Dilema globalizačního procesu: uniformita nebo svébytnost? ****************************************************************************************** * Dilema globalizačního procesu: uniformita nebo svébytnost? ****************************************************************************************** Fernando de Trazegnies Granda, ministr zahraničních věcí Peruánské republiky Univerzita Karlova v Praze 12. ledna 2000 ****************************************************************************************** * I. ÚVOD ****************************************************************************************** Především bych rád poděkoval Univerzitě Karlově za pozvání, které mne z mnoha důvodů velmi Je pro mne nesmírnou ctí, že mohu promluvit na této staroslavné a prestižní univerzitě, za století papežem Klementem IV. a českým králem, později císařem římským, Karlem IV., na vys kterém Mistr Jan Hus rozvinul tak významné intelektuální hnutí středověku. Vím rovněž, že podílela i na dalších historických událostech, jako bylo jaro 1968 a že se studentská demo stala impulzem, který vedl k pádu komunistického režimu - což vše prokazuje, že vždy byla za poznání a svobodu. Být zde je pro mne obzvlášť příjemné i proto, že se cítím více univerzitním profesorem, ne zahraničí: po více než 35 let vyučuji na Katolické Univerzitě Peru filozofii práva, dějiny kurzy. A právě díky tomu, že se pokládám především za akademika, se zde, mohu-li to tak ří doma. Jelikož se tedy považuji spíše za akademika, než za politika, chtěl bych se s vámi dnes po úvahy o mezinárodních vztazích z hlediska čistě teoretického a pro tuto chvíli zapomenout také - na politickou funkci, kterou zastávám. Znamená to, že ve svém vystoupení vyjádřím p názory, které nelze považovat za oficiální stanovisko vlády Peru. Hodně lidí dnes mluví o tom, jaký bude život v novém miléniu a v souvislosti s tím se mnoz jaké budou v tomto novém miléniu mezinárodní vztahy. Musím se přiznat, že z termínů jako , naskakuje husí kůže. My, lidské bytosti, žijeme - s trochou štěstí - nanejvýš 80 až 100 le můžeme mluvit o miléniích? Máme-li pochopit, co je milénium, musíme se ohlédnout zpět. Pře byl Karel Veliký tím, kdo rozhodoval o mezinárodních vztazích. A co všechno se od těch dob Feudalismus, raný středověk, objevení Nového světa, španělští místokrálové v Americe, nábo v Evropě, formování moderních států, Francouzská revoluce, nezávislost amerických zemí, úž vědy a techniky, vzepětí socialismu, který se v té době zdál být politickým režimem budouc válka, zhroucení socialismu a pád berlínské zdi - prostě tolik věcí, které Karel Veliký ro předpovídat. Dokážeme si představit Karla Velikého, jak se domlouvá kódovanou telefonní li generály a plánuje svou strategii na počítači? O takových věcech se mu nemohlo ani zdát. J hovořit o tom, co se stane v průběhu milénia, když nemáme ani ponětí, co se může stát v ná letech? Nevěřím ani v magii dat: přechod z XX. století do století XXI. je irelevantní: kalendář je a data sama o sobě nemají žádný smysl a navíc, k událostem v historii nedochází ze dne na na rok, nýbrž jsou výsledkem složitých procesů, které se odehrávají v delším čase a lze je velmi obecně. Nicméně i přes tyto chronologické triviality nelze pochybovat o tom, že dnes proces, který započal před nějakou dobou, bude patrně trvat několik desetiletí, bude od li různá rozhodnutí a změní mezinárodní vztahy takovým způsobem, že by nás mohl zavést různým toho, jakou možnost si zvolíme. Nelze pochybovat o tom, že lidstvo prožívá chvíle seberefl koncepce sebe sama a že tyto změny rovněž naznačují nový přístup k mezinárodním vztahům. ****************************************************************************************** * II. PROCES GLOBALIZACE ****************************************************************************************** Svět, ve kterém se nacházíme, vůbec není statický a prochází hlubokou transformací. Nemusí staří, abychom si nepovšimli zjevných rozdílů mezi světem našeho dětství a světem dnešním. kteří v dětství nezažili televizi, bylo cestování do zahraničí něčím pro dobrodruhy. Nijak nezajímali o to, co se děje v jiných světadílech a navíc, o tom, co se stalo v jiných část se dovídali až mnohem později: život obecně se odehrával v pomalém rytmu a na provinční úr Dnes se vše změnilo. Telefon, fax, komunikační satelity, kabelová televize a Internet zaji komunikaci s kteroukoli částí světa. Uvědomujeme si vůbec, že každou hodinu se na Internet nových stránek? V současné době má síť 320 milionů stránek a za deset let jich bude mít 30 Když se poprvé objevily rozhlasové stanice, potřebovaly 38 let na to, aby umožnily poslech posluchačů. Televize dosáhla stejného počtu diváků za pouhých 13 let. Internet tuto hranic 4 roky a podle výpočtů bude mít v roce 2005 - to znamená prakticky zítra - tisíc milionů u šestina světové populace. Nikdo si dnes nemůže připadat soběstačný, protože každý aspekt našeho života dnes závisí n dalších lidech a zemích. Jednoduchým pokusem lze prokázat, že takováto vzájemná závislost moderního světa. Představme si jakoukoli běžnou věc, kterou používáme denně, například nov si mohli kterékoli ráno přečíst noviny, musel nejprve někdo pokácet pár stromů ve finských zpracovat vytěžené dřevo na papír. Tento papír byl dopraven do různých částí světa loděmi, být norské. Mám dojem, že v našem městě se noviny tiskly na strojích, vyrobených v Německu výrobě potřebovali Němci železo z rudných dolů, které se nalézaly bůhvíkde. Navíc, zprávy novinách vydávaných v Peru, přišly přes satelity, umístěné na oběžné dráze Spojenými státy signál televizních stanic z území Čečenska. Stejně bychom mohli pokračovat v takovémto pro země s druhou až do nekonečna. Navrhuji, abyste si to někdy za nudného nedělního odpoledne na kterémkoli předmětu, na který vám zrovna padne zrak. Uvidíte, že v tomto podivném světě nám dáno žít, je každý předmět oním bodem vesmíru, ve kterém se všechny úhly protínají, kd otevírá nové obzory, je věcí, která nám předestírá veškerenstvo. Chceme-li tyto změny pojmenovat slovem, které se stalo módním výrazem, můžeme říci, že žij v procesu globalizace. Podle mne byly hlavním impulsem k těmto změnám inovace, které probě oblastech, které považuji za základní: počítačové a komunikačních technologií. Počítače jsou vynálezem, který se nepodobá žádnému jinému. Obecně byly vynálezy určitým do vybavení lidského těla: pila či kladivo rozšiřují možnosti ruky a umožňují jí provádět úko sama nesvedla; kolo a veškerá od něj odvozená vozidla jsou prodloužením našich nohou, prot pohybovat se ve větším prostoru, než by to bylo možné přirozeným způsobem. Dalekohledy jso našich očí a radiokomunikace je prodloužením našich uší a úst. Zvláštností počítače je, že je ,prodloužením" našeho mozku. Ruce, nohy, oči a uši jsou čás těla, které fungují jako nástroje mozku, počítač však znásobuje možnosti mozku samotného. nabízejí možnosti zpracovávání nepředstavitelného množství údajů, provádění výpočtů, na kt mozek potřeboval léta, i řízení velmi složitých situací. Všechny tyto vlastnosti tak z poč nikoli pouhý nástroj, ale vynález, který je schopen vynalézat nové nástroje. Počítač tedy umožňuje lidské bytosti přetvářet svět způsobem, díky kterému je naše doba nesrovnatelná s obdobím v dějinách lidstva. Současně s tím komunikační technologie odstranily fyzické vzdálenosti a rozšířily znalosti máme. Dnes už není možné žít izolovaně, protože cokoli, co se stane v jedné části světa, j v kterékoli jeho jiné části. A proto každá věc, každá situace, každé rozhodnutí vedoucího každé země či regionu, se odrazí na životě všech ostatních lidí, zemí či regionů. A to je globalizací: použijeme-li myšlenku antického Řecka ve zcela odlišném kontextu, pak kterýko člověk může říci, nic lidského mi není cizí" , protože vše má dopad na život všech lidí. G Marshalla McLuhana spočívala v tom, že tento proces dokázal rozpoznat již v jeho rané fázi ohlásil zrod ,globální vesnice" , tj. světa protkaného tolika komunikacemi, že bude vypada Technický pokrok a z něj vyplývající společenské změny nelze zastavit. V roce 1903 se výro Mercedes domníval, že maximální počet vozů vyrobených za jeden rok nemůže přesáhnout jeden nebylo možné vyškolit k řízení automobilu více lidí. Společnost Mercedes se nepochybně hlu Výbor britského parlamentu dospěl k závěru, že žárovka, právě vynalezená Edisonem - ta žár bychom dnes nedokázali žít - je exotickým artefaktem, vhodným pro lidi ve Spojených státec tomto mladém státě si lidé velice potrpí na povrchní novinky, pro zbytek světa však žádný nemá. Jakkoli je obtížné předpovídat budoucnost, stačí se jen rozhlédnout kolem sebe, abyc že svět si velice rychle osvojil globální rozměr, že jsme den ode dne propojenější, že den informací o druhých - jako kdybychom žili ve vesnici, jak ji předpověděl McLuhan - jenže d obsáhne celý svět. Vůči této tendenci musejí lidé i národy zaujmout nějaké postavení. Bylo nesmyslné globalizaci pomíjet a hledat útočiště v domýšlivé soběstačnosti ohraničeného pro je nazýván národním státem, místní kulturou, provinciálním duchem či podobně. Nikdo nemůže globalizace již nastala. Dilema tedy nespočívá v tom, zda globalizaci přijmout či nikoli, jakým budeme globalizováni. ****************************************************************************************** * III. HYPOTETICKÉ MODELY GLOBÁLNÍHO SVĚTA ****************************************************************************************** Jestliže máme kráčet cestou globalizace, pak bude otázkou definovat, jaký typ globalizace Takovýto proces lze realizovat podle velkého počtu modelů a s různými cíli. Nestačí tedy p pouze akceptovat, je rovněž nezbytné také definovat jak, za jakých podmínek si přejeme do vstoupit. Dnes se touto otázkou nebudeme moci zabývat hlouběji, můžeme však alespoň říci, že globáln nazírat ze dvou hledisek. Na jedné straně je možné pokoušet se o dosažení univerzální civi lidstvo jednoho dne dospěje ke stejnému způsobu myšlení, stejné jediné společnosti a možná Na druhé straně se můžeme domnívat, že není příliš realistické ani příliš žádoucí představ globální společnost a že zde budou vždy existovat rozdíly mezi kulturami, můžeme dokonce ř vhodné, aby se tyto rozdíly zachovaly navždy. Z tohoto druhého hlediska není cílem stát se uniformní civilizací - a ještě méně mít společnou vládu - ale zvýraznit a vyjádřit rozdíly řečeno, zatímco v prvním modelu je důraz položen na jednotu a stejnorodost, druhý zdůrazňu různorodost; zatímco první model nalézá globální charakter světa v homogenní jednotnosti, vyjádření odlišností. Tato dvě hlediska vedou k různým důsledkům v mezinárodních vztazích a vynucují si zcela ro mezinárodní strategie. 1. Univerzální civilizace Idea univerzální civilizace se v zásadě objevuje s nástupem novověku: namísto kultivace so politických specifik, která byla podstatou středověkého světa, novověk zrodil ideu národní sjednocujícího malá feudální území; tato tendence ke sjednocování se později stává inspira univerzální vládě, postavené na společných zásadách. Za tímto snem by snad bylo možné vysledovat určitou nostalgii po ideji křesťanství, s morá a v budoucnu dokonce i autoritou politickou - nadřazenou národním státům, postavenou obvyk (a určitým způsobem zjednodušené) vizi demokracie, lidských práv a dobrodiní technického p se o laické křesťanství, institucionalizovanější, nicméně obsahující stejné nebezpečí dogm tradičních křesťanských hodnot hlásá politická přesvědčení, která po poslední tři století svět. Takovýto návrh tedy vyzdvihuje univerzální přijetí jedné jediné skupiny zásad jednoho jedi západního modernismu. Není pochyb o tom, že modernismus přispěl velkou měrou k rozvoji lid nám poskytl některé myšlenky, které se staly vzácným a nezapomenutelným dědictvím lidstva, nesmí přijít vniveč: myšlenku nadřazenosti svobody nad čímkoli jiným, ideu demokracie a li úsilí o všeobecné sociální jistoty a ideu sociální spravedlnosti. Potíž je v tom, že tato koncepce moderní společnosti v sobě ukrývá paradox pochopený již R který lze vyjádřit myšlenkou, je naší povinností být svobodní". Stojíme před paradoxem, pr že svoboda znamená, že si nemůžeme svobodně vybrat co - podle našeho názoru - lépe odpovíd hodnotám; modernismus nám však říká: ,Ve jménu svobody si můžeš zvolit pouze svobodu: jsi svobodu". Takováto svoboda tedy zároveň naznačuje možnost volby a restrikce této volby. Ještě mnohem složitější je, když se pokoušíme popsat základní pojmy modernismu co do jejic je svoboda, kam až sahá a kde jsou její hranice? Co je demokracie? Co jsou lidská práva? V uvedeným paradoxem dokáže modernismus zajistit, že se rozdílné významy těchto pojmů interp a jediným způsobem, takže určité interpretace se považují za správné a jiné za mylné. Ve s se preference specifické interpretace, vylučující jakékoli jiné možnosti, zakládá spíše na rozumu: rozum otevírá rozličné možnosti a není schopen si z nich zvolit. Potom tedy převlá silnějšího a za nejsilnějšího je považován ten, kdo - na jiném základě - je schopnější roz ovlivňovat rozhodování druhých. A tak se svoboda, která byla původně nádhernou explozí různorodosti, originality a nesrovn přeměňuje ve standardizovanou formu organizace, v níž jsou některá prohlášení a některé ty politicky korektní a jiné jsou zavrhovány, protože neodpovídají převládající interpretaci. jsme nejen povinni být svobodní, ale musíme být svobodní a demokratičtí jediným specifický smyslu svobody a demokracie, určeném určitými lidmi, vládami či kulturami. Vlivnější inter vnutí své názory těm, kdo s nimi nesouhlasí, protože mají odlišné tradice, a tudíž i odliš těchto pojmů. Západní pojetí modernismu se pokouší budovat uniformní svět, paradoxně ve jm demokracie. Paradox tak získává kulturně-imperialistickou konotaci. 2. Vyjádření odlišností. Existuje i zcela jiné stanovisko, podle něhož globalizace nespočívá v uniformním myšlení, ve jménu svobody a demokracie, ani v zániku specifik, obětovaných na oltář univerzální civ v artikulaci odlišností, které jsou samy o sobě projevem svobody. V reakci na tuto ideu mo se stále více ztotožňuje se západním způsobem života a usiluje o formování všech ostatních podle tohoto modelu, nastupuje postmoderní reakce, která postuluje globální svět, jenž res identitu každé civilizace a umožňuje každé kulturní skupině, právně organizované formou st vlastní pojetí svobody a demokracie. Postmodernismus je založen na určitém skepticismu vůč a sociálním pravdám, které předstírají neomylnost. Vychází z nedůvěry, která podkopává vše konstrukce, které se tváří, jako by měly hodnotu absolutní pravdy. Jinými slovy, postmoder že existuje i jiné chápání demokracie, že pěstováním svobody můžeme vytvářet odlišné spole společnost je možné definovat jako svobodnou různým způsobem. Postmodernismus odmítá jakoukoli teorii člověka a společnosti, která potlačuje kreativitu, všechny odlišnosti za kacířské nebo zatracuje jakékoli odchylky od západního stylu života organizace. To neznamená, že by určitý typ globálního řádu neexistoval. Prostě to znamená, řád nemá právo vtěsnat svět do západní formy. Znamená to, že různorodost odlišných kulturn se neměla stát slitinou, v níž by se tyto zvláštnosti staly pouze stopovými prvky, překryt strukturálními smlouvami univerzální společnosti. Světový řád nelze vybudovat na jediném z svobody a demokracie, ale na základě artikulace různých způsobů chápání svobody, demokraci dalších věcí. ****************************************************************************************** * IV. MEZINÁRODNÍ VZTAHY BUDOUCNOSTI ****************************************************************************************** 1. Potenciální přístupy Nelze pochybovat o tom, že tyto dva přístupy k procesu globalizace vedou k velmi rozdílným mezinárodních vztahů. Pokud jako východisko přijmeme sen o univerzální civilizaci, pak by přístup na mezinárodní úrovni spočíval v rozvoji misionářského rozšiřování a propagandy ho které tvoří základ této univerzální civilizace. Tzv. vyspělé země - což jsou v tomto přípa silněji ztotožňují s univerzálním ideálem - se budou všemi možnými způsoby snažit přesvědč země zbytku světa o tom, jak pro ně bude výhodné stát se ,západními" , a tudíž i moderními Neměli bychom zapomínat, že misionářství velmi často podléhá svodům inkvizice a zatracován věří, že má pravdu, jedinou možnou pravdu, je odtud velmi blízko ke kritice jiných stanovi ruce s uniformitou kráčí nejen přesvědčování a propagace přijatelných hodnot, ale i zavrho společenských forem, považovaných za nepřijatelné. Dokonce i solidarita nabývá na agresivi podléhá příklonu k dogmatům. Mezinárodní spolupráce má sklon k transformaci v pomoc, podmi specifické interpretace určitých hodnot a je provázena izolováním a zavrhováním států, kte interpretují odlišným způsobem; zavrhování se může projevit formou politické a ekonomické spočívající v tom, že nejdete cestou vedoucí k univerzální civilizaci. Navíc může takový sen vést až ke svaté válce, která by měla nastolit tyto zjevně univerzál nezpochybnitelné hodnoty, jak tomu bylo v případě katolických států v době zrodu protestan reformačního hnutí, stejně tak jako v různých etapách historie světa Islámu, anebo v přípa doktríny univerzální revoluce a při mnoha dalších příležitostech. Svatá válka je - fyzicky i ideologicky - patologickou formou monoteismu se sklonem k vykoř považuje za modloslužebnictví a k zatracování a potrestání pohanů. ,Monoteistické" uplatňování představy o tom, co je politicky korektní, může dovést i demok svaté války proti nepřátelům demokracie. V podstatě je tato patologie výrazem arogance, pr že ten, kdo takto jedná, věří, že má absolutní pravdu a ve své falešné povznesenosti proná soudy nad odlišnými jevy, ze kterých je svět složen. Takovýto postoj zapomíná, že jen Bůh absolutním věděním, že člověk vždy vnímá svět jen ze svého hlediska a že proto skutečný de musí být založen na toleranci. Víra v to, co je ,politicky korektní" je novou formou modlo protože ten, kdo nás soudí podle těchto kritérií, se snaží být Bohem, který zná věci v jej podobě, a přitom nebere v úvahu, že poznání člověka je pouze relativní a musí tudíž respek druhých, i když s nimi nesouhlasí. Jestliže naopak podporujeme tezi, že není možné ani vhodné snažit se lidstvo zorganizovat civilizace a že bude lepší a nezbytné usilovat o artikulaci odlišností, pak budou mít mezi zcela jiný cíl a budou k jeho dosažení používat odlišnou strategii. V takovém případě se mezinárodní vztahy nepokoušejí získávat duše či zatracovat odpůrce, p nepokoušejí vnucovat politickou myšlenku. Jejich - mnohem skromnějším - cílem je vždy udrž komunikace mezi rozdílnými civilizacemi, aniž by požadovaly, aby se tyto civilizace vzdaly kulturní a politické identity. Snahou aktérů mezinárodních vztahů tedy nebude přesvědčit d společné přesvědčení, ale spíše se budou snažit zachovávat komunikační kanály a udržovat j i když rozdíly mezi různými společnostmi a jejich politickými formami mohou být ohromné. Z je nezbytné pěstovat co nejpřátelštější mezinárodní vztahy, a to i se státy, jejichž posto za odporné, s těmi, které porušují zásady, jež my považujeme za důležité, dokonce i s naši Vzhledem k tomu, že mezinárodní scéna se nalézá ve stavu křehké rovnováhy, neustále narušo a obavami, jsou dialog, vzájemná tolerance, snaha o spolupráci, aniž bychom předem požadov druzí mysleli jako my, jedinou cestou k odvrácení katastrofy. Pokud se nepokoušíme nastoli civilizaci, není zde žádné společné vyznání, které by se dalo vnucovat, nehledáme žádnou j pro celé lidstvo. Naším jediným cílem bude efektivní koordinace rozdílných vlád a kultur, skládá mezinárodní mozaika lidského rodu. Z tohoto hlediska lze myšlenku univerzálního imp jako etnocentrický mýtus. Všichni se shodneme na tom, že Západ je mimořádná civilizace, ne a také nemusí být nutně nejlepší; a ještě méně by se měla považovat za kulturu, která by s všemu zbývajícímu lidstvu. Historie lidstva je přehledem vytrvalých a vždy neúspěšných snah o nastolení univerzální s pokaždé, když se některá konkrétní společnost prohlásí za vrchol veškerenstva a předstírá, univerzální hodnoty, objeví se jiné společnosti, které toto přesvědčení začnou uvádět v po sebe ustanoví jako konkurenční a alternativní vrcholy. Po pravdě řečeno jsou dějiny lidstv dialektickým rozporem mezi tendencí ke sjednocení a tendencí k diverzifikaci, mezi silou d která drží lidi pohromadě, a odstředivou, která je rozptyluje, mezi impériem a odporem k ú V samé podstatě svoboda a organizace, řád i zmatek potřebují jeden druhého a vzájemně se p vsadíme pouze na organizaci a uniformitu a odsuneme stranou svobodu a různorodost, pokud n svoboda nezbytně narušuje řád, protože tvoří, přetváří, zpochybňuje, protestuje a dezorgan takovýto rigidní řád stane totalitou a dříve či později zanikne. Pokud naopak vsadíme pouz svobodu, dosáhneme pouze chaosu; a chaos je nepřítelem svobody ve stejné míře, jako totali dialektický vztah mezi chaosem a řádem trvá neustále. V protikladu teze, předložené Fukuja konec historie, protože konec historie by byl koncem dialektiky a to znamená i koncem možn prostřednictvím svobody, tedy koncem lidského života. Na rozdíl od Fukujamy se domnívám, ž je i svoboda; a kde je svoboda, tam budou otázky a pochybnosti, vzruch, boj mezi politický silami. Moderní svět proto nezakládá konec historie. 2. Rozhodující volba První otázkou, na kterou musíme odpovědět, je tedy definice mezinárodních vztahů v příštím který ze dvou popsaných postupů použijeme. Já osobně odpovídám, že si musíme zvolit ten dr by neměly dovolit, aby se jejich individuální identita zcela rozplynula a staly se z nich tj. západní společnosti. Naopak, světové společnosti by měly - majíce neustále na zřeteli spolupráce v zájmu pokroku - posilovat své odlišnosti, tj. svá národní a regionální specif především na jejich vlastní kultuře. Zatímco modernismus končí zradou liberálních idejí, p nastolit jediný, tak zvaný civilizovaný způsob života, postmodernismus znovu křísí svobodu lidem i národům racionálně rozhodovat o způsobu, jakým chtějí žít. V tomto kontextu jsou n uplatňovat kulturu a politické řízení, které považují za nejvhodnější, a řešit své vnitřní vlastním způsobem, aniž by podléhaly cenzuře či schvalování jinými národy. V souladu s tímto druhým způsobem jednání není předmětem mezinárodních vztahů směřovat k r nýbrž předcházet peklu tím, že budou neustále udržovat otevřený dialog. Mezinárodní vztahy nepokoušejí vytvořit selektivní komunikační filtry ani zavrhovat národy či vylučovat vlády mají protichůdné politické, kulturní či náboženské ideje. Naopak, snaží se budovat mosty, odlišnosti. ****************************************************************************************** * V. PRAKTICKÉ DŮSLEDKY ****************************************************************************************** Jaký je význam toho všeho v praxi? Odmítnutí utopie univerzální civilizace především předpokládá, že přijmeme život ve světě, existovaly a vždy budou existovat různorodé civilizace, s jeho stávajícími i budoucími nes tedy pincip nezasahování je v mezinárodních vztazích základní zárukou zachování odlišností Znamená to, že musíme přijmout život v multipolárním světě, což by nás mělo vést k rozvíje všemi zeměmi a formami civilizace bez ohledu na to, zda s nimi souhlasíme, či nikoli. To také dále znamená, že globalizace nespočívá v tom, že se staneme jen kapkou v oceánu, v individualita rozplyne nebo si zachová pouze marginální význam. Globalizace musí být struk procesem uznávajícím odlišné póly, procesem, v němž se různé země budou snažit hledat to, společné, aby tak dospěly k lepší spolupráci a spolužití v globálním světě. Proto je velmi konsolidovat a posilovat regionální bloky. V případě Latinské Ameriky to znamená vzájemné přibližování jednotlivých zemí. Naše země m silné individuální vazby na Spojené státy a Evropu, vzájemné vztahy jsme však opomíjeli. P vazby posílit a usilovat o rozvoj společného trhu. V zájmu dosažení tohoto cíle musíme ukončit hraniční konflikty, probíhající od chvíle, kdy nezávislost. I v tomto směru se Peru připravuje na globalizaci. Mezi námi a našimi sousedy a Chile, po celá staletí docházelo k pohraničním konfliktům. Tyto spory způsobily několik mnoho životů. V minulém roce jsme však podepsali s oběma zeměmi dohodu o konečném řešení t konfliktů. Peru, Ekvádor i Chile pochopily, že do globálního světa nemůžeme vstoupit zatíž nesnášenlivostí, nedůvěrou a roztržkami, patřícími do 19. století, kdy byl svět ostře rozd státy. Tyto pozůstatky mezinárodní organizace, založené na hermeticky oddělených zemích, z svou kulturní spřízněnost, byly překážkou bránící odpovídající participaci v procesu globa když jsme tyto překážky odstranili, můžeme posilovat vztahy s našimi sousedy, posílit význ společenství a rozšířit je formou soustředných kruhů na všechny země Jižní a posléze i cel Ameriky. Regionální společenství však nestačí. Připustíme-li, že žijeme v multipolárním světě, musí podporovat vztahy s veškerými póly, abychom docílili zdravé rovnováhy. V tomto smyslu Peru Latinská Amerika - prohlubují své tradiční vztahy se Spojenými státy i západní Evropou, al rozvíjejí své vazby i na střední a východní Evropu a země asijsko-pacifického společenství Závěrem bych chtěl obrátit vaši pozornost k otázce, která si - podle mého názoru - zaslouž vážného zamyšlení. Samuel Huntington používá zajímavé rozlišení mezi mezinárodním systémem společností. Mezinárodní systém existuje tehdy, kdy státy mezi sebou udržují dostačující k mezinárodní společnost však existuje pouze tehdy, kdy mají státy mezinárodního systému spo uznávají stejné hodnoty. Huntignton k tomu podotýká, že dnešní svět je velmi dobře rozvinu systémem, ale zároveň i velmi primitivní mezinárodní společností. Nedomnívám se, že by naše budoucnost spočívala v přijetí takovéto reality a že bychom v ní pokusů o budování mezinárodní společnosti, založené na myšlence hypotetické (a možná imper univerzální civilizace, bychom spíše měli usilovat o zkvalitnění mezinárodního systému, kt žít v míru a spolupracovat při rozvíjení různých společností a kultur, které člověk na zem