Masaryk na prahu nového tisíciletí ****************************************************************************************** * Masaryk na prahu nového tisíciletí ****************************************************************************************** (150 let od narození TGM) Karolinum 6. 3. 2000 Miloslav Petrusek Profesor Univerzity Karlovy a první prezident samostatného Československa Tomáš Garrigue M 150. výročí narození si dnes chceme připomenout, je jednou z mála osobností moderní světov si lid či národ nevytvořil a nevyprávěl anekdoty - ani přátelské, ani kritické, ani shovív sarkasticky jedovaté. Masaryk byl předmětem úcty až posvátné a byl nejen v posledních lete živou legendou: o Masarykovi se vyprávěly příběhy a příhody, nikoliv však anekdoty. Ani je život, ostatně vždycky vysoce spořádaný, nebyl předmětem žádných dohadů, zlomyslných konst a dnešní paparazziové by si na Masarykovi příliš nepolepšili. Dokonce ani jeho pozdní vzta u bulváru nezabral - ostatně neměl ani čím, protože opravdový cit a upřímný vztah spolu s mužností se nijak nevylučují ani s nejkonzervativněji interpretovanou morálkou. Proč tomu až hystericky nevděčné století rozhodně atypicky - vlastně bylo? Jak k tomu došlo? A co to z hlediska století nadcházejícího, znamená-li to vůbec něco? Nebo - jinak řečeno - dovedem Masarykova života, k němuž byl postoj vyjadřován kdysi úctou až sakrální, vůbec ještě přeč smysl takové pozdní čtení, uvážíme-li, že Masaryk jako osobnost a Masarykovo dílo jsou neu napjaty na kříži, jehož jedno rameno tvoří masarykovská legenda, tatíčkovský mýtus, a druh zaslepené nenávisti jdoucí úsilí Masaryka jaksi demaskovat, demystifikovat, usvědčit jej z politické falše a filozofického neumětelství, připsat mu dokonce malicherný provincialismu kosmopolitním velikášstvím. Nezapomeňme ovšem, že vztah k Masarykovi prošel v posledním desetiletí - jistě v neposledn vlivem reziduí komunistické antimasarykovské propagandy zapomnění a vytěsnění, ale také pů odpovědné a stejně antimasarykovské ideologie jakési národní amnézie a programového antipa - zásadní proměnou. Na jedné straně přežívá stará garda Masarykových ctitelů, ctitelů jist nekritických, ale současně ochotných se za Masarykův odkaz - interpretovaný tradičně a sna staromilecky - bít a angažovat, na druhé straně však vzniká nikoliv zanedbatelná skupina m pro něž Masaryk nejenže není ničím, nejenže jim není dokonce ani anachronickou statuí, kte ignorovat nebo pomalovat sprejem, Masaryk je pro ně přímo přítěží, zátěží. Je jim totiž př jakési národní příslušnosti, již by nejraději zapřeli nebo se k ní aspoň hlasitě nehlásili tradice, která je přece již nijak nezavazuje, ale naopak spíše svazuje, jakési kultury, kt jejich hlediska - etnickou marginálií na mapě globalizovaného světa, protože kulturní marg světě ohlušeném rámusem kultovní a pseudokultovní hudby stejně tak dudácká kapela z Chodsk romány, ale samozřejmě stejně tak Janáček jako Masaryk. Nemám tedy - jak patrno - na mysli antimasarykovce, kteří dnes - pokolikáté již - kladou znovu otázku Masarykovy viny za rozp Uherska, protože i takto kladená otázka je pro ty nejmladší stejně anachronická jako Masar celá Vídeň s její imperiální architekturou konce 19. století a sachrdortem v nostalgické k vede pan Hawelka, který ale už dávno neumí česky. Mám na mysli relevantní část mladé gener století bude patřit a na níž bude záležet, zda to bude století s Masarykem nebo bez něho. Masaryk byl vskutku, jak sám říkal, mírně nalevo a přes veškerou razantní a předvídavou kr nenalezl dost vhodných slov k tomu, aby zapěl paján na přednosti a nezastupitelnost tržní Masaryk, který se nicméně, jak řečeno, nestal nikdy předmětem anekdot a vtipů, nemůže být na sklonku století, které ztratilo smysl pro vážnost a postupně rozmetává hranici nejen me a okrajovým ve jménu ideologické likvidace rozdílu mezi centrem a periferií, ale smazává i profánním a sakrálním: a právě ten rozdíl, právě toto vědomí rozdílu mezi posvátným, vzneš všedním je konstitutivním znakem Masarykova myšlení. Masaryk nemůže být vnucen tím spíše, našeho století reprezentuje nejen myšlenkový, ale i mravní typus, který lze při troše inte a dobré vůle sice vnímat jako svrchovaně aktuální výzvu, současně jej však lze docela dobř zpochybnit jako příklad hodný následování, jakoby se do naší každodenní reality opravdu ne Co mám na mysli, snad napoví příznačná a slavná historka, kterou Masaryk vyprávěl českému Čapkovi. Masaryk v ní vzpomíná na svůj pobyt v Moskvě v roce 1917, v době těsně po vypuknu revoluce: "Na nádraží jsem nechal kufry a jdu do hotelu National, kde jsem měl objednaný p jdete,' ptá se mne oficír. Řekl jsem, že do hotelu National. 'Nelze, povídá on, střílí se vidím, že se střílí z obou stran z pušek i kulometů. Důstojník mi poradil, abych šel do ho Jdu - přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat, která mu pootevřeli Metropol. Tož já běžím za ním, ale zatím mně zabouchli vrata před nosem. Tluču na ně a vol otevřete! Jste náš host? volal na mně portýr, jinak vás nemůžeme pustit, máme obsazeno. Ne tak jsem na něj vykřikl - Nedělejte hlouposti a pusťte mně! On se zarazil a pustil mě dovn Ta historka je vskutku příznačně masarykovská - jde o život, ale Masaryk nechtěl lhát, dok mylná informace obyčejnému vrátnému, informace, která zachraňovala život, je mu bytostně c Nechtěl lhát... Jak velice to svádí k patetizování a moralizování. Nikdy a v ničem nechtěl bořitel národních mýtů, jako představitel vědy, která je si vědoma své lokální omezenosti překonat tím, že řekne sama sobě, jak na tom je, nechtěl lhát, když sváděl nekonečné boje odpůrci - a nikdo na něho nenašel argument, který by jej usvědčoval ze lži, z nepravdy, z klamání. Celé století, jehož první třetinu poznamenala Masarykova aktuální přítomnost, vša a klamu, zejména však v sebeklamu svůdných a svádivých, ale ve svých důsledcích násilnický nacionálních, sociálních i rasistických. Konec století, zdánlivě osvobozený od ideologických polopravd a svodů, konec století, kter nezměrné pýše prohlásí, že je koncem, završením dějin, škrtnul nejen ideologii pokroku - a přece své vědecké dílo dokonce začíná -, ale především ideu pravdy ve jménu ztotalizované výběru názoru z relativizované množiny kontextově prý vždycky podmíněných polopravd. Masar myslitel v soudobém slova smyslu, tedy se vším, co modernita s sebou nese velkého a vzneše co nebezpečného má v sobě zabudováno jako časovanou bombu. Masaryk byl především - nikoliv ale věcně - filozofem pravdy. Pravda nebyla pro něj problémem čistě noetickým, čistě pozná filozofickým či spekulativním, pravda mu byla primárně problémem mravním - ale bez patetiz problémem jednání a rozhodování, mravně odpovědného jednání a rozhodování. Masaryk říká: P znamená pravdu vyznávat. Máme povinnost poznanou pravdu vyznávat a při ní stát. To je potř všeobecné pravidlo, ale v každém jednotlivém případě, který se nám jednotlivcům v životě v mít zmužilost hájit své poznání, mít zmužilost hájit své přesvědčení. V Moderním člověku a této velké vizi rozkládajícího se století, v této diagnostické knížce par excellence, volá si moderní filozofie postavila, je: Jak mohu žít s plným uvědoměním? Mohu přijmout daný mn vědecký a společenský, řád světový? Co mám přijmout a co přijmout nesmím? Poznej všechno a vyber? Právě o to vybírání běží, zde je kámen úrazu. Co vybrat, kolik vybrat, neboť všecko nemohu... Velké téma pravdy Masarykovi souviselo vždycky s požadavkem tvorby uceleného názoru na svě jemuž se postmoderní čas vysmívá nejraději a má k tomu ostatně dobré historické důvody. Ča světového názoru komunistických inženýrů lidských duší, čas Weltanschauungu nacistických n přece více než důrazným varováním. Ale varováním před čím? Jde opravdu o varování před tím Masaryk, když žádal, aby se na základě moderní vědy postupně konstituoval ucelený názor na by byl prost religiózních předsudků stejně jako militantního ateismu? Masaryk znal příliš uličku, do níž svůj myšlenkový systém zavedl jeho učitel - zakladatel sociologie Auguste C grandiózní stavbu prvního sociologického systému završil náboženstvím humanity, jemuž dal podobu s papežem - sociologem v čele. A i to ve jménu moderní vědy a racionality. Právem p svém nepřímém učiteli říká, že se nespokojuje s návratem k tradicím, ale vrací se až do ba tedy podivným dokladem rozháranosti a polovičatosti našeho století. Masaryk sám se ale ješ je vůbec možné onen sněný ucelený názor na svět na základě moderní vědy zbudovat (jeho ske kdesi u kritiky Humovy skepse), ví však , že usilovat o něj se vší odpovědností máme, ba m S touto představou - představou uceleného názoru na svět, v němž má dokonce podstatné míst jež bude spočívat na vědecké pravdě a opírat se o přesvědčení, nikoliv pouze o víru - Masa konec našeho století vskutku nepatřil, nemluvě koneckonců o tom, že Masaryk byl člověk nej názoru na svět, ale také globálních, celkových, komplexních vizí, bez nichž si přece jeho politickou a veřejnou aktivitu opravdu nelze představit. Dnešní doba nebo alespoň část jej mluvčích proti kompaktní vizi budoucího světa založené na uceleném světovém názoru prosadi rozhodování ze dne na den, rozhodování, v němž pravidla pravdy a mravnosti platí mnohem vo závazně než pravidla dopravního provozu, rozhodování, které nedohlédá ani zítřejšího dne, dlouhodobější časové perspektivy. Myslíte, že Masarykovo uvažování sub specie aeternitatis úhlem věčnosti, bylo stejně prázdnou floskulí, jako jsou dnes prázdnými floskulemi všechny voleb k volbám? Masaryk byl nepochybně člověk velice vážný, velice dobře si vědomý toho, j odpovědnost na sebe bere nejen když vstupuje do aktivní politiky, ale dokonce i když píše Dámy a pánové, co tedy v takovém světě, který odmítne náboženství ve jménu scientisticky r vědu pak odmítne ve jménu údajné rovnocennosti všech kognitivních struktur, s Masarykem a dvojí pravdy, je jen jedna pravda. Pravda je jen vědecká, kritikou ověřená a odůvodněná. P náboženství moderního člověka spočívat na vědecké pravdě..., nikoliv na víře. Věřit však z něco a někomu - není však jiné autority než věda a vědoucí člověk." A co víc - Masaryk, který je bytostný modernista a modernistický kritik své doby, nejen vě možné zvědečtit politiku prostřednictvím moderní sociologie (v tom jde důsledně od počátku ve stopách Comtových a opakuje jeho devizu savoir pour prévoir pour pouvoir se zanícením a Masaryk dokonce věří v pokrok. Nepatří tedy k oněm ať už dekadentním či romantickým kritik moderní vědy, vzdělanosti a sociálněekonomického vzestupu a růstu, Nietzsche je mu stejně Schopenhauer, nepřijímá Tolstého radikální kriticismus modernity a je dalek toho, co někte později označí za historický zlom v dějinách evropského myšlení, totiž zřeknutí se ideje p představy, že sociální život má smysl, směr a cíl. Mějme k Masarykovu pojetí smyslu dějin (o jeho koncepci smyslu dějin českých ani nemluvě), nelze mu však upřít, že ve svém progre své víře v pokrok, který nepadá z nebe, ale který je výsledkem mravenčí každodenní práce v lidské činnosti, je neobyčejně umírněný, ostatně použijeme-li slova zde poněkud neobvykléh případného - je cudně zdrženlivý. Ideu a koncept pokroku ostatně rozvinul nejdetailněji v s marxistickým pokrokářstvím, v Otázce sociální, kde konstatuje, že marxovské pojetí pokro sociologii a historii pojetím osudným. Masaryk odmítá představu pokroku hromadného, kolekt který přichází náhle, najednou současně a na celé čáře. I zde je Masaryk v opozici vůči mn současníkům, kteří proklamativně víru v pokrok odmítají, ve skutečnosti ale slibují právě pohyb k rychlé a hromadné změně k lepšímu. Zavaleni tupou reklamou, která nám slibuje pokr oblastech našeho pobývání na zemi - od vymizelých lupů po nekončící mládí, a neustále přes každá nová automobilová značka nebo každý nový prací prostředek (o intimnějších věcech sna nás přibližují k pozemskému ráji, bychom měli vzít vážně Masarykovo klidné a věcné sdělení neznamená stálou a přímo chorobnou snahu po novotách. Masaryk je odpůrcem toho, pro co soc pojmenování "neofilní společnost", je odpůrcem společnosti bažící a toužící po novotách, s marnotratné a nezdravě zahleděné do sebe, společnosti narcistní. Právě tato radikálně indi společnost ale vykazuje ještě jeden velice nemasarykovský rys. Masaryk na něj v té malé čapkovské historce ze života poukazuje. Ta historka totiž ukazuje dalšího, co naše doba zdevalvovala a čemu dala téměř zemřít na úbytě - totiž nepatetické h lidskou statečnost. Masaryk říká - "Člověk mnoho vydrží, všecko, má-li svůj cíl a když se že za ním půjde stůj co stůj a doopravdy. Opravdovost - to je tajemství života a světa, to náboženská a mravní." Žijeme ve společnostech, které ztrácejí smysl pro hierarchii životních a společenských cíl je připomíná, jejich existenci i jejich pořadí. Žijeme ve společnosti, která nemá ráda hrd která je dobou deheroizovanou a depatetizovanou. Že by tím doba jaksi paradoxně souzněla p Masarykem, jehož odpor k prázdnému patosu a romantickému mučednictví byl znám stejně dobře schopnost rozlišovat opravdové hrdinství a dramatické utilitní, pragmatické politické gest Centrální ideou Masarykova myšlení byla skutečně "idea drobné práce". Tato idea je nesamoz velká, je to idea sociologicky i filozoficky u Masaryka fundovaná, třebas úplně jinak, než soudobé sociologii a filozofii, která ten koncept - žel bez Masaryka a mimo Masaryka - zná k "drobné práci", ke "každodennosti", k "všednímu životu" dopracovala složitými filozofick Husserlova Lebensweltu přes Alfreda Schutze k etnometodologii a francouzskému akcionalismu a bourdieuovskému... Masaryk se k této ideji dopracoval přemýšlením nad myšlenkovým odkaze filozofie, především však rozborem českých myšlenkových tradic, zejména Karla Havlíčka Bor kritickou analýzou ruské literatury (Dostojevskij, Turgeněv, Tolstoj) a později ruské poli sociologickou kritikou revoluce a konečně filozoficko-sociologickým zobecněním potřeb, kte "českého národního programu", jak jej sám formuloval. Ideu "každodennosti", kterou soudobá sociologie povýšila jistě ne zcela právem na téměř pr který má vytlačit tradiční struktury, skupiny a vrstvy, Masaryk pro sebe objevil v kontext pozoruhodném - takto: "Vědeckou práci charakterizuje to, že se zabývá všedními zjevy. Dřív zabývali tím, co bije do očí, hledali jsme zlato, kámen mudrců, elixír života. Teď analyzu vzduch, půdu, všecko všední, co je kolem nás, co na nás působí a z čeho žijeme." Masaryk n a bohužel jako i jindy, ba většinou nerozvíjí - myšlenku, že v centru vědy každé, i sociál každodenní život obyčejného člověka a že v centru každé politiky jako zhmotnělé vědy musí kreativní a reformní. O co tedy v ideji drobné práce vlastně jde? Západní postmoderní sociologové mluví o soudob jako o společnosti "postheroické" a Masarykova idea drobné práce do tohoto "postheroického kupodivu patří. Postmoderní myslitelé totiž tvrdí, že moderní svět je svět, v němž "skonči dějiny" (Fukuyama), protože skončil zápas mezi dvěma velkými ideologiemi a že nastává čas kosmetických úprav" na tváři spanilé tržní ekonomiky a důstojné demokratické občanské spol ubohé země, které se do tohoto stadia ještě nedostaly, nacházejíce se stále ještě v době " jsou "odsouzeny k tomu, aby vedly hrdinné zápasy ve jménu stále nesmyslnějších a zastarale Ostatně český spisovatel Milan Kundera v jednom ze svých románů již v 70. letech vyjádřil sociologii říká "nostalgické paradigma", obrazem západního levicového intelektuála, který že "není za co bojovat", že není nepřátel, a proto není třeba ani hrdinů... Připomíná se s výrok z divadelní hry o Galileovi - Nešťastná doba, která potřebuje hrdiny! Hrdinů prý není třeba, heroický čas skončil, skončil čas velkých zápasů, revolucí, ale i s ideje a globální vize budoucího světa... A chtělo by se masarykovsky dodat - a začal čas d Masarykova myšlenka drobné práce jako centrální idea jeho praktické filozofie a "aplikovan nosný pilíř jeho politického vyznání ovšem nevychází z předpokladu konce dějin, ani z před není za co bojovat. Není alibistickou ideologií neangažovanosti a strachu ze sociální odpo eskapistickou koncepcí, která stvrzuje a legitimizuje naše obavy, že v tomto složitém svět neplatí a že každé usilování kromě práce drobné je jen zbytečné vystrkování hlavy z tepléh známého domova. Masaryk totiž vychází ze dvou značně jiných předpokladů, než je životní zk pozdní doby a filozofie postmoderního myšlení. Masaryk je totiž "modernista" celým svým vz založením: jeho hluboká náboženská víra se u něho navíc nikterak nevylučuje s hlubokou vír pozitivisticky budované vědy, čímž jakoby anticipoval soudobý bogostrojitělský obrat moder přece není ani fideismem ani nekritickým předsudečným myšlením tradičního lidového nábožen Moderní dobu Masarykovi charakterizuje titanismus, jehož literárním předobrazem je mu Goet nebo obecněji faustovská legenda (u Masaryka jen zřídka také Nietzscheho Nadčlověk). Je př symptomatické, že Masaryk o titanismu píše v době, kdy firma White Star Line objednává v l v Belfastu stavbu největší lodi všech dob - proslulého parníku Titanic, který se přece sta významných symbolů našeho století. Podstatou titanismu je "neodbytná revolta, vzpoura prot vyúsťuje stále znovu v odporu k životu tak, jak byl založen a jak se s ním setkáváme dnes bojuje proti bohu, ale ve skutečnosti zápasí proti nejvlastnější podstatě lidské organizac proti přirozenosti člověka i přírody". Titanismus je radikální vzpourou proti společnosti, samozřejmě proti její kapitalisticky dravé, vykořisťovatelské, dobyvačné a parazitní podob nejvýznamnějším kritikům tradičního kapitalismu patřil nesporně Friedrich Nietzsche. Ale j stejně dravá, stejně dobyvačná a agresivní, svou podstatou nemravná, a proto odsouzená k n Proti titanskému snu o ovládnutí přírody a společnosti v době, kdy je "bůh mrtev" (Nietzsc Masaryk ideu drobné práce: nikoliv vzpurné gesto titana - Fausta, ale pracovitý čin obyčej Takový ideál se musel ale jevit na sklonku minulého století celé dekadentské generaci naši revoltujících politiků jako přízemní a pramálo pokrokový. Co jiného byl tou dobou pokrok n revolta, než revoluce? A proto - nedosti na tom: Masaryk za dekadenty pokládá vlastně všechny revolucionáře. Druh Masarykova obratu k drobné práci je totiž jeho bytostný odpor k revoluci. Argumenty proti nejprve u Karla Havlíčka jako poučení z neúspěšné revoluce 1848 a potom u Engelse. Masaryk analyzuje psychologii revolucionáře (jako vtělení titana Fausta): "Hledíme-li na revoluci, revoluční rozčilení vůdců i mas: z toho přece nemůže pojít nikdy nic dobrého. V revoluci s jednání je napodobivé, impulzivní... Revolucionář je obyčejně politik velice fanatický, je Hraje o život, je to politický fetišista, který věří v politické zázraky. Věří v náhodu a že 2 x 2 jsou 4 nebo 5 podle toho, jak to právě potřebuje. Je přesvědčen o své geniálnosti hrdinu". Proti ideji revoluce tedy idea drobné práce, proti revoluci na barikádách a v ulicích "rev a srdcí": "Doposud je společnost budována více na smrti než na životě. Neumíme ještě žít. pozitivně. Vraždy a sebevraždy jsou projevem chronického ničení životů. Nedovedeme ještě p pracovití. Jsme vlastně divoši, kterým se líbí rozčilující sport. A samozřejmě - revoluce. opravdu praktická, skutečná práce životní. Tak zvané velké činy, činy heroické jsou větší ve skutečnosti. A tak je tomu i s revolucí. Utopismus se překonává drobnou prací, prací se revolucionářství". A ještě jedna myšlenka, jež se na Masarykovu koncepci drobné práce váže velice úzce a kter v trochu jiném kontextu Jan Patočka, myšlenka dnes svrchovaně aktuální. Masaryk svou ideou nejen vyjadřoval pozitivní program, ale také kritiku toho, co označoval jako nicnedělání, a nudu. Spotřební společnost při plném respektu ke všemu dobrému, co s sebou nese, je ohro nicnedělání dobrovolného i nuceného, nebezpečím prázdně a nudy. Co jiného je ten děsivý ko roztáčí industrie zábavy, než hlučný pokus uniknout nudě a prázdnotě života, který ztrácí A ptejme se docela po masarykovsku - jakouže to společnost tvoříme, když kultura je zcela definitivně, nahrazena zábavou a když na novinových stáncích najdete sice třicet barevně v žurnálů, jež se už snad ani nesnaží o to, aby se nějak od sebe odlišovaly, ale ani jeden s který by vyprávěl o něčem jiném než o aférách topmodelek, sňatcích milionářů a duševním ut zpěvačky, která ne a ne se vymanit ze spárů drogové závislosti. Inu Masaryk se svým uhranč světové literatury s utrpením Wertherovým, Raskolnikovovým a Octavovým se nám velice, přev což arciť neznamená, že jeho varování před leností, nudou a duchovní prázdnotou ztrácí na významu. Když Masaryk poprvé vážně onemocněl v polovině 30. let, kdy se začalo projevovat stáří a ú prožitého života, snažila se politická reprezentace před národem utajit pravý stav věcí. M prezidentský slib již sám ani vykonat nemohl, musel být přečten, nicméně nikdo nechtěl ani pomyslet na abdikaci, na to, že by živého Masaryka mohl někdo vůbec nahradit. Ačkoliv Masa ukazoval na Beneše jako na svého nástupce, ochota k nové volbě nebyla: republika byla ohro byl pokládán nejen za legendární a téměř mytologický idol, ale také za perzonifikovaný svo československého národa. Masaryk svou bezmoc těžce nesl. Dnes, v nově publikovaných denících a záznamech lidí z jeh objevuje Masarykův stesk - Proč se neřekne pravda? Jinými slovy - proč se neřekne pravda o stavu, o tom, že prezidentskou funkci již fakticky nevykonávám, že trpím při výkonu nejele povinností, že je pro mě obtížné přijmout zahraničního velvyslance, že se již nedokážu pod mi tak strašně chvěje ruka... Masaryk nakonec prosadil, že jeho abdikace byla přijata. Rozloučil se s národem těmito slo úřad je těžký a odpovědný. Vyžaduje proto úplné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se h jsem čtyřikrát zvolen prezidentem naší republiky. Snad mi to dává legitimaci, abych Vás po národ československý a spoluobčany jiných národností, abyste při správě státu pamatovali n udržují těmi ideály, z nichž se zrodily... Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře a dá-li Bů ještě chvíli dívat, jak to vedete". Masarykovi nebyla dopřána ani dvě léta, aby se díval, jak to jeho republika vede. V roce 1 tragickou mnichovskou dohodou, která Masarykův stát rozbila, T. G. Masaryk, filozof, socio politik zemřel. Nechtěl jsem lhát a Proč se neřekne pravda? Tyto dvě myšlenky procházejí c životem jako tázání i jako odpověď: budoucnost národa a státu nelze zakládat na ničem jiné přesvědčení o pravdivosti toho, co činíme. Pravdivosti, která je stále prověřována demokra otevřenou diskuzí. Před několika dny jsem navštívil Vídeň, město, z něhož Masaryk vyšel. Trochu jsem se toula upomínkou na časy tolik vzdálené, abych nakonec spočinul ve hravé náruči domu nedávno zesn Hundertwassera. Na místě, kde bych to čekal nejméně, jsem si přečetl Hundertwasserovu větu Zapomínáme-li vědomě na svoji minulost, vědomě si znemožňujeme budoucnost. Podrýváme-li sv znemožňujeme si jakýkoliv růst. Masarykova osobnost a jeho mimořádné a v mnoha ohledech nadčasové dílo je takovou hundertw výzvou: nezapomínejme na vlastní minulost, chceme-li mít důstojnou budoucnost ve světě dal než byl svět Masarykův. A nepodrývejme své kořeny, k nimž masarykovská tradice patří jako nejvýznamnějších, chceme-li opravdu růst a nikoliv živořit způsobem nedůstojným moderního národa. A nakonec slůvko pro ty, jimž se snad všechna tato slova zdají příliš patetická a příliš z slavnostnímu dni, jímž 150. výročí Masarykova narození nepochybně je. To slůvko, těch něko čteme v Masarykově habilitační práci obhájené ještě ve Vídni. Již v tomto spise se Masaryk pokládá za sociologicky, filozoficky, mravně i psychologicky příznačné pro svou dobu - tot rozháraností, umdleností moderního člověka, který nezná chvíle a místa spočinutí, protože efemeritami a nemá žádného - nebojme se to říci - transcendentního zakotvení. Masaryk mu, dává radu příznačnou, protože věcnou a nepatetickou: I my nalezneme uspokojení svým duším, dobrými. Přejme si tedy v masarykovském duchu, aby nadcházející století bylo stoletím dobrým a abyc dobrými v něm.