r5 ****************************************************************************************** * Recenze ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Karel Kazbunda: Jaroslav Goll a Josef Pekař ve víru války světové *========================================================================================= Praha, Karolinum 2000, 220 s. Systematický zájem badatelů o díla z pozůstalosti Karla Kazbundy přináší v posledních le-t moderních dějin jedno příjemné překvapení za druhým. Po Otázce česko-německé se nám nyní d díl Stolice dějin, jejíhož vydání se ujal jeden z nejzasvěcenějších historiků tohoto obdob Editor byl tentokráte v mimořádně obtížné situaci, neboť manuskript, nacházející se v Arch není ani zdaleka hotovým dílem. Pokud editor z původního titulu čtvrtého dílu Stolice ději zvaného Stolice dějin ve víru války světové (1914-1918) učinil podtitul, a do popředí post i Pekaře, lépe vystihl skutečný obsah díla. Ani to však možná plně nenapravuje syrovost te rukopisu. Oprávněně Martin Kučera při nástinu geneze díla poukazuje na to, že knihu je tře kontextu předchozích dílů Stolice dějin, nýbrž také (možná ovšem hlavně) v souvislosti s K vypsat v několika monografiích soumračná léta habsburské říše. Prvním krokem na této cestě německá; recenzovaná práce do určité míry vznikala, zdá se, jako kompromis mezi oběma bada Proto tedy trpí skladba knihy ve srovnání s jinými Kazbundovými pracemi zřetelnou nevyváže věnovaných období do listopadu 1916, úmrtí Františka Josefa I., ustupují oba hlavní protag Pekař, líčení "víru války" poněkud do pozadí. Například první kapitol a je vlastně novou v kdysi uchopila již Milada Paulová: boj místodržitele Thuna s Nejvyšším armádním velitelstv organickým tematickým vybočením je i detailní pozornost, kterou Kazbunda věnoval vstupu It v dalších pasážích se zájem o Gollovy a Pekařovy politické aktivity a širší, pramenně neuv freska osudů Předlitavska za války přelévá z jednoho akcentu do druhého. Zájemcům o politi obraz vyvstává před čtenářem zejména díky Kazbundově explikaci pramenu úřední povahy, kter znalcem, přináší kniha řadu nových, neznámých poznatku a podnětu; jejich přínosnost a užit ten nejzanícenější zastánce progresivních metodologických výbojů. Mezi nejzajímavější téma kromě osudu Gollových a Pekařových (druhé jmenované méně systematicky) rozplétá, patří vlá českým zemím, utváření poměru česko-německého, nebo například, z konkrétnějších problému, Arnošta hraběte Sylvy-Tarouccy. Náročnou práci nad rukopisem zvládl editor velmi dobře. Mu dohledávat, ověřovat a doplňovat, ale přímo také "rekonstruovat", což se na několika míste nýbrž i celých odstavců. Aby všechny zvláštnosti od původní předlohy odlišil, přistoupil e dvojích poznámek: 467 autorským a 385 vlastním, kde na mnoha místech Kazbundovy soudy zpře a také doplňuje o alespoň nejzákladnější literaturu. Ani tento systém není ovšem bez drobn úředních dokumentu Kučera neupozorňuje na jejich dostupnost a aktuální uložení. Jinak ovše Kučera jistě namáhavý kus záslužné práce, ku prospěchu věci bylo i to, že se nakonec rozho stylisticky upravit a uhladit do moderní podoby. Pouze abych dostál úkolu recenzenta beze i kritického pera, upozorňuji například, že Forderungen der Deutschen Österreichs zur Neuo Kriege nevyšly v roce 1915, nýbrž o rok později, či že František Thun -Hohenstein nebyl kn nýbrž od 1911. Kniha je opatřena jmenným rejstříkem, není však z pochopitelných důvodu vyb Kazbundův Goll a Pekař ve víru války je závažným edičním počinem, z něhož budou historikov Kazbunda tu dokonale předvedl svoji odbornou erudici. V kratičkém, memoárově laděném úvodu soudu patří k nejcennějším pasážím knihy, navíc historkou o tom, kterak po atentátu na arc Ferdinanda požádal Pekař studenty, aby povstáním vyjádřili smutek nad smrtí královského pr jednou osvědčil, že byl skutečným "Panem historikem": vlastně jen v několika větách totiž podstatnou část problémového jádra vlastní práce: nové souvislosti, do kterých se podivuho státoprávnictví obou profesorů válkou dostalo. Ivan Šedivý *========================================================================================= * Gary Cohen: Němci v Praze 1861-1914 *========================================================================================= Praha, Karolinum 2000, 316 s. Ačkoliv byla tato kniha vydána v americkém Princetonu již před dvaceti lety, přesto si zas pozornost. Dodnes totiž představuje jedinou práci, jež se nevěnuje výhradně politickým vzt Němci v 19. a 20. století. V centru jejího zájmu naopak stojí vnitřní život německého etni příznačné, že ji nenapsal ani český, ani německý historik. Na obou stranách je totiž veške soužití vnímáno jako konfliktní, přičemž kvůli odlišným životným zkušenostem jedna část hi především nacistickou okupaci, zatímco část druhá připojení sudetských oblastí k Českoslov světové válce nebo poválečný odsun. V českém i německém prostředí totiž nad historiografií paměť (ve skutečnosti téměř výhradně subjektivní). Jedinou cestu, jak nacionální předpojat patrně představuje mladá generace historiků, kteří budou česko-německé dějiny na českém a studovat sine ira et studio. Příkladem možné změny nasměrování výzkumů je nyní i česky vyd Zimmermanna Sudetští Němci v nacistickém státě 1938-1945. Politika a nálady obyvatel říšsk Jakkoli i v ní hraje politika důležitou úlohu, přesto si její autor v prvé řadě všímá nála různých poloh vztahu k Třetí říši a svým způsobem jejich válečného každodenního života. Zi nevědomky navázal právě na knihy Geryho B. Cohena, jenž si jako objekt svého historického sociologického zkoumání vybral komunitu pražských Němců z let 1861-1914. Cohen vyšel z dem ze sčítání obyvatelstva, jež zcela jednoznačně ukazují, že z mnoha různých důvodů počet Ně a že se měnila i jejich sociální a profesní skladba. S postupem občanské společnosti, vede liberalismem, pak zákonitě klesal i původně dominantní politický význam Němců v pražské sa svém důsledku pak vedl k úplné ztrátě kontroly nad Prahou. Cohen se v základní rovině poku jejich skupinové, nacionálně podbarvené reakce na ztrátu původní pozice, hledání nové náro její přerod v politicky dosti nevybíravý boj, jenž výrazně ovlivňoval i soužití Čechů a Ně posledních desetiletích monarchie, tak i během celé první republiky. Jedním z velkých klad je skutečnost, že do svých úvah zařazuje nejen movité německé měšťanstvo, nýbrž i nižší vr ještě v 80. letech politicky pasivní, a tudíž i nacionálně neangažované (to samozřejmě nez neuvědomovaly svoji etnickou příslušnost a odlišnost). Cohenova kniha si však zaslouží naš mnohokráte opakované tezi, jež staví do poněkud negativního světla českou "obrozenskou" sp autora totiž iniciátorem mohutných konfliktů konce 19. století byli čeští nacionalisté, kt ve 40. letech s modelem politiky, jež byla vůči Němcům nesmířlivá a nacionálně agresivní. české strany podle Cohena vyvolal nové uvědomění si zvláštních skupinových zájmů, jež se j po přerození městské správy v jednoznačně pročeskou. Němci na stupňující se tlak reagovali a pod vlivem české netolerance se i jejich nacionalismus stává agresivnějším. I když Cohen zdůraznit skutečnost, že čeští nacionálové vycházeli ve svých názorech ze zkušeností němec "obrození" přelomu 18. a 19. století a že pravděpodobně neexistovala jiná cesta, jak si v pražské správy získat odpovídající mocenské pozice, než cesta agresivního nacionálního tla demografické převahy, přesto by se většina českých historiků měla nad interpretacemi a něk tezemi zamyslet a brát je v dalších výzkumech vážně v potaz. Martin Nodl *========================================================================================= * Lubomír Mlčoch, Pavel Machonin, Milan Sojka: Ekonomické a společenské změny v české spol 1989 (alternativní pohled) *========================================================================================= Praha, Karolinum 2000, 273 s. Recenzovaná kniha je společným dílem dvou ekonomů a jednoho sociologa. Lubomír Mlčoch, Mil Machonin se na jejích stránkách nesetkávají poprvé. Spolupracovali spolu již na začátku de výzkumném projektu Východní a střední Evropa 2000 (o českém scénáři tohoto projektu, který pod vedením M. Illnera, informuje Czech Sociological Review 1/1994). Alternativní pohled n proces, který autoři nabízejí, není konjunkturální záležitostí odrážející názorové klima p je něčím, co se v řadě studií a textů kontinuálně a svébytně utvářelo během celých devades byla pod názvem Economic and Social Changes in Czech Society after 1989 (An Alternativě Vi v anglické verzi, takže má šanci oslovit odbornou veřejnost i na mezinárodní úrovni. Kniha je tvořena Úvodem (autorem je M. Sojka) a třemi samostatnými studiemi jednotlivých a tématem všech příspěvků je kritika české neoliberální strategie a nástin její transformačn I když nejde o práci vyloženě interdisciplinární, je nutné ocenit sám fakt, že k sobě zást a sociologie našli cestu. Metodologické přístupy autorů sice nejsou zcela totožné, vzájemn kompatibilní a vytvářejí dohromady překvapivě soudržný celek. Autoři zpochybňují přístupy a společenských změn, které byly po roce 1989 formulovány v teorii přechodu, vycházející z neokonzervativních ekonomických, politologických a sociologických koncepcí. Uvedené teorii charakter a teleologickou povahu; konstatují, že procesy probíhající v postkomunistických jsou mnohem složitější, než neoliberální teorie předpokládá. Pro alternativní strategie za institucionálních reformách (ať už předpokládají jejich rychlý nebo pozvolný průběh) je ro institucionální změny musí být uskutečněny před liberalizací trhu, nikoli až po ní (jako v Tři části knihy představují tři hypotézy týkající se vnitřních příčin ekonomických, sociál potíží, které v polovině devadesátých let zkomplikovaly transformační procesy. První příči přílišném důrazu na rychlost privatizačních procesů na úkor cílevědomé transformace instit fungujícího právního rámce a potřebného důrazu na morální aspekty, druhá v přetrvávajícím civilizačními a kulturními standardy typickými pro rozvinuté evropské země, třetí v nedost ekonomickým a pracovním aktivitám na všech úrovních kvalifikačních struktur. Ekonom Lubomír Mlčoch, autor studie Restrukturalizace vlastnických vztahů: institucionální upozornil v devadesátých letech několika pracemi; z nich je možné připomenout zejména učeb ekonomie (1996) a knihu Zastřená vize ekonomické transformace (1997). Praktické výsledky, o masovou a rychlou privatizaci, jsou podle Mlčocha svědectvím o tom, že prosazovaná ekono propadla, a to kvůli podcenění role institucí. Autor zdůrazňuje, že česká společnost učini posledních dvou tří generací množství zvratů ve struktuře vlastnických vztahů a tato "děsi institucí, především však instituce soukromého vlastnictví, je jedním z podstatných faktor soukromého vlastnictví proto nebylo možné adekvátně odpovědět, nevzal-li se ohled právě na vývoj, zejména pak na způsob fungování ekonomiky v období reálného socialismu. Proti krátké cestě privatizace staví L. Mlčoch jako alternativu cestu dlouhou, oproti snah "velkých skoků" zdůrazňuje význam historického času, evoluce institucí, závislost na minul dependency). Říká, že "pokuty za překročení přiměřené rychlosti se platí nejen na silnicíc ekonomické transformace" (s. 56). Základem dobře fungující ekonomiky je podle institucioná ordering (spontánně zdola vznikající tržní řád), jehož vývoj lze těžko uspíšit nějakými dr Jedním ze stěžejních argumentů Mlčochovy kritiky ekonomické reformy je poukaz na skutečnos sice formálně stáhl z české ekonomické scény, přesto je až dosud jeho role mnohem větší, n zdát a hranice mezi veřejným a soukromým je nejasná a nezřetelná. Kapitalismus, který se u jakýmsi druhem státního či smíšeného kapitalismu, jenž si ponechává mnohé nefunkční prvky Stát zůstává strategickým vlastníkem největších finančních institucí v zemi, které založil privatizační fondy. "Kvazisoukromé, přesto však státem ovládané banky si ponechávají své h a funkce z reálného socialismu, nadále plánují, redistribuují finanční prostředky, paterna zachraňují ,své´ podniky, a to především za pomoci úvěrového a úrokového zvýhodňování a od To vede ve svých důsledcích nejen k pasivní bilanci zahraničního obchodu, ale také k odklá a po řadu let i k nezvykle nízké míře nezaměstnanosti. Náklady a ztráty "privatizačních he kryty zisky zprivatizovaných podniků. Prostředky, které banky nemohou získat dalším zvyšov prosperujícím společnostem, jsou pokryty ze státního rozpočtu, tj. daňovými poplatníky - n socializace neúspěchů hospodaření. K dalším negativním jevům patří kolaps finanční discipl obrovskému nárůstu dluhů mezi společnostmi a k přetížení obchodních soudů. Všechny tyto jevy jsou podle Mlčocha důvodem k tomu, aby "podivná strnulost současné české nahrazena "otevřenou a jasnou privatizační politikou". Jádro alternativního projektu, kter v návratu k delšímu a postupnému řešení, které vyžaduje znovupřijetí určitých institucioná minula, mezi něž patří relativně významné a nenahraditelné postavení státu a instituce kor by být "zahájen proces, ve kterém by byly odhaleny struktury rekombinovaného vlastnictví a dvě proti sobě stojící strategie: zaprvé skutečná privatizace všude tam, kde je to možné, státní kontroly nad podniky tam, kde opětovné zestátnění špatně zprivatizovaných společnos menší zlo než masová regionální nezaměstnanost a ztráta pohledávek vůči státu." (s. 72) Studie Pavla Machonina Teorie modernizace a česká zkušenost rozvíjí a precizuje myšlenky z předchozích publikací, zejména z knihy Sociální transformace a modernizace (1997). Autor s neomodernismu a reflexivní modernizace, své argumenty prokládá četnými odkazy na takové au A. Giddens, U. Beck, S. Lash, W. Zapf, E. A. Tiryakian, P. Sztompka aj. Už z dřívějších Ma prací je znám jeho metodologický přístup, v němž pojem modernizace hraje roli ideálně typo weberovského charakteru, která umožňuje analyticky oddělit modernizační změny od jiných, t (kontra-modernizačních), nebo neutrálních (stagnující modernizace) aspektů reálných společ Za rozhodující kritérium progresu, regresu nebo stagnace modernizace chápané jako komplexn autor pojem kvality života širokých vrstev populace. Z uvedených teoreticko-metodologických východisek přistupuje Machonin ke zkoumání vývoje č a to nejprve v hlubším obecném historickém pohledu (který sahá až do roku 1918), a posléze záběru orientovaném na změny posledních deseti let, jak se odrážely v pestré škále indikát jedná o ekologii, demografii, hrubý domácí produkt, produktivitu práce a reálné mzdy, ekon sektorovou a odvětvovou strukturu, výstavbu bytů, kriminalitu, telekomunikace, komputeriza vědu a vzdělávání. Vyhodnocením všech použitých ukazatelů autor dospívá k závěru, že způsob, jakým byly po ro v České republice institucionální a sociální změny, nebyl z hlediska svých modernizačních úspěšný. Většina z analyzovaných indikátorů "dosvědčuje jistý modernizační pokrok v histor současně však upozorňuje, že se pozice českých zemí mezi středně vyspělými zeměmi příliš n tak v posledních letech v důsledku ekonomických obtíží spíše k horšímu. Česká republika st moderně vyspělými společnostmi. V posledních třech až čtyřech letech se její pozice relati porovnání se Slovinskem, Maďarskem a Polskem. V řadě základních ekonomicko-civilizačních c ještě není porovnatelný posun od (extenzivně) industriální společnosti k postindustrialism Mocenská elita, pod jejímž vedením u nás probíhaly po roce 1989 institucionální změny, byl konstatuje, přesvědčena, že demokratizace, privatizace a jiné protržní reformy způsobí poz společnosti samy o sobě, automaticky. Přehlédla přitom význam a důležitost komplexní moder života. Uplatněná transformační strategie vedla pouze k dílčí modernizaci, nebyla však sch proces dohánění, který by zmenšil propast mezi českými zeměmi a západními rozvinutými země autor v této souvislosti považuje, aby teoretický koncept modernizace aplikovaný na proces České republiky měl "značně komplexní charakter", neboť "aplikace jiného typu přístupu můž částečným a jednostranným pokusům o modernizaci, zejména pak k dysfunkčním dopadům histori snah o zavádění přeměn typických pro nižší fáze modernizace, k používání barbarských prost částečných, zdánlivě modernizačních kroků jakož i ke zneužívání modernizačních kroků k dos cílů." (s. 202) Třetí z autorů, Milan Sojka, se ve své studii Deset let transformace po česku: transformac integrace pokouší analyzovat hlavní faktory, které vedly ke špatným výsledkům české neolib strategie. Autor, který se hlásí k metodě kritického realismu v postkeynesiánské interpret Československo, a především české země měly ve srovnání s ostatním ekonomikami sovětského relativně výhodnou startovní pozici, a to díky makroekonomické stabilitě, nízkému zahranič přijatelné životní úrovni a dlouhé tradici průmyslového kapitalistického rozvoje před druh Ne náhodou proto po listopadu 1989 převažovalo očekávání rychlé a úspěšné transformace jak zahraničí. Až do období let 1995-1996 se mohlo zdát, že v řadě ohledů se tato očekávání ji zbývající problémy budou řešitelné na základě přijaté transformační strategie. "Od roku 19 zřejmé, že česká transformační strategie vede do slepé uličky a že musí být zásadně korigo Sojka ve své práci formuluje hypotézu, podle níž je neúspěch české transformační strategie kombinace tří činitelů (s. 222): (1) Neadekvátního teoretického rámce, který byl přijat za transformační strategie a jenž vytvořil ideologicky podmíněnou averzi k aktivní úloze stát k jakémukoli typu aktivní industriální a strukturální politiky. (2) Neadekvátních českých kupónové privatizace), které spolu s nevyhovujícím legislativním rámcem daly vzniknout pro vhodné "pro spekulativní a kořistnické chování spojené s rozsáhlým přerozdělováním aktiv". právního a institucionálního rámce, který se pojí s velmi nedokonalým vynucováním práva. Autor ukazuje, jak se česká neoliberální transformační strategie negativně odráží v restru velkých podniků, ve struktuře českého vývozu a ve vývoji rozdělování výsledků (z hlediska ideálu). Upozorňuje na nedostatečné vytváření odpovídajících motivačních struktur (česká t opomenula problém cílevědomého budování institucí, jež by vytvářely motivace k produktivní podnikání, investování). Konstatuje, že "po deseti letech cílevědomého budování kapitalism jsme dospěli k velmi podivnému typu kapitalistické společnosti, v níž práva soukromého vla v některých významných ohledech zaručena." Částečně díky neadekvátním zákonům a absenci pr některých oblastech, částečně také z důvodu nedostatečného vynucování zákonů (s. 229). Pod dospívá i Sojka k závěru, že cestu ze slepé uličky by měla představovat "komplexní moderni strategie", orientovaná na vyšší úrovni technického rozvoje a na reintegraci české ekonomi světové (s. 270). Kniha, kterou společně L. Mlčoch, P. Machonin a M. Sojka publikovali, jasně dokládá, že sp sociologů a ekonomů je podnětná, přínosná a žádoucí. Ačkoliv se autoři hlásí k odlišným vý (institucionální ekonomie, reflexivní modernizace, kritický realismus v postkeynesovské in přesto lze jejich názory převést na určitého společného jmenovatele, za kterého lze podle považovat nejen výraz "alternativa", ale i pojem "kritická teorie". Domnívám se, že knihu a společenské změny v české společnosti po roce 1989 (zejména její sociologickou část) lze jako "českou variantu" kritické teorie. Jediné, co lze považovat z koncepčního hlediska za je otázka, proč byl Machoninův sociologický příspěvek zařazen (nepříliš organicky) mezi dv studie; domnívám se, že právě jeho práce by uzavírala publikaci lépe než text Sojkův. Se z jsou v knize obsaženy, nebudou zcela pochopitelně někteří čtenáři souhlasit (stoupenci neo neokonzervativních názorů zcela jistě ne), ale ať tak či onak, je určitě dobré, že kniha b české i anglické verzi. Alternativní představy, které přináší, by rozhodně neměly zapadnou odezvy. Jiří Šubrt *========================================================================================= * Havránková, Marie - Toman, Jindřich: Quadrilog (Bohumil Havránek, Zdenka Havránková - Ro Svatava Pírková-Jakobsonová. Vzájemná korespondence 1930-1978) *========================================================================================= Praha, Karolinum 2001, brož., 132 s., 1. vyd. DOPISOVÁNÍ STRUKTURNÍCH LINGVISTŮ Paní Marie Havránková, snacha profesora Bohuslava Havránka a pracovnice Ústavu pro českou věd ČR, a pan prof. Jindřich Tůma, působící v USA, vydali v nakladatelství Karolinum knížk volně ložených listů, na něž se ten "artefakt", to jest skládanka, která se za knihu vydáv třetím otevření rozpadne. Došla-li naše xindlizace už i v polygrafii tak daleko, že nesváž svazeček o sto třiceti stránkách, aby vydržel aspoň první přečtení, přiznejme to, a naklad hledá náhradní řešení. Vím o jednom knížka nechť se opatří gumičkou od zavařeniny nebo něč s tím ať se hned prodává. Ale jděme k věci. Knížka byla nazvána Quadrilog a obsahuje, co se zachovalo z dopisování z slavisty Bohuslava Havránka a Romana Jakobsona, jakož i jejich manželek, Havránkovy Zdenky choti Svatavy Pírkové. Než se pustíme do vlastního meditování o této knížce, dopřejme si d jedovatost: Havránek by se nad názvem Quadrilog dost durdil. Studoval klasickou filologii pokud vím, jako klasický filolog působil na středních školách. Oba věděli, že slovo dialog dia (tj. přibližně "mezi") a logos (tj. přibližně "slovo, řeč"); ono dia tu nemá nic spole di- (tj. "dva"). Můžu dosvědčit, jak Havránka v 60. letech minulého století popudil novotv jak mě přiměl, abych o tom napsal někam sloupek a tohle je malá pomsta za to, že nerudnost zapomněl na svou a Jakobsonovu zásadu z roku 1932, kdy proti puristům z časopisu Naše řeč bojovně prosazovali zásady, že při jazykovém posuzování není hlavním soudcem historie, ety úzus (i když se příčí jazykové minulosti, pravidelnosti atd.). Tedy podívejme se, co se tu a jaké to má hlubší souvislosti. Především je dobré si uvědomit, že jméno Havránkovo není už dnes asi obecně známé ani v kr českého vzdělanstva. Všichni se sice učili z Havránkovy a Jedličkovy České (případně Struč jméno Havránek je natolik běžné, že si mnozí souvislost obou souběžností spoluautorství ml korespondence asi ani neuvědomí. A co je horší: ti někteří, kdo vědí hned, o koho jde, o n v pamětech Václava Černého, kde se Havránkovi nedostalo žádných poct, právě naopak. Byl js svědkem toho, jak byl Havránek připomenut v tzv. medailonu při zasedání Učené společnosti Členové léto společnosti jsou přední vědci této země, většinou přírodovědci, matematici, l společnost ustrojena), tedy svými obory Havránkovi vzdálení ale jsou letití, a tedy pamětn se přednášejí pravidelně o různých osobnostech předchůdců, probíhá to decentně, mile a har jsou téměř vždy "geniální" nebo aspoň "skoro geniální", zároveň "výborní učitelé" a většin organizátoři" vědeckého života, jsou vzory všech lidských ctností a mívají i drobné lidské které milý obraz dokreslují. Dramatické diskuse se o nich skoro nikdy nekonají (vzpomínám totiž na reakci publika na medailon o akademiku Šormovi, prezidentu Akademie po Nejedlém v Avšak Havránek, byl-li vzpomínán mimo svůj obor a mimo okruh lidí, kteří ho znali a měli s a pracovně společného těch ubývá , se jeví jako problematický až kontroverzní. To ukázala v zmíněné společnosti dost vzrušeně. S Jakobsonem je to trochu jinak. Je asi dnes u nás trochu populárnější než Havránek. Způso velký výbor z jeho díla (Poetická funkce), který vyšel v roce 1995 zásluhou Miroslava Červ poměrně dobře vědělo, že Jakobson byl československým komunistickým režimem po r. 1948 opa diskreditován, někdy až jako kontrarevolucionář a protisovětský agent, popřípadě špion. Vě obviňování měl lví podíl "bdíc" nad českými humanitními vědami Ladislav Štoll a že si na p protijakobsonovského tažení přiložili polínko i někteří tehdy mladí lingvisti a filologové po léta za to káli). Zde se tedy dovídáme prohlášení Jakobsonovo: "za celých mých osm amer nikdy ani slovo tisku neprohlašoval a mimo vědecké přednášky a pojednání jsem neprováděl ž činnost" (8. 4. 1949) to znamená, že se zdržel veřejného komentáře i k únorovému převratu byly jeho akce a projevy ve prospěch československého odboje za války. V korespondenci jsou dvě mezery druhá světová válka a pak léta 1949 až 1956, i to je výmlu vzájemném lidském pochopení jsou však mezi těmi obdobími, kdy si psát mohli, významné rozd korespondence se line na čtenáře duch levicové intelektuální obce první republiky s jejími i s jejími slabostmi a hříchy. Byla to doba kavárenských schůzek, kde se řešily zásadní vě kultury, doba, kdy univerzitní vědci žili v těsné symbióze s umělci, a zároveň doba organi To, že Pražský lingvistický kroužek a jeho představitelé nejen dodnes zůstali v živé pamět kruzích, ale že se jejich dílo stalo tak výtečným vývozním artiklem po druhé světové válce nejen vnitřní hodnoty a podnětnosti tohoto díla, ale i onoho ducha pospolitosti a průrazno jejich předchůdců a současníků v humanitních oborech zmizela z paměti, bohužel, téměř úpln i studentům příslušných oborů jména Pastrnek, Polívka, Hujer, Smetánka, ba i Zubatý, a dál (který se od Kroužku konjunkturálně odklonil) atd. Je v tom i kus jakéhosi mementa pro nej generaci, báje o prutech Svatoplukových je zřejmě věčně platná. Dost poučný je osud Mukařo svými poúnorovými ideovými kotrmelci vysloužil Jakobsonovy glosy o "banalitách a senilitác sociologismu" ale mezinárodní vědeckou reputaci, jakožto člen Pražského lingvistického kro Korespondence pozměňuje i dosavadní veřejně platný obraz Jakobsonovy úlohy, jeho postavení prožívání událostí. Panuje u nás mínění, že Jakobson, v Americe žijící mimo jakýkoli bezpr s poúnorovým režimem, a tedy i neposkvrněný stykem s ním, byl jakýsi král. suverén, vládce zvláště amerického vědeckého světa. Poválečná korespondence s Havránkem poodhaluje cípek s jiné, složitější. Jakobsonova americká léta byla i strastiplná, a vyvolávala v něm i závan uraženosti a poníženosti. Je asi pravda, že přechod na Harvard z něho udělal hlavu americk je Americe slavistika (pokud jí nelze využít jako orientačního zdroje pro veřejné, politic byl vykořeněn ze své pravé vlasti, tou byla země Moudrosti starých Čechů (za kteroužto kní kritiku už za války v Americe a později, v 90. letech, i doma). Zdůraznil, že zůstal česko toužil se po válce vrátit na profesorskou stolici do Brna a byl zraňován tím, že zde není a hlavně podporován. Chtěl vytvořit americkou bohemistiku na columbijské univerzitě, a cít nechápou význam tohoto aktu. Hlásil se sebevědomě i o české tituly a hodnosti ("míníte jed autora Základů českého verše, anebo se Vám to nezamlouvá?" 1946) to bylo v době, kdy se Ha suverénním vládcem české lingvistiky a získával pozice, které mu skýtaly do té doby v Česk možnosti ("jsem i akadem. referentem /tedy vedoucím ředitelem/ Ústavu jazyka českého" 1947 ředitelem Ústavu byl až do založení Čs. akademie věd v r. 1952 dr. Alois Získal, původně s spolupracující s Havránkem v 30. letech na nových, "strukturalistických" gymnaziálních uče Pro pochopení doby vůbec, české lingvistiky a filologie, pražského funkčního strukturalism tohoto dopisování přináší knížka Quadrilog mnoho poučného, nabádavého a i lidsky zajímavéh to u korespondencí ostatně bývá často) umět číst i z narážek a za to, co je řečeno výslovn ještě jeden korespondenční soubor, byl v pokročilém stadiu přípravy už před listopadem 198 názvem Adresát Bohuslav Havránek; obsahuje jednostrannou korespondenci Havránkem přijatou byl autorem, se vesměs nedochovaly), a tento soubor by přinesl pro vykreslení vzniku, vývo rozmetání velké vědecké školy, pro pochopení jejího patosu, lesku i slávy, ale i bídy a se radostné i bolestné údaje (zvláště v dopisech Mathesiusových, Mukařovského atd.). Ukázalo agens a motor celého tohoto duchovního pohybu byl právě Havránek, a to zase v dobrém i mén Paní Marie Havránková by se o vydání tohoto svazku měla postarat co nejdřív; sklidí obecné Právě vydaná korespondence podněcuje však i k některým dalším úvahám širší platnosti. V hr prostředcích se opakovaně objevují úvahy a výzvy k vnitřní sebeočistě společnosti tím, že se svou (špatnou) minulostí. Nejčastěji to snad bývá v souvislosti s tématem česko-německý Němců z českého pohraničí po r. 1945; jsou lidé, v Lidových novinách i jinde, kteří si z t a skutečné, perspektivní spolupráci, jež by vyrovnala staleté asymetrie tohoto vztahu, čím Naposledy pronikla tato tematika do prezidentského projevu ve Vladislavském sále 28. října Jiným námětem těchto úvah a výzev směřujících k vnitřní sebeočistě je podíl levicového, po prokomunistického, respektive prosovětského myšlení české inteligence ve 20. století (s ob výsledky voleb v roce 1946, z nichž se vyvozuje jakási slabší rezistence české společnosti politická nebo mravní defektnost). Zde tedy máme personalizovanou ukázku těchto postojů, a Havránkově, ale i Jakobsonově. Je škoda, že Havránkova polemika s publicistou J. F. Koláre ještě před pražským jarem byla otištěna až zde. Má sice záměr apologetický, ale nemáme dův pokládat jen za text účelový. A zvláště se to týká pasáží, kde se mluví o meziválečném Brn univerzitě. Všechno svědčí o tom, že tento postoj brněnské univerzitní inteligence byl v j zakořeněn historicky a že ho vydatně přiživoval jak sociální propad z konce 20. let, tak a nemaskované smrtelné nebezpečí nacistické (to se dnes může jevit v jiném světle, píše-li s 28. 8. 2001 , že jsme byli "vychováváni", že němečtí vojáci byli za druhé světové války na vidět, každá doba si vytváří své iluzivní stereotypy a jejich prizmatem pak nahlíží a soud staré, jsouc odsouzena, aby s novým časovým odstupem byla sama jednou odsuzována). Je jasn první republiky byla zčásti do této pozice vmanévrována a že výsledek druhé světové války oprávnil a ještě prohloubil. Postup deziluze byl pak u čestných a opravdových jedinců stup starých iluzí leckdy zůstala někdy navždy. Bylo by užitečné pokusit se alespoň na okamžik determinovanosti a postřehnout, třeba mžikovitě, iluze naše, dnešní. Něco jiného je, jak se lidé dané doby chovali v konkrétních situacích, zvláště pokud šlo o zde bylo řečeno, že Pražský lingvistický kroužek se dovedl prosazovat houževnatě, sebevědo Jakožto součást "vědecké pokrokové obce" (Havránek 1946), "vědecké avantgardy východní i z 1957) nahlíželi na své obory někdy jako na agonální pole, kde se útočí, taktizuje a obsazu budu mít v Praze", Havránek 1945; "udržení dobytých pozic", Havránek 1946; "pozice pro nás Havránek 1947; "Ústav pro jazyk český držím pro své žáky", Havránek 1947; "opravdové spolu veškerému zpátečnictví ve vědě a kultuře", Jakobson 1966; "Praha nemá brněnskou soudržnost Důležité přitom je, koho pokládali za své protivníky a jak vůči nim jednali. Jakobson to m žil ve svobodném světě volných kroků a rozhodnutí; opravdu zásadně potíral jen André Mazon pro jeho názor na pravost Slova o pluku Igorově (zde se Jakobson projevoval jako ideologiz vlastenec), ale i pro jeho akce proti pražské škole (proti níž totiž "štval v tisku i v zá 1948). Havránkova pozice byla složitější. V roce 1946 je pro něj příslušníkem reakce V. Šm je "nevyhraněný"; v roce 1947 jsou V. Šmilauer a F. Jílek-Oberpfalzer odpůrci, před jejich chránit Ústav pro jazyk český; v roce 1968 stojí "na druhém pólu" konzervativci V. Černý a prý s rysy antisionismu. Je dvojznačné, co mínil Havránek "reakčností" Šmilauerovou. Důlež abychom mohli zaujmout v této věci stanovisko odpovědné, kardinálně důležité. Pojmenování v poválečných letech míněno především politicky, a po únoru 1948 mohlo mít následky velmi však příznačné, že když po únoru 1948 Havránek dosáhl zenitu vlivu a moci, zůstali Smilaue na filozofické fakultě a pěstovali vědu, jakož i pedagogicky působili s omezeními snesitel musel dlouho počkat s publikací známé Nauky o českém jazyku). Reakční tedy zřejmě bylo věd stanovisko Šmilauerovo; ten si vůči strukturalismu držel uvážlivou, kritickou distanci. Ha toho, že jak Šmilauerovo učení syntaktické, tak jeho práce onomastické se dočkaly uznání m byla mu i postupně v lecčems přiznávána zasloužená priorita. Že v roce 1968 Havránek spojil do "konzervativního" hnízda dva takové antipody, jako byli Čapek, je velké a kuriózní překvapení této knihy. Ukazuje se, jak neprozíravá ideologizace někdy i ve věku pozdním. Kauza J. B. Čapek se však odehrávala víc v rámci názorů. Zůstává V. Černého, zachycena však nikoli Havránkem, nýbrž jeho protivníkem a odpůrcem Černým. Je Paměti nešetří hyperbolami, efekty, krajními stanovisky. V tomto případě však se zdá, že Č sledoval realitu. Na jaře roku 1968, kdy Havránek zápolil s "konzervativcem" Černým (který přidával k "štollovským" antistrukturalistům [!]), obrátil se Havránek na plénum Ústavu pr žádostí, aby se ho zastalo ve věci odchodu V. Černého z filozofické fakulty po únoru 1948. roku 1964 ředitel tohoto ústavu . a v roce 1968 stále ještě jeho přední pracovník, měl vše pléna, navíc na jeho straně stály veřejné i soukromé a individuální intervence, které přip mravní i humánní zásluhy (F. V. Mareš, P. Adamec, J. Vachek, J. Voráč ad.). Tři mladší pra po Havránkovi žádali, aby se k obvinění Černého jednoznačně vyjádřil, a je-li to možné, je se však vyjádřil vyhýbavě a diplomaticky (to uměl opravdu brilantně), a výsledkem bylo, že celý případ nekomentovali což se Havránka hluboce dotklo.3 Zdá se tedy, že mezi ději a pos knížečka zmiňuje, kauza Černý opravdu nebyla čistá. Budeme se s tím muset vyrovnat každý p nic jiného nemůžeme. Havránkovi samému se jeho zvyklosti provozované ve volné společnosti vymstily ve společnosti totalitárně absolutistické. Doplatil na to do jisté míry sám. Ale Avšak tyto úvahy by neměly zůstat nedořečené. V české inteligenci, zvláště mladé a humanis neklid: jak to, že nic pořádného nevědí o období poúnorovém a pak hlavně posrpnovém. Často útržky, polopravdy, ale jsou. V oboru historiografie je to pnutí nejsilnější a nejzřetelně českých historiků v Hradci Králové to vyjevil velmi naléhavě, a to nejen ústně, ale i v ti V oborech Havránkových a Jakobsonových to na veřejnosti tak pociťováno není. Ale to neznam ve vzduchu nevisí. Z toho, co už bylo řečeno, je jasné, že jde o úkol neobyčejně složitý. ty problémy řešit ani v obecných, mravních rovinách, ani v technických metodách, jak by se postupovat. Nezdá se, že bychom byli schopni ony palčivé otázky přijatelně objasnit. Na druhé straně by bylo ne-li sebevražedné, tedy aspoň sebeničivé hodit vše za hlavu a děl Předvedu to na drobných případech z mého, zdánlivě tak neideologizovaného, oboru. Je třeba sledovat vše závažnější, co překračuje neetickou rovinu oboru a má dimenzi eticko je to, co lze zařadit do žertovné kategorie "úpičské" mělo by se registrovat, kdo, kolik, Omezilo by to snad frekvenci. Najdeme tyto projevy vesměs v okrajových publikacích, v osla ale i v čelných periodikách (alespoň jeden za všechny; Za profesorem Karlem Horálkem, in: 54, 1993, č. 2, s. 156 157). Jiné jsou závažnější, podle nich se totiž budou jednou psát dějiny vůdčích osobností, vědn institucí a celých oborů, a eo ipso i duchovního proudění a atmosféry dané doby. Klasickou ukázkou toho žánru ve velkém je vzpomínkový článek opět ve Slovu a slovesnosti ( Slovo a slovesnost ve vývoji české kvantitativní lingvistiky; in: Slovo a slovesnost 60, 1 Pamětník nestačí žasnout, co všechno nevěděl a co se dnes dovídá, jsou tu veletoče úpění a Na to však stačí právě toto upozornění to poslouží, aby se jednou, až se budou psát dějiny zaměřili na kritiku a ověření pramenů. Ale to nejpovážlivější je, že z této základní memoá zmizelo kardinální dílo oboru (zpracováváného za vedoucí účasti hlavního oborového normali co ještě hůř, že paralelně (!) odsud zmizela jména dvou žen, jejichž dílo bylo po roce 197 zneváženo a uvedeno v nic. První jméno zní Eleonora Slavíčkova (byla i bibliografkou oboru lingvistika), ta druhá se jmenovala JITKA ŠTINDLOVÁ (zemř. 26. 11. 1989). Pro zachování pa nich, jejích vědeckých výkonů i optimismu a víry v nejtěžší době jsem vlastně toto napsal. ALEXANDR STICH