r1 ****************************************************************************************** * Recenze ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Jan ROYT, Obraz a kult v Čechách v 17. a 18. století *========================================================================================= Praha, Karolinum 1999, 362 s. Problematika milostných vyobrazení, jejich úcty, poutí a poutních míst v době baroka předs prostředí, narozdíl od zahraničí, dosud relativně málo zpracovanou oblast. Většina prací, nás touto tematikou zabývá, je publikována ve formě analytických studií nebo diplomových a prací, proto je třeba ocenit vydání obsáhlé knihy historika umění Jana Royta Obraz a kult 17. a 18. století. Spis je habilitační prací autora, který se studiem milostných soch a ob zabývá, což dokládá řada přípravných studií a publikací, jež v průběhu posledního desetile Roytova práce přesahuje horizont často velmi úzce a jednostranně zaměřených uměnovědných p se postihnout problematiku uctívaných milostných soch a obrazů v širších souvislostech. Au v deseti kapitolách knihy nejrůznější aspekty úcty k milostným sochám a obrazům v Čechách středoevropského prostředí se zaměřením zejména na mariánská vyobrazení. Stěžejním pramenn byla pro autora dobová literatura (atlasy milostných vyobrazení, poutnická literatura atd. převážně ze Státního ústředního archivu v Praze z fondu Archiv pražského arcibiskupství (f prameny vztahující se ke konkrétním milostným vyobrazením atd.). Autor využíval hojně také prameny, a to zejména drobné devoční tisky, jejichž reprodukce (75 černobílých vyobrazení) text knihy. Vzhledem k rozsahu i závažnosti knihy byl věnován neúměrně malý prostor úvodu, stručně vymezil tematické a časové zaměření práce a velmi obecně i stav bádání v dané obla přenesl většinu informací, které obvykle mají své místo v úvodu (použité prameny, literatu do jednotlivých kapitol. Metodologickým východiskům a teoretickému zakotvení tématu se tím minimální pozornosti, což je škoda, neboť jde o první ucelenou novodobou práci s tímto zam prostředí. Autor má také velmi dobrou znalost domácí i zahraniční literatury (německé, rak francouzské a italské), kterou mohl využít k nastínění možností, jak přistoupit ke studiu tématu. První kapitola přináší obecnou charakteristiku milostných a zázračných vyobrazení, mimořádné úctě věřících a překračovala tak rovinu pouhého zbožného zobrazení a dekorace. E však také desítky soch a obrazů, které byly středem pouze lokálních a často i časově omeze oficiálního církevního uznání. Těmito vyobrazeními se autor z pochopitelných důvodů nezabý tuto skutečnost alespoň okrajově zmínit, neboť jejich existence se odráží v kostelních inv se běžně objevují doklady o obdarovávání určitých soch či obrazů atd. V této souvislosti s potřeba pokusit se o bližší definování pojmů spojených s touto tematikou jako poutní místo místo, pout, poutník, votivní dar, zázrak, milost, přispění atd. Poněkud zavádějící je urč nevyslovená tendence autora spojovat úctu k milostným vyobrazením zejména s projevy lidové v době baroka se ještě (narozdíl od následujících obdoby obliba milostných vyobrazení a po ve všech vrstvách katolického obyvatelstva. Bylo by však rozhodně zajímavé doložit nuance zbožnosti mezi jednotlivými sociálními skupinami. Velmi důležitou a přínosnou částí první výklad o zakotvení úcty k obrazům a sochám v křesťanské tradici přes peripetie východního až k odporu proti uctívání soch a obrazů v protestantském prostředí, na něž zareagoval Tri v druhé polovině 16. století formulováním pravidel pro tuto oblast zbožnosti. Hranice mezi projevem víry barokního člověka a pověrečným chováním nebyla ale v běžném životě ostře vyh mohl přesvědčivě vysvětlit pouze hlubší výzkum prožívání víry v době baroka. V následující zpracované kapitole autor podrobně analyzoval soubor barokní literatury věnované milostným Poprvé se tak u nás objevil velmi cenný soupis takto zaměřené dobové literatury, která je stále nedoceněná po stránce obsahové i ikonografické. Jelikož v souvislosti s uctíváním so mohlo snadno dojít k pověrečnému nebo jinak nepatřičnému chování jejich ctitelů, byla círk spíše zdrženlivá a kritická při procesu oficiálního schvalování úcty ke konkrétní soše neb o němž se začalo hovořit jako o vyobrazení působícím zázraky. Právě této problematice se v kapitola, která úzce souvisí s kapitolou o Tridentském koncilu a jeho postojích k posvátný Průběh schvalovacího procesu a peripetie s ním spojené osvětluje autor na příkladu velmi o obrazu těhotné Panny Marie z pražského kláštera augustiniánů na Karlově a obrazu Panny Mar který se potil krví. Evidování zázraků ovšem zdaleka nekončilo po uzavření procesu, ale po iniciativy duchovní správy většinou dále, a to v podobě tzv. knih zázraků, kam se zapisova lidí, kteří zažili zázračné vyslyšení a měli potřebu tuto skutečnost sdělit. Autor tento t však pouze stručně zmiňuje v předchozí kapitole. Na předešlou kapitolu úzce navazuje zajím legendách spojených s milostnými obrazy. Právě výjimečnost těchto vyobrazení působících zá podtržena legendami, které se obvykle týkaly vzniku, nálezu a působení milostné sochy nebo příkladu celého spektra legend pojících se k slavnému staroboleslavskému paladiu ukázal Ja a funkci legendických motivů a jejich vliv na ikonografii tohoto milostného vyobrazení. Ka zajímavý přehled nejčastějších legendických topoi (nález obrazu nebo sochy při orbě, u stu ochrana vyobrazení před husity nebo protestanty atd.). V souvislosti s tímto přehledem by sestavit i soupis obecných (thaumaturga, diva) nebo místně specifických (Nebeský lékař-por Chrudimi) titulů a pojmenování, pod nimiž byli na jednotlivých poutních místech uctíváni s podobu nesl milostný obraz nebo socha, a jež vypovídají o dobovém vnímání patronů poutních spojené s milostnými vyobrazeními často přímo ovlivňovaly ikonografii oltářů a poutních mí milostná vyobrazení uchovávána, čímž se zabývají dvě následující kapitoly. Narozdíl od str sledujících pouze umělecké kvality směřuje Jan Royt hlouběji k podstatě a funkci daných ob vypovídají o charakteru doby svého vzniku. Velmi cenný, i když jen obecně pojatý, je výkla výzdobě milostných vyobrazení v poutních svatyních (trůny, skříňky, rámce, ozdoby, votivní Na okraj lze poznamenat, že autorovo tvrzení o vzácném výskytu erbů šlechtických dárců na milostné sochy (s. 98) je zavádějící, neboť z popisů v inventářích rouch pro uctívané soch v poutních kostelích zřetelně vyplývá, že urození dárci měli zájem o prezentaci svého rodu Hlubší výklad by si zasloužily votivní dary, které byly neodmyslitelným doplňkem milostnýc a jež vypovídají mnohé o svých dárcích a okolnostech vyslyšení. Z tohoto hlediska jsou vel například votivní malované tabule s vyobrazením zázračných vyslyšení, které se v malém poč dochovaly v muzeích nebo církevních depozitářích. Milostné sochy a obrazy měly, jak již by vliv na pojetí architektury poutních míst. Druhým faktorem působícím na vzhled poutních mí požadavky na poutní provoz (ambity atd.). Ke škodě věci jim autor nevěnoval pozornost, tře o zajímavé skutečnosti, neboť každé poutní místo se muselo vyrovnat s praktickými problémy návaly poutníků o svátcích a slavnostech. K zvládnutí často obrovských počtů poutníků slou otevřené kaple, venkovní oltáře, kazatelny a zpovědnice, spojovací chodby atd. Autor se ve však soustředil na postižení ideového konceptu prostor, v němž se nalézal cíl poutníků - m nebo obraz. V souvislosti se vzhledem poutních míst se také nabízí otázka postižení rozdíl nově založených poutních míst situovaných ve volné přírodě a poutních svatyň, které byly z nebo klášterními kostely ve městech a vesnicích. Prostory poutních míst se stávaly v době pro velkolepé církevní slavnosti, které byly typickým projevem dobové kultury. V oblibě př byly korunovace mariánských milostných obrazů a soch nebo oslavy různých výročí spjatých s vyobrazeními (přenesení, nález, ochrana komunity atd.), na něž autor zaměřil svoji pozorno kapitole. Téma slavností je v současné české historiografii poměrně frekventované a autor od některých jiných kapitol, podněty nejen ze zahraniční literatury. Za zmínku stojí zejmé ideová analýza příležitostné architektury pořízené pouze pro účel slavností, neboť každá s koncipována v určitém duchu, což dokládal například výběr nápisů a obrazů pro výzdobu arch spíše jen povrchní pozornost, věnoval autor festivitám spojeným s přenesením milostného vy protimorovým procesím. Stěžejní částí knihy je osmá kapitola, v níž se autor zabýval konkr mariánskými vyobrazeními uctívanými v Čechách a ve střední Evropě. Stranou nezůstala ani o soch a obrazů importovaných ze zahraničí. Navazující výklad o milostných mariánských vyobr Čechách je rozložen do pěti podkapitol, které jsou ovšem vzhledem k množství údajů místy n občas se některé informace zbytečně opakují. Poměrně nelogicky je až sem zařazen výklad o a pramenech v českém prostředí. Barokní úctě k milostným vyobrazením je věnována samostatn založená především na četnosti výskytu jednotlivých milostných mariánských vyobrazení v rů pramenů (dobová literatura, farářské relace, malované nebo tesané mariánské atlasy v ambit míst), které se stávají východiskem pro autorovo zobecňující tvrzení o dominujících kultec Čechách, za které pokládá kult Panny Marie Pomocné, Staroboleslavské, Svatohorské, Klatovs Svatojakubské z Prahy. Toto tvrzení založené na statistickém rozboru určitých pramenů je a míry jednostranné, neboť vypovídá spíše o obecné znalosti těchto kultů než o jejich domina zcela pomíjí otázku silných regionálních kultů, které se mohly v běžném životě uplatnit da určitých vyobrazení byla ovlivňována mnoha faktory (znalost poutního místa, kde bylo vyobr osobní zkušenost s vyslyšením, doporučení přátel a příbuzných, rodinná tradice atd.). Tyto může osvětlit pouze další výzkum poutních míst v součinnosti s bádáním zaměřeným na barokn a to s cílem získat informace o obrazech, sochách a devocionáliích s tematikou milostných jež sloužily osobní zbožnosti. Po podkapitole o milostných vyobrazeních středověkého původ velmi přínosná podkapitola o importech kopií a originálů milostných vyobrazení do českého v této podkapitole prokázal obdivuhodný přehled o výskytu jednotlivých vyobrazení a okolno importu do Čech, správně však na závěr konstatuje, že ještě zdaleka není erudovaně zhodnoc fond v této oblasti. Systematický výzkum milostných vyobrazení v kostelích a kaplích by mo mnoho překvapivých poznatků o způsobu šíření kultů milostných vyobrazení. Způsobem šíření vyobrazení se zabývá podrobně i předposlední kapitola. Autor zaměřil svůj výklad zejména n grafiku, diky jejíž všeobecné dostupnosti se mohla znalost milostné sochy nebo obrazu snad společenských vrstvách. Po přínosné stati věnované původu, námětům, materiálu a výrobě sva autor zaměřil na velmi zajímavou a jen málo zpracovanou problematiku nakládání s devoční g obvykle uměnovědné práce zcela opomíjejí. Závěrečná kapitola pojednávající o konci barokní obrazům v době josefinských reforem je vzhledem ke své stručnosti spíše dovětkem k předešl uceleným výkladem; ten by zde měl své opodstatnění, neboť problematika zásahu císaře Josef poutí, poutních míst a úcty milostných vyobrazení bývá často zjednodušována. Další výzkum nakolik se jednalo skutečně o konec barokní úcty k milostným obrazům. Zdá se, že navzdory zákazům stále přežívala úcta k milostným vyobrazením a že zejména ve vesnickém prostředí p barokní zbožnosti hluboko do 19. století. Svědčí o tom napři'klad náměty milostných vyobra a soškách z lidového prostředí, které se dodnes dochovaly "in situ" nebo v muzejních sbírk okraj lze zmínit některé drobné nepřesnosti jako například chybné uvádění jména badatele L Rettenbecka, který je v práci rozdvojen na Rudolfa Krisse a Lenze Rettenbecka, ačkoliv se osobu (např. s. 321). Nepřesné je také tvrzení, že Kristův rubáš s otiskem Ježíšova těla j v kapli sv. Sidonie v Turíně (s. 291). Ve skutečnosti se jedná o kapli sv. Sindonu, jak se pohřební roucho nazývá. Vzhledem k množství faktů mohly být také některé kapitoly vyváženě předešlo nadměrné kumulaci nebo opakování některých údajů a témat, což je nevýhodou pro do v textu. Kniha Jana Royta je velmi cennou a přínosnou prací, která mapuje úctu k milostným v barokních Čechách v souvislostech středoevropského horizontu. V českém prostředí se jedn práci, která v mnoha směrech naznačuje, kudy by se měl ubírat další výzkum. Téměř každá ka prostor pro budoucí bádání, jež osvětlí zatím nezodpovězené otázky. Nesmírně přínosný je b aparát a obsáhlý soupis pramenů a literatury. Autor prokázal pozoruhodnou znalost domácí i literatury a pramenů, bohužel této skutečnosti nevyužil k tomu, aby charakterizoval možná východiska pro studium tohoto tématu. Jako výrazně pozitivní rys je třeba zdůraznit meziob autora, který překonal úzce uměnovědně zaměřené pojetí. V některých kapitolách autor čerpa bohaté zahraniční literatury vzhledem k absenci domácích prací. Pro další bádání se proto jeví stále základní výzkum, který by potvrdil nebo vyvrátil některá zatím hypotetická tvrz pro další bádání by se měl z hlediska historie stát výzkum jednotlivých poutních míst zalo spektru použitých pramenů (které jsou v mnoha případech téměř nedotčené a nedoceněné, v ko hmotnými a ikonografickými prameny) a na kladení nosných badatelských otázek, jež by se mě a vybavení poutních míst, jejich každodenního života a v neposlední řadě i mentality lidí, vyobrazení uctívali. Zdeňka Prokopová *========================================================================================= * Pavla VOŠAHLÍKOVÁ, Zlaté časy české reklamy *========================================================================================= Praha, Karolinum 1999, 230 s. a obrazové přílohy v textu. Na rozdíl od zahraničí chyběla u nás, kromě několika dílčích a po různých časopisech a pří katalozích roztroušených příspěvků, práce věnovaná genezi a vývoji novodobé reklamy jako s fenoménu zasahujícího stále více i do života soudobé společnosti. Tuto mezeru záslužně, al zčásti, vyplňuje pohledná monografie P. Vošahlíkové. Zahrnuje počátky a vývoj reklamy u ná od. druhé poloviny 19. století (místy jde autorka i hlouběji) do první světové války, tedy je i v názvu díla považováno - a v daném kontextu patrně právem - za "zlaté časy české rek jako celek přesvědčivě dokumentu.je známou souvislost reklamy s procesem všeobecné moderni s nástupem novodobé industriální éry zasáhla velkou část Evropy, habsburskou říši a v její země nevyjímaje. Výchozí tézí autorky je skutečnost, že industrializace přinesla kromě jin celospolečenských změn též množství nových výrobků denní i dlouhodobější potřeby a spotřeb měnilo od základů životní styl. Bez moderní reklamy se tak v krátké době vztah mezi výrobc a konzumentem prostě neobešel. V počátcích formování novodobých obchodních vztahů přežíval dobré zboží se prodává samo a reklama tak mohla budit i nedůvěru. Jak P. Vošahlíková ukazu si zprvu musela na reklamu zvyknout, než se stala součástí všedního dne a tím životního st souvisel i její nový obsah. V této souvislosti považuji za potřebné připomenout, že sám vý v oné "zlaté" éře nebyl (a není) jen záležitostí všedního dne, a že v některých svých arte rovněž vazby na kulturu, zvláště pak výtvarné umění (umělci jako autoři plakátů) a na poly ani tato skutečnost -jak uvidíme dále - není autorkou opomenuta. Z hlediska obecného trend monografie P. Vošahlíkové, že v jednotlivých částech podrobně a zasvěceně poukazuje na spe v českých zemích nástup moderní reklamy podmiňovala a ovlivňovala. Do jisté míry se tu ins dodnes pozoruhodným dílem (a dnes již vlastně současně pramenem) Zdenko Šindlera Moderní r 1906), z něhož také často, ale vždy funkčně, cituje. Po úvodní části věnuje P. Vošahlíková vztahu novodobé reklamy a legislativy, jak se od šedesátých let 19. století vyvíjel v česk v Rakousku (Předlitavsku). Již tehdy v podstatě platilo, že "v závodu se státní mocí a par reklama "vždy o krok vpřed" a při své dravosti "dokázala vždy spolehlivě objevit pro sebe na které zákon nepamatoval nebo které nemohl předvídat" (s. 46). V dalších dvou kapitolách zabývá vývojem vlastních forem reklamy u nás. V první řadě věnuje pozornost poměrně složit přechodu od vývěsního štítu jako určitého reliktu minulosti k moderní výkladní skříni. Ten se bezprostředně dotýkal právě prodávajících. Důležitou roli zde hrála nejen schopnost nab přitažlivě prezentovat, ale i otázka vkusu. a serioznosti reklamy. Konkrétní dokumentace, pražského prostředí, vede pak k závěru, že velká část obchodníků se s problémem místa a př způsobu reklamy trvale potýkala a že někteří na něm i ztroskotali. Zatímco vývěsní štít in předmětu prodeje, výkladní skříň podle P. Vošahlíkové vedle nabízeného zboží prezentovala zkušenosti, finanční situaci a životní ambice majitele podniku" (s. 72). Větší pozornosti zasluhovaly počátky odborného aranžérství. Pro rozvoj novodobé reklamy byl ovšem rozhodují žurnalistiky a posléze dalších tiskových složek (letáky, prospekty, reklamní pohlednice a což jak autorka v další kapitole dokumentuje, přineslo už v této době papírovou záplavu. P společensko-politické poměry v českých zemích ve druhé polovině 19. a na počátku 20. stole reklama nezanedbatelnou roli také v nacionálních zápasech. P. Vošahlíková ukazuje, že zde zmanipulování vlastního zákazníka podle hesla "svůj k svému", ale též o "vlastenecky" moti tj. odbyt zboží a nabídka služby. V podobě národních výstav, kterým je v této části věnová značná pozornost (s. 124n), dostává reklama u nás "politický kabát" a jeho prostřednictvím do té doby stále ještě nedůvěřivý vztah veřejnosti k reklamě. Kapitola o vztahu techniky k podle mého soudu místy až zbytečně podrobné popisy různých novodobých vynálezů, z nichž mn reklamy nesporně napomohly (např. polygrafie, fotografie, film, světelná technika), ale ji pro své uplatnění dříve, než se obecněji ujaly, spíše potřebovaly. Platí to zejména o tele se sám o sobě reklamním prostředkem tehdy mohl ztěží stát. Zajímavá je poslední kapitola m se autorka zabývá složitým problémem vztahu reklamy a umění, problémem, který hlavně od př zasahoval také u nás do kulturního života. Hlavní pozornost zde věnuje reklamnímu plakátu o jeho přijetí a funkci probíhaly v českých uměleckých kruzích na přelomu 19. a 20. stolet P. Vošahlíkové Zlaté časy české reklamy je koncipována s důkladnou znalostí problematiky i spolehlivě doložena prameny. Bohatý poznámkový aparát a zvláště pak soupis využité domácí literatury (v některých případech jde již vlastně o dobové prameny) ukazují na početné zdr byt mohly být vytěženy i některé další práce. Namátkou připomínám díla T. Vlčka, Praha 190 Wittlicha Česká secese (1982), i když lze namítnout, že se reklamě věnují jen zčásti nebo by pak bylo možno vytknout, že se při studiu počátků a rozvoje novodobé reklamy u nás opír pražské reálie. Ale i to má určité opodstatnění v samotné vedoucí funkci Prahy, rodícího s v již zmíněném procesu. novodobé modernizace a proměn životního stylu, jejichž produktem r Vedle již vzpomenuté odbornosti monografie o dějinách české reklamy je její předností styl čtivost, ale také osobní zaujetí autorky pro tematiku. To vše by však nestačilo, kdyby výk bohatá obrazová příloha spočívající v reprodukci dobových prostředků reklamy: inzerátů, fi a výloh, plakátů, letáků, vzorníků, inzerátů, firemních nálepek, obchodních papírů a další Vynecháme-li předsádku a úvodní listy k jednotlivým kapitolám jde o více než 120 reprodukc výběr, na první pohled promyšlený a nápaditý, provedl v tomto případě Petr Štembera. Je tř zdůraznit, že nejde o pouhý obrazový doprovod vlastního textu a dokumentaci autorčiných té kryje jen zčásti), ale o svébytnou a při tom neoddělitelnou součást díla, u nás stále ješt polygraficky špičkové reprodukční úrovně. Tomu odpovídá i vyspělá grafická úprava od Zdeňk Na závěr snad stačí konstatovat, že práce P. Vošahlíkové o "zlatých časech české reklamy" dílem, jehož přínos daleko přesahuje rámec tematiky tzv. všedního dne. Historie reklamy je do širokého kontextu hospodářských, společensko-politických a kulturních proměn, které u n ostatních evropských zemích charakterizovaly počátky a nástup novodobé občanské společnost Jan Novotný *========================================================================================= * Drahomír JANČÍK, Třetí říše a rozklad Malé dohody. Hospodářství a diplomacie v Podunají 1936-1939 *========================================================================================= Praha, Karolinum 1999, 270 s. Změny mocenských poměrů ve střední a jihovýchodní Evropě v předvečer druhé světové války z českých, slovenských, rakouských, německých a anglosaských historiků. Jen menší část z nic svůj výzkum pracemi, které jsou původní a znamenají přínos k poznání zákrutů evropského vý publikace je jednou z nich. Autor na základě rozsáhlého studia československých a německýc materiálů podal zasvěcený rozbor hospodářského pronikání hitlerovského Německa do Podunají třicátých let. Těžištěm jeho zájmu jsou "ekonomická diplomacie" Německa vůči malodohodovým Rumunsku a Jugoslávii, a houževnaté úsilí Československa o posílení hospodářské a politick Malé dohody v letech 1936-1938. Zvláště oceňuji, že práce skýtá fundovaný pohled na mocens soupeření v Podunají optikou malého středoevropského státu. V tom navazuje autor na svou d "Německo a Malá dohoda" (1990) zabývající se vývojem v první polovině třicátých let. Již n o německo-rakouskou celní unii v roce 1931 signalizoval, že říšskoněmecké vlády se nechaly a 30. let inspirovat starým programem Mitteleuropy. Neuspěly pokusy překonávat rozpory pom národů a panevropskými řešeními vrcholícími v návrhu Aristida Brianda na Evropskou federál Naopak zesílily tendence upevňovat dosavadní regionální bloky a vytvářet nové. Jedním z ni dohoda, která se ve třicátých letech snažila o politickou a hospodářskou integraci. Motore snah o sblížení bylo Československo. Třetí říše naopak usilovala o vytvoření "velkého hosp prostoru" (Großwirtschaftsraum) za vedení Německa a v Malé dohodě viděla jednu z překážek tohoto cíle. A právě závěrečnou fázi střetávání obou snah líčí s velkou zasvěceností Jančí Podrobně sleduje zvýšené úsilí Československa dosáhnout po obsazení demilitarizovaného pás nacisty většího hospodářského a politického sblížení zemí Malé dohody. Zároveň zdůrazňuje na spolupráci Malé dohody se státy římského bloku (Itálie, Rakousko, Maďarsko), která vych koncepce hospodářského sblížení podunajských zemí. Pro ni se snažil získat podporu nejen v ale i v Londýně a v Paříži. Hodžovým aktivitám věnuje Jančík velkou pozornost a hodnotí je tímto přístupem je možné souhlasit, ale bylo by vhodné zdůraznit, že reálné šance Hodžovýc jejich praktické výsledky byly mizivé. Klíčové místo v středoevropském hospodářském sbližo Rakousku. Československá vláda si to uvědomovala a snažila se vycházet mu vstříc především preferenčního režimu. Hospodářská jednání s Rakouskem neměla však pro další vývoj větší pr neboť německo-rakouská smlouva z 11. července 1936 byla již ouverturou pozdějšího "anšlusu postřehl, že Hodža stejně jako československá diplomacie nedocenily změny, které přinesl p vznik Osy Berlín-Řím a protokol z 23. října 1936 o spolupráci Třetí říše s Itálií v Poduna úspěšně pohřbíval všechny projekty na hospodářskou spolupráci a jejich efektivita byla tak problematická". Druhý hlavní přínos knihy tkví v podrobném rozboru "ekonomické diplomacie" vůči Jugoslávii a Rumunsku. Její úspěšnost se opírala především o schopnost německého trhu zemědělské přebytky balkánských zemí a o výhodnější cenovou nabídku Německa. Velmi dobře j postupný a zdaleka ne přímočarý příklon nejdříve Jugoslávie a potom i Rumunska k politice která prakticky vedla k rozkladu Malé dohody. Nacistickému Německu šlo však nejen o hospod obou balkánských zemí, ale také o získání ropy, surovin a obilí potřebných pro Göringův "č a přípravu války. Na krytí jejich dovozů nemělo ale dostatek deviz. A tak německé pronikán naráželo po dvou letech na značné problémy, především na německou clearingovou zadluženost a Rumunsku. To podle autora otevíralo určité možnosti pro československé malodohodové inic i Jugoslávie měly zájem o československé zbrojní dodávky a investice. Nadále je s ČSR sbli o společný postup vůči revizionistickým snahám Maďarska. Na výsledcích Delbosovy cesty v p však Jančík přesvědčivě ukazuje, že politika zadržování nacistického Německa nebyla úspěšn Rakouska v březnu 1938 znamenal rozhodující ránu Malé dohodě jako regionálnímu uskupení. T významně posílila své pozice v Jugoslávii i Rumunsku, a to jak v zahraničním obchodu, tak oblasti. Podrobný rozbor jednoznačně ukazuje, že se zostřováním krize kolem Československa Velké Británie angažovat se proti Německu v Podunají. Zároveň ale ještě i po Mnichovu auto zřetelnou snahu Rumunska a zčásti i Jugoslávie udržovat užší hospodářské styky s Českoslov březnu 1938. Příčinu vidí v rozsáhlém výprodeji výzbroje Česko-Slovenska po Mnichovu, o kt země velký zájem. Cena recenzované práce je nejen v tom, že přináší mnoho nových dosud nez osvětluje složité souvislosti expanze Německa na Balkán v předvečer druhé světové války, a že na základě shromážděného materiálu a dílčích analýz formuluje některé významné závěry š Zaujímá především stanovisko k diskutované otázce dopadu tehdejší německé hospodářské expa podunajských zemí. Vyvrací názor, že bilaterální obchod s Německem napomáhal v třicátých l zemím v industrializačních snahách. Německo v rámci své koncepce "Grofßwirtschaftsraumu" p zeměmi jen jako s dodavatelem surovin, potravin a pracovních sil. Dále autor formuluje náz situaci se Malá dohoda nemohla sama hospodářsky integrovat a proti Německu prosadit. Konku absorpční schopností Německa, pokud šlo o zemědělské přebytky Balkánu, mohla jen velkolepě dovozní politika západních demokracií. A ty k ní nejevily ochotu. To dovedlo autora k zákl vztahujícímu se k Malé dohodě i Hodžovým plánům na hospodářské sblížení podunajských zemí, citoval: "Příklad hospodářského a politického souboje Československa s nacistickým Německe ukázal, že od mezinárodního demokratického společenství izolovaný regionalismus v konflikt a velmocenskými aspiracemi neměl naději na úspěch" (s. 250). Lze jen ocenit, že autor vlož závěry i do německého resumé a že je tak předložil k diskusi i zahraničním badatelům, kteř malé výjimky z jazykových důvodů opírali jen o německé a anglosaské práce. Vlastislav Lacina