r2 ****************************************************************************************** * Recenze ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Mlčoch, L., Machonin, P., Sojka, M.: Ekonomické a společenské změny v české společnosti (alternativní pohled). *========================================================================================= Praha, Nakladatelství Karolinum 2000, 273 str. Když koncem roku 1998 vydal kolektiv autorů - sociologů, ekonomů a politologů - pod vedení P. Matějů Zprávu o vývoji české společnosti 1989-1998, šlo de facto o první tzv. sociální naší polistopadové společnosti srovnatelnou s obdobnými publikacemi, které jsou známé z vy zemí. Koncem roku 2000 vyšla další, obsahově i formálně poněkud jiná, dá se říci "alternat vývoji naší polistopadové společnosti, ve které přicházejí dva ekonomové (Lubomír Mlčoch, sociolog (Pavel Machonin) s popisem a analýzou uskutečněných ekonomických a společenských změn u nás po roce 1989. Společným předmětem zájmu autorů a zároveň společným jmenovatelem jednotlivých částí recen jsou právě tyto transformační změny, a to nejen naší polistopadové společnosti, ale obecně a ekonomik sovětského typu. V Úvodu k celé knize je M. Sojka jménem spoluautorů definuje " komplexní modernizace společnosti a ekonomiky" (s. 9), resp. "jako historický proces zahrn ekonomické, společenské a civilizační a kulturní (včetně institucionálních) změny" (s. 12) autory právě institucionální změny tvoří nejdůležitější složku této "modernizace". V souvislosti s tím zde také prezentuje autory sdílený "trojjedinný" názor, resp. východis vlastní (alternativní) metodologické přístupy: -česká neoliberální strategie transformace vedla pouze k dílčí a nerovnoměrné modernizaci, -tato strategie není slučitelná s výše uvedeným pojetím transformace jako "komplexní moder společnosti a ekonomiky", -je nezbytná "nová transformační strategie" založená na alternativních teoriích společensk ekonomického rozvoje, které kladou důraz právě na institucionální aspekty tohoto rozvoje. Recenzovaná publikace je rozdělena do tří částí, které tvoří samostatné studie uvedených a V první části nazvané Restrukturalizace vlastnických vztahů: institucionální pohled se jej nejprve věnuje historickým souvislostem institucionálního rámce a jeho vývoji ve 20. stole zejména kritické analýze institucionálního uspořádání v podmínkách tzv. reálného socialism kritický pohled na institucionální vývoj české privatizace a politické koncepty její prakt v průběhu 90. let, analýzu vzájemného vztahu mezi racionalitou, etikou a ekonomií, resp. v moderní ekonomie v oblasti tzv. instrumentální racionality a spontánního vývoje institucí. Poté se autor soustřeďuje na vysvětlení svého "alternativního" pohledu, a to kritikou meto průběhu české transformace, její "ideologie krátké cesty" (tzv. šokové terapie). To spočív že u jejích protagonistů (radikálních liberálů) došlo k nepochopení a doslova ke zneužití kdy zejména rychlá privatizace bez pevných pravi del, jako hlavního cíle "bez ohledu na je byla motivována "výhradně egoistickou racionalitou, s odhlédnutím od jakýchkoli morálních ekonomiky" (s. 58). Autor pak zde interpretuje a nabízí jiný (institucionální) přístup zal závislosti na minulém vývoji, na analýze struktur "křížového vlastnictví" a jejich důsledk ovládání firem, jakož i na etice podnikání. "Obnova institucionálního rámce ekonomiky nesp ideologicky formulovaných postulátech o soukromém vlastnictví, nýbrž ve výchově nových vla řád a jeho pravidla, k občanským ctnostem a k etickému tržnímu chování" (tamtéž). Vcelku logickým pokračováním autorova kritického pohledu na efektivnost rychlé cesty české i další kapitola této části publikace, věnovaná problému morálky, sociální spravedlnosti a v české společnosti, která se během polistopadového vývoje vyvinula v nový typ kapitalismu - v"... jakýsi druh státního či smíšeného kapitalismu, který si ponechává mnohé nefunkční socialismu" (s. 67). Dále píše: "Lze tak vypozorovat největší paradox celého procesu české kdy se objevuje zřetelný odpor k západoevropskému modelu kapitalismu, který by nám z histo kulturního hlediska měl být bližší. Je čas vrátit se z cest, je čas vrátit se do staré dob 71). V závěrečné kapitole čtenář nalezne charakteristiku obecného konceptu "postsuverénního" če ve stadiu nedokončené transformace včetně shrnutí a klasifikace jednotlivých faktorů, kter moc a funkce státu a učinily z něj, a to platí obecně, postsuverénní stát" (s. 79). Dále z kritickou analýzu speciálního případu české ekonomiky ve světle nezdařené privatizace, kdy privatizace v Cechách" (s. 74) přivádí autora také k podrobnější analýze konceptu smíšené jakož i k diskusi a hledání pozitivních (reálných) výhledů, obecněji řečeno, "postsocialis do budoucna". Podle výše uvedené klasifikace "globálních příčin oslabení suverenity státu" pak autor pokouší nastínit reálná východiska ze stávajícího stavu (zpoždění) reformního pr "vytvořilo pouze enormní náklady" (s. 92). Za hlavní "výzvu" pro české ekonomy autor vcelk považuje orientaci na odstranění klíčových bariér růstu naší ekonomiky, a proto také v tét důraz - jak sám v závěru uvádí - na "důvody nedokončení sametové revoluce, které zapříčini dosažitelný při postsocialistickém vývoji je příliš závislý na minulosti" (s. 93). P. Machonin je autorem druhé části nazvané Teorie modernizace a česká zkušenost, ve které na analýzu vzájemného vztahu transformace a modernizace společnosti, jejíž "inspirací" mu výzkum sociální stratifikace a mobility, jakož i tzv. neomodernizační teorie. V úvodní kap nalezne charakteristiku úlohy a významu modernizace v českých zemích, zejména v podobě roz modernizačního myšlení v jednotlivých historických etapách. Hlavním poznatkem o modernizac nedávných dějin naší země, je zkušenost, "že vlny rostoucího a klesajícího zájmu o moderni politiky jsou těsně spjaty s historickými obraty v mezinárodních i vnitřních, objektivních civilizačně kulturních i sociálně institucionálních podmínkách a samozřejmě na prvém místě nebo absencí jak dílčích, tak všeobecných reálně probíhajících modernizačních procesů" (s. Další kapitolu věnuje autor novodobé historii modernizačních teorií ve světě včetně charak různorodosti soudobých teoretických konceptů, a to vzhledem k přetrvávajícímu malému zasto modernizační literatury na české společenskovědní scéně. Na tomto základě pak formuluje i požadavky na teoretický koncept modernizace, plynoucí z českých podmínek, resp. teoretická vhodná pro aplikaci teorie modernizace na český případ. Autor také definuje svou koncepci kterou chápe "jako historicky specifický druh obecného kulturního procesu (vyznačující se komplexností, rychlostí a radikalismem kvalitativních proměn), tj. procesu kultivace člově rozvoje kultury lidských osobnosti), vnější i vnitřní přírody a sociálních vztahů a instit V závěrečných kapitolách druhé části se autor zabývá v podstatě jedním problémem, resp. hl základní otázku: v jaké míře ovlivnily modernizační změny českou společnost v průběhu posl Vychází ze stručného přehledu dostupných obecných makrostrukturálních indikátorů, jež se v modernizaci, které tvoří hrubý domácí produkt, produktivita práce a reálné mzdy, ekonomick sektorová a odvětvová struktura, počet nemanuálních a manuálních pracovníků, demografie, e bytů, kriminalita, jakož i tzv. modernizační index, resp. index lidského rozvoje i další " modernizační faktory" (telekomunikace a komputerizace). Jednotlivé kapitoly věnuje prezent úvahám, které se týkají jednak výzkumu a vývoje, jednak vzdělání jakožto klíčových moderni Autorovi se na základě komparace všech těchto údajů (roku 1990 a 1997, resp. se situací v potvrdil předpoklad, že "Česká republika dosáhla pouze středního stupně modernizace, zůstá vyspělými moderními zeměmi" (s. 176). V závěru studie, v níž autor podal empiricky podložený přehled vývoje české společnosti za 1989, demonstrovaný výše uvedenými obecnými indikátory, dochází k následujícímu konstatová stupně modernizace České republiky po první dekádě transformace: "Přes dosažené jasné dílč pokroky se zdá, že strategie transformace, zvolená vládnoucími elitami na počátku a v prvn transformace, měla daleko k cílevědomé účelnosti..." s tím, že úspěšné transformaci české by více prospělo...vypracování revidovaných komplexních strategií modernizace české společ vtělení mezi vyspělé členy evropského společenství na úrovni Evropské unie" (s. 212). Deset let transformace po česku: transformace, nerovnost a integrace je název třetí části Jejím autorem je M. Sojka, který zde analyzuje obsah i vývoj hospodářské politiky české vl transformace s tím, že se pokouší nejen "odhalit., ale rovněž zdůvodnit hlavní chyby v pro transformace, zvláště s ohledem na nedostatečné vytváření odpovídajících motivačních struk 1997 je již zcela zřejmé, že česká transformační strategie vede do slepé uličky a že musí korigována" (s. 221), resp. že "neúspěch české transformační strategie je výsledkem zvlášt činitelů" (s. 222). Stručně a jinak řečeno, jde de facto o následující tři "neadekvátnosti teoretického rámce, neadekvátnost českých inovací (zejména metody kuponové privatizace) a rozvoj právního a institucionálního rámce. Úvodní kapitola této části publikace je věnována popisu zrodu a vývoje české transformační založené na neoliberálních teoretických koncepcích, a to v konfrontaci s tzv. ekonomií hla proudu. Autor se zde kriticky zamýšlí nad touto, v české společnosti prakticky uplatněnou, transformační strategií a při jejím celkovém hodnocení dochází k následujícímu závěru: "Př transformace lze použít jako velmi dobrý důkaz celkové zastaralosti neoklasického paradigm neadekvátnosti pro vytváření transformační strategie a její uplatňování" (s. 227). Přitom představa o obsahu zejména ekonomické transformace je zcela jiná a autor ji charakterizuje který má dvě stránky: reformu institucí a organizací (v jejichž rámci je rozhodující refor práva liberalizace trhů) a vhodné hospodářské politiky" (s. 229). Proto také je vcelku log přijmeme-li takovéto pojetí transformace - nezbývá než opravdu (spolu s autorem) připustit část transformačních úloh ještě stále čeká na své naplnění" (tamtéž). A v tom lze zároveň jistou "historickou výzvu". V další kapitole své studie autor podrobněji charakterizuje ekonomický vývoj v průběhu tra "českého zázraku., a to ve dvou etapách: první označuje (spolu s Kornaiem) jako etapu "tra recese" (která skončila v roce 1993); druhou pak nazývá až příliš optimisticky - etapou "p konsolidace", která by se měla "soustřeďovat na úsilí o modernizaci a restrukturalizaci a do dobře fungující rozvinuté tržní ekonomiky schopné konkurence na globálních světových tr trvání této druhé etapy zaměřené na restrukturalizaci a modernizaci české ekonomiky - až p - klade do období let 2005 - 2010! V těchto souvislostech dále nejen klade, ale také argum otázky týkající se povahy ekonomické recese v roce 1998, jako např. zda šlo pouze o "klasi pořadí vlastně již druhou "transformační" recesi nebo šlo o jakousi "politickou" recesi sp politickým hospodářským cyklem. V závěrečných kapitolách poslední části celé knihy autor analyzuje některé klíčové oblasti a tím i její transformační strategie (vnější ekonomické vztahy, státní rozpočet a veřejný zejména problematiku výdělků a rozdělování příjmů). V samotném závěru protiváhu či cestu z "slepé uličky", která vede, podle autora, pouze k relativnímu zaostávání naší ekonomiky, s ve vytvoření "komplexní modernizační transformační strategie, jejímž cílem by byla reinteg ekonomiky do světové ekonomiky na vyšší úrovni technického rozvoje" (s. 270). V této souvi konkrétně důraz "na vytváření institucionálního rámce fungování tržní ekonomiky (jak v tvo v jejich vynucování)... na vytváření podmínek zaručujících vlastnická práva, potlačujících spekulativní typy chování (zejména nezákonné povahy) a vytvářejících motivace pro tvůrčí c Recenzovaná publikace přináší nesporně zajímavé a významné poznatky vycházející ze seriózn sociologické analýzy dosavadního vývoje naší společnosti a jejich netradiční interpretace, výrazně odlišuje od většiny publikovaných prací, i dosud převažujících (neoliberálních) tr teorií. Lze ji ocenit a odborné veřejnosti doporučit jako významný příspěvek k soudobým di dané transformační téma, které zůstává předmětem "historického" sporu mezi různými školami a sociologického myšlení. Může být také dobrým základem i "praktickým" impulsem pro vyprac jakési sofistikovanější strategie další (alternativní) společenské transformace - obecně ř postkomunistických zemích. V této souvislosti bych chtěl ještě upozornit na jednu přínosno aktuální a velice obsáhlou referenční literaturu (převážně z druhé poloviny 90. let), kter v závěru svých studií - jednotlivých částí recenzované publikace. Petr Soukup *========================================================================================= * Bourdieu, Pierre: Nadvláda mužů *========================================================================================= Praha, Karolinum 2000, váz., 148 s., 1. vyd., Proč muži nenosí sukni Francouzský sociolog Pierre Bourdieu (1930) pravidelně plní posluchárny nejen univerzitní své zemi je osobou veřejně známou, ačkoliv jeho texty - jak jsme už mohli poznat z knihy T před třemi lety vydalo pražské Karolinum - nejsou úplně snadné. Bourdieu se však chce svým pracemi angažovat a analyzuje současné společnosti a instituce, které v nich ztělesňují a poměry, jako rodinu, školu, církev, ale třeba i sport. V euroamerické civilizaci na těchto polích probíhá boj a i odtud pramení autorova populari Bourdieu vydal knihu La domination masculine, v níž svou pozornost zaměřil na historicky z dominantní postavení mužského pohlaví nejen v evropských kulturách. Díky Karolinu i tuto p česky - vyšla pod názvem Nadvláda mužů. Nadvláda mužů není jen nepřehlédnutelným příspěvke ale přibližuje také Bourdieuovo myšlení včetně některých dnes už obecně užívaných pojmů a a je jeho sociologie inspirací pro jiné obory, ale i pro veřejné aktivity. "Výchovu dívek" proces socializace, v jehož průběhu jsou děti formovány do vyhraněných pohlavních rolí, Bo včetně rodinných a příbuzenských vztahů - již v 50. a 60. letech v rodném regionu v Pyrene u berberského kmene Kabylů v severním Alžírsku. Poznatky o této "exotické" společnosti vša provždy do jakési příručky pro cizince, nýbrž jimi později vždy poměřoval utváření a fungo západních. I Nadvláda mužů je - zejména v úvodních částech - založena na těchto Bourdieuov Vidět se jinak Pierre Bourdieu není zdaleka jediný, jehož zkušenost s kulturně odlišným prostředím byly a do současných i minulých evropských poměrů. Z knih téměř kanonizovaných moderními humanitn spíše vědci) se můžeme nově v češtině seznámit také například s Interpretací kultur Cliffo to především angloameričtí a francouzští antropologové a antropoložky, jimž (post)kolonial zřejmě otevřel bezprostřednější přístup k neevropským civilizacím a kteří pak jakoby zcizi našich vlastních kultur. Právě o tom, odkud se bere v různých dobách a společnostech překv asymetrický a obecně sdílený vztah mezi tzv. mužem a tzv. ženou a jak se nám tento vztah v předurčuje, co budeme chápat jako "tvrdé", "aktivní" a "mužské" - a co jako "měkké", "pasi pojednává Bourdieuova kniha. Jak vymyslet penis Žádný z rozdílů mezi muži a ženami není pouze anatomicko-fyziologický, dalo by se říct s a totiž na těla, potažmo na tělesné znaky klade desítky významů ("poznávacích struktur"), kt splývají v jakousi obecně sdílenou "přirozenost", ačkoliv z podstaty krátkých vlasů, hrubé penisu například ještě žádná mužskost nutně nevyplývá. "Muž" a "žena" představují neustále konstruované a vztahové kategorie, nikoliv nějaké věčné entity. Co v historické retrospekt jejich nerovnoměrný mocenský vztah; jeho podoby se však mění. Kniha Nadvláda mužů jde však dovodit, že tyto kategorie jsou určeny způsobem vnímání tzv. reality. V euroamerické civil obnovovaná nadvláda mužů tak spočívá v androcentrickém (řekněme mužskosebestředném) vidění proto, že má ženu vytěsnit z veřejného prostoru (k příslovečné plotně), a tudíž jí přisuzu ji pro konkurenční boj o moc v tomto prostoru předem diskvalifikují. Vyzdvihují-li ženy (k političky) coby pozitivní své takzvané typicky ženské vlastnosti - konsensuálnost, mírnost pro společenství - dokládají tím pouze, že přijaly za vlastní kulturně naoktrojované andro a tím i mužskou nadvládu. To, jak jsou této nadvládě (ne nadvládě konkrétních mužů, nýbrž vydány napospas, ještě podtrhují tvrzením, že ony jsou objektem mužského zájmu dobrovolně jde spíš o popis "nadvlády mužů", než aby spekuloval o jejích prvotních příčinách. Lze ted minorizace ženy souvisí s vydělováním a utvářením veřejného prostoru, ale také s instituci která se podobně jako obec, škola, církev a stát za účelem efektivnějšího (nebo vůbec něja ustavuje coby mocenská struktura s jasně definovaným "nahoře" a "dole". Zejména a primárně i předindustriálních národů hraje žena v rodině roli objektu, předváděné ozdoby, jejímž pr kumuluje symbolický kapitál, projevující se třeba v jeho cti. Charita pro ženy, fotbal pro muže Ačkoliv Nadvláda mužů vyšla v roce 1998, mohli bychom jí vytknout jistou překonanost. Sous s rodinou" sice stále ještě platí pro ženy (jako by muži rodiny neměli), nicméně o okrajov veřejnosti se už přinejmenším seriózně diskutuje stejně jako o alternativních formách souž pohlavních stereotypů šlo dokonce tak daleko, že se před několika lety v západoevropské mó sukně. Jde však zčásti o jevy provokativní (jak provokativně však působila žena, která si kalhoty!), zčásti o jevy omezující se na společenské skupiny nespojené s veřejnou mocí. V uspořádaných a navenek se prezentujících sférách (státní administrativa, bankovnictví, obl zůstává symbolická - to jest nejhlouběji zakořeněná - nadvláda mužů nadále zachována. Nejd o nerovné šance, ale například i o požadavky na zjev a veřejné vystupování ženy (v podobě codes). Čím výše stojí žena na společenském žebříčku, tím spíše se od ní očekávají přívěsk charitativní) aktivity. Muži - hlavně ti veřejně činní - se nemohou věnovat charitě (stejn onu sukni), protože by to narušilo jejich mužnost. Muži zůstávají stále především válečník projevit (sou)cit. Jejich bitevním polem je stejně tak parlament, jako fotbalové hřiště. J hlavním motivem "pánů tvorstva" ve snaze uchovat svůj vlastní obraz, je přitom obyčejný st je pojem eminentně vztahový, budovaný před očima druhých mužů a pro ně, a proti ženství, v z ženství, a hlavně z ženství ve vlastním nitru." Žádná přirozenost Nejen na dominanci mužů založená společnost, i ženská hnutí vycházela často z představy, ž kvůli jejich zvláštnostem vytvořit zvláštní podmínky pro uplatnění. Bourdieu přesvědčivě u odlišnosti založené v přirozenosti žen, nýbrž o nerovnosti kulturně historické, udržované které však v jakési společenské shodě platí za "věčné". Nelze je přezírat, jak to pokrytec států, když vycházejí z "čistého" jedince (muže a ženy) bez sociálních atributů. Dnešní st kde by obě pohlaví byla ve stejné startovní pozici. Přestože si Bourdieu své uvažování nik ani ho nepřizpůsobuje očekávání tzv. průměrného čtenáře, zasahuje svou analýzou pohlavních dnešních debat a mnohdy zpochybňuje nejen klasické způsoby vnímaní společenského uspořádán nedostatečnost moderní terminologie, povrchně odlišující tzv. biologické a tzv. sociální p tím, že sociologie může být potřebná i jinak než v podobě průzkumů veřejného mínění - těmi česká společnost v poslední době doslova trpí! Zásluhu na rychlém zprostředkování Bourdieu Karolina především autorova "dvorní" překladatelka Věra Dvořáková, která cestu k českému č jednomu z Bourdieuových učitelů, Michelu Foucaultovi. Nelze vyloučit, že některé neologism převádění textu sáhla ("deziluzovaný", "vsázka", "primordiální"), vejdou v obecnější užívá Pavel Himl *========================================================================================= * Charvátová, Kateřina: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420 *========================================================================================= Praha, Karolinum 2000, brož., 402 s., 1. vyd., obr. příl. Možná tak trochu stranou zájmu prošlo před léty vydání úvodního svazku této publikace, kte zmapovat předhusitské dějiny jednoho z nejdůležitějších mnišských společenství Evropy na ú jednotlivých konventů. Autorka, která se cisterciáky, zejména oseckou a zbraslavskou komun stránkách Ďasu), zabývá již dlouhou řadu let, ji rozvrhla celkem do tří dílů. V tom prvním 1998, byly hlavním tématem vznik řádu, okolnosti jeho šíření po Evropě a zejména vstup na zakotvení zde a také jeho první založení, tj. kláštery v Sedlci, Plasech, Pomuku, Hradišti Oseku, které vznikly ještě ve 12. století. Druhý svazek přináší historické portréty dalšíc klášterů, které byly založeny v Čechách během 13. a 14. století, a to jak mužské, tak i že totiž vyšebrodského, zlatokorunského, svatopolského, zbraslavského a skalického, respektiv sezemického. Třebaže se objevily i některé negativní výhrady k autorčině pojetí, zejména ze strany círk domnívám se (a nejsem v tom sám), že se patrně jedná o nejvýznamnější počin české monaster celé uplynulé století. Jde totiž o velmi pracný, pečlivě uspořádaný a ze všech možných pra i zahraniční provenience, sestavený svod všech dostupných informací o dějinách jednotlivýc klášterů. Běžný čtenář si to snad ani neuvědomí, ale Charvátová použila opravdu všechny mo z nichž zejména cenné jsou materiály z mateřských klášterů, nacházejících se většinou v za též písemnosti řádových kapitul, papežských ani nemluvě. Je zřejmé, že se jednalo o práci i metodicky velmi náročnou, k níž je zapotřebí znalosti celoevropských kontextů a souvislo schéma jednotlivých kapitol, kdy každá je věnována jednomu klášteru (aspoň v tomto druhém poměrně jednoduché a vytvořené k snadné orientaci čtenáře. Po krátkém úvodu následují vždy zabývající se založením kláštera, jeho dějinami až do roku 1420 (s výhledem do období násl zejména v případech klášterů zničených a již neobnovených), další jsou věnovány stavu pram a jejímu zhodnocení z hlediska dochovaných klášterních archivů, pak následují pasáže věnov papežské kurii, k ústředí cisterckého řádu a také k českým panovníkům. Opominuty nejsou an (opati u mužských, abatyše u ženských) jednotlivých klášterů, načež autorka přistupuje k p ekonomiky každého konventu: postupně jsou probírány majetková držba (s mapkami klášterních jeho koloni-zační činnost, hospodářská podstata, tj. na jaký druh hospodářské činnosti se klášter specializoval. Následují pasáže věnované kulturnímu významu konventů, jeho archite vývoji a stavebním zvláštnostem, jejich přínosu v oblasti malby, sochařství a uměleckého ř složení, významu a dochování klášterních knihoven a v neposlední řadě zprávám o duchovním intelektuálních aktivitách mnichů a jeptišek. Závěr tvoří krátké, ale většinou výstižné zh každého kláštera, seznam opatů a každou kapitolu uzavírá podrobný poznámkový aparát. Vše d kvalitním obrazovým, povětšinou fotografickým aparátem. Pochopitelně se jedná o ideální sc podkapitolky občas chybějí, jelikož ne vždy se u každého kláštera dochovaly prameny vcelku cisterciácký klášter doposud stojí (některé jsou v troskách, jiné jako například Svaté Pol povrchu zemského téměř zcela). Pasáže o Zbraslavi jsou ještě navíc obohaceny pojednáním o královské nekropoli. Suma sumárum se tedy jedná o hutnou, přehlednou a co se týče informat také o neobyčejně kvalitní příručku, která najde zcela určitě uplatnění v knihovně každého jsem si v ní našel netušené detaily například o založení pohledské-ho kláštera), ale ocení laičtí milovníci památek a zájemci o duchovní (nejen) dějiny naší země. Autorka chystá k vydání ještě třetí, závěrečný díl (vyjít má v roce 2005), který má být te problémově, bude prý obsahovat shrnující pasáže a má se zabývat cisterciáky v Čechách jako že se konečně zbaví, ona i její rodina, jak sama poznamenává v úvodu, dlouholetého soužití cisterciáckou problematikou, se však asi nenaplní. Chystá se totiž napsat ve spolupráci se práci věnovanou cisterciáckému řádu ve středoevropském kontextu. Jan Urban