory to Man in the highest! for man is things" (A.C.Swinburne). Ve dvou akcentech se zde hovoří o člověku. A oba radí k střízlivé naše nároky. První a určující predikát, kterým se tu naše lidství kvalifikuje, je mortalis Vědomí hranice, jež je naší existenci i našemu dílu vymezena naší konečností, patří k sebe našeho textu. Memento mori je devízou středověku. Nadto je i tvořivý člověk poznamenán nác zneužití svých možností. Lidský svět je do hloubi narušován dvojznačností, kterou beze zby Jsme labilis vita, nestálá, vrtkavá existence. Tak i vrcholné lidské dílo zůstává fragment teologické motivaci středověkého realismu je i druhá stránka lidské situace. Všemu navzdor svůj smrtelný život v perspektivě naděje. Jak je zdůvodněna? V našem labilním životě (in hac labili vita) není všechno nadarmo. Preambule vidí tento ži zakotvení v nosném, všeobsáhlém horizontu smyslu. Základ tohoto horizontu je Bůh. Dvakrát větách objevuje jeho jméno. Na začátku, kde se založení univerzity a její předpoklad, lids vědecky poznávat, chápe nikoli jako samozřejmost, nýbrž ex dono Dei, jako dobrý dar Boží. se poslední určení člověka označuje motivem lidství, stvořeného k Božímu obrazu (Deo simil Jak tomu rozumět? Projektuje se tu konstrukt jakéhosi deus ex machina? To je strategie zná antických tragédií, nýbrž bohužel i z postoje řady teologů a zbožných lidí: Když jsou konf neřešitelnými problémy, nasazují Boha, právě onoho deus ex machina. Takové počínání se vša průběhu novověku vždy znova ukazovalo jako pochybná strategie. Věda právem nezná žádného d - a ani biblická teologie by jej neměla znát. Naším úkolem je bádat etsi deus non daretur formuloval Grotius - ne aby uprostranil ateismu, nýbrž spíše aby zabránil zneužití biblick ve smyslu "plniče mezer" na mezích (často jen dočasných) v procesu lidského poznání. To po do "tajemství kosmu", stvoření v jeho šíři i hloubce. Stvořitel však není objektem, jehož předvádět v horizontu věd. Na druhé straně však stojí za úvahu: naše vědecké operace jsou částí universe of meaning, souvislosti smyslu - důraz, který už od let a neúnavně zdůrazňuje ve svých úvahách Václav vědecké poznání nedisponuje, ale vztahuje se k němu, "zodpovídá se" před ním. Zde má připo preambuli svůj trvalý význam, jako výraz konečné odpovědnosti lidského jednání. Naše věda našemu lidství jen v respektu před touto odpovědností. Sny o (aspoň principiální) vědecké a všemohoucnosti jsou klamné (a sebeklamné) sny. Projekty babylonských věží s nárokem, pro nebes, mívají tragické důsledky a boří (i to nám ten biblický příběh jasnozřivě říká) možn komunikace - také právě v prostoru univerzity. Poukaz k Bohu v souvislosti s akademickou spiritualitou může pomoci přemáhat totalitní nár ve společnosti, demytologizovat vědu i politiku, a hlavně: ostřit člověku přiměřené, sebek a svědomí vědců. Tentýž poukaz však také podpírá a zdůvodňuje střízlivou důvěru v dobrý sm střízlivého vědeckého (i pedagogického) podnikání, v dobrou věc našich unverzit. Osobně věřím, že tato teologická perspektiva může posílit univerzitní spiritualitu i ve vš akademické práce. Každá věda, každá fakulta, zná nejen chvíle potěšitelného zdaru a zadost i chvíle pochybností a troskotání - i právě fakulta teologická. A naše badatelské institut šťástné volání "heureka!", nýbrž i povzdech marnosti a skepse: K čemu to všechno? Připomín že lidský svět není ponechán jen sám sobě, připomínka Boží, může pomoci. Zbavuje křeče a p Zbavuje křeče: my lidé nejsme svrchovaní machři, poslední páni nad životem a smrtí. Bereme vážně, ne však "smrtelně"vážně. Nemusíme si hrát na Atlanty, na jejichž ramenou spočívá ve lidstva i kosmu. Nejsme tady sami. Avšak ta připomínka zároveň povzbuzuje: Nestojíme nikdy na definitivně ztracené vartě. Naše práce se neděje pod fatální sisyfovskou kletbou. . Naš věda, univerzitní práce, není bez výhlidky v posledu teologicky zdůvodněné naděje. Ex dono v dobrý smysl svého poslání, a tedy valit ty své menší nebo větší kameny na našich fakultá institutech o pár kroků dále do vrchu. O to jde, myslím, konec konců , v otázkách univerzi Je zvláštním - nikoli výsadním - úkolem teologických fakult uprostřed univerzity, připomín postojem i slovy, tuto spiritualitu, uloženou do základů našich almae matres a sdílet ji s fakult a grémií. Ne jako neomylní patres et magistri, držitelé odvěkých klíčů, tedy poručn ale také ne rozpačitě či stydlivě, nýbrž ve svobodě svého povolání a hlavně: v solidaritě občany akademické obce, ve společné odpovědnosti a naději vědy i života,