r9 ****************************************************************************************** * Recenze ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Duby, Georges: Dějiny Francie (Histoire de la France) *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 954 s., 1. vyd., cena 970 Kč. Z francouzského originálu přeložil Vladimír Cinke. FRANCIE V PROUDU PROMĚN Nakladatelství Karolinum uvedlo na jaře letošního roku na trh rozsáhlou práci nazvanou Děj počátků po současnost (ve Francii tuto knihu vydalo nakladatelství Larousse, český překlad z let 1987, 1995 a 1999). Jedná se o kolektivní dílo pětatřiceti francouzských vědců (vedl Česku z překladů znám také například Jean Delumeau), jejichž záměr je patrný už ze samotné Tím záměrem bylo sepsat dějiny Francie od pravěku po konec 90. let 20. století. Takový úkol staví před autory řadu problémů Jedním z těch největších je už samotné vymezen textu, neboli nalezení nejlepšího způsobu, jak na nevelkém prostoru vykreslit danou histor zkreslujících zjednodušení a zobecňování na straně jedné a bez zahlcování čtenáře záplavou které z knihy učiní proud letopočtů a událostí bez jednotícího systému, na straně druhé. E proslulý francouzský historik Georges Duby (českým čtenářům je znám knihami Vznešené paní Neděle u Bouvines 27. července 1214), vysvětluje v Úvodu, jak tento metodologický problém (dovolím si delší citát): Nicméně je zjevné, že bitvy a vzpoury, dynastické krize či rozho moci můžeme zpravidla pokládat za vzkypěni projevující se napovrchu dění a že velkou hnací třeba hledat jinde - v organizaci výrobních faktorů, ve způsobu, jakým se v průběhu věků r lidmi moc a zdroje bohatství. O tom jsou dnes přesvědčeni všichni historikově. Autoři této věnovali největší pozornost politickým, sociálním, hospodářským a demografickým strukturám postupně či náhle probíhající změny, které je zasáhly. Všichni usilovali o to, aby si čten vztahy mezi pohyby odehrávajícími se v hloubi proměn, jejichž chronologie bývá zpravidla m událostmi, jejichž průběh je určen právě charakterem těchto pohybů. Předkládané Dějiny Fra charakter spíš analýzy než popisu, a to analýzy francouzské společnosti v jejich proměnách poli kultury, hospodářství a politiky. Knihu otevírá kapitola nazvaná Země, která se zabývá popisem krajiny jednotlivých francouz jejich klimatem, přírodním bohatstvím a z nich vyplývajícími podmínkami pro zemědělství či čtivým a sugestivním pasážím, které ve čtenáři možná vzbudí touhu Francii dříve či později jediné mapy. Ten, kdo se v geografii Francie podrobně nevyzná, musí tedy sáhnout po atlasu používat, a to nejen u kapitoly první, ale i u kapitol dalších, protože první mapa se v kn až na straně 690 (týká se situace francouzského termonukleárního programu ke 4. 12. 1978). demografických změnách a průběhu válečných konfliktů je přitom geografická orientace nezby Dalších dvaatřicet kapitol, následujících za Zemí, již sleduje chronologicky historický vý prehistorického osídlení francouzského území až po situaci současné Francie, přičemž obdob věnována celá jedna třetina práce. Autoři se zaměřuji na několik základních témat, která s knihou a jsou postupně vysvětlovaná ve světle svých proměn během jednotlivých historických Prvním z takových témat či okruhů jsou mocenské struktury ve smyslu politickém. Ve všech h kniha charakterizuje držitele politické moci (nejedná se jen o charakteristiky společenský ale i o charakteristiky jednotlivých osobností - králů, prezidentů ), jejich společenské z mocenskými centry a utváření nových státních zřízení a způsobů spravováni společnosti. Opo ani problematika politického stranictví a popis vlastního politického života Dalším základ zahraniční politika, sledován je rovněž hospodářský život, pojatý ve značné šíři. Charakte jeho jednotlivých odvětví (zemědělství, řemesla, průmysl, bankovnictví...) v různých histo se prolíná s analýzou dopadu jeho proměn na život francouzské společnosti. Mimořádně zajím rozbor francouzské ekonomiky v období od roku 1945 po dnešek Výklad o proměnách ekonomiky moderní době je doplněn řadou tabulek a grafů. Značný prostor je věnován kultuře Jedná se jednak o kulturu ve smyslu umění, filozofie a v kulturu "vysokou") - o vývoj uměleckých stylů, institucionálního zakotvení umění a vědy, p myšlení, reflexe dobové situace v uměleckých dílech, vědecký rozvoj či dopad kulturní činn společnosti. Patří sem však také životní styl se svou každodenností, módou, lidovou zábavo věnována vývoji školství a celého vzdělávacího systému. Zkrátka nepřichází ani specifická náboženství a víry, která ve francouzském kontextu může sloužit jako podrobné zrcadlo kont Již v citovaném Úvodu avizuje Duby zájem o demografii. Klíčová jsou samozřejmě data o počt migraci a o proměnách osídlení. Jejich pomocí se dá popsat proces urbanizace a postupný ro života s rostoucím významem vztahu město-venkov. Zcela aktuálního rázu pak nabývá zkoumání imigrantů a jejich zakotvení do francouzské společnosti a ekonomického systému. Velmi insp závěrečné zamyšlení nad proměnami národního státu v globalizovaném světě a hledání hodnot, francouzské svébytnosti, prostředkem k jejímu zachování a zároveň přínosem ostatním zemím Pokud knihu zhodnotíme jako celek, tak jistě zaujme pozoruhodná jednota textu, který ač na nepůsobí roztříštěným dojmem. A to i přes používání různých způsobů výkladu. To, že vedle takřka poetické vedle detailních ekonomických analýz, nevyznívá v celkovém kontextu práce Zásluhu na tom jistě nese i český překladatel. Knihu doplňuje podrobný chronologický přehl vypracovaný místní a jmenný rejstřík. Dějiny Francie však nejsou publikací, která by neměla své slabiny. Veškeré výtky, které k adresovat českému nakladateli. Jakmile knihu v knihkupectví uvidíte, tak vás hned udeří do obalu je napsáno pouze Georges Duby a po nějakém ed. nebo a kolektiv není ani památky. Až nebo do tiráže je možno zjistit, že se jedná o kolektivní práci. Obal o tom neinformuje. J jméno je komerčně úspěšné, ale takový způsob propagace se mi zdá přesto trochu zavádějící. také formát knihy. Přestože jí vévodí graficky velmi zdařilá obálka, je zvolená brožovaná (954 s. ) knihu velmi nepraktická. Nehledě na to, že se Dějiny prodávají za částku blížící a vydat takový obnos za brožovaný výtisk bez jakýchkoliv obrazových příloh není příliš pří Samotný text je čtivý, fundovaný a jak bylo řečeno výše, minulost spíše vysvětlující než j A jestliže autor poslední kapitoly Jean-Michel Gaillard v samotném závěru knihy píše, že F mi dostatečně silně, bezpochyby ještě neřekla své poslední slovo", tak doufejme, že posled ani nakladatelství Karolinum a avizovanému druhému vydání Dějin Francie (viz Ediční poznám dá důstojnější podobu. Vítězslav Sommer *========================================================================================= * Royt, Jan: Středověké malířství v Čechách *========================================================================================= Praha, Karolinum 2002, váz., 168 s., 1. vyd., cena 460 Kč. JAN ROYT - STŘEDOVĚKÉ MALÍŘSTVÍ V ČECHÁCH Syntetická práce Jana Royta, doplněná o barevnou obrazovou přílohu předních fotografů Prok Bočka, představuje po dvaceti letech nový pohled na středověkou knižní, deskovou a nástěnn byla koncipována jako přehled pro studenty a širší odbornou veřejnost, doplňuje ji chronol bibliografie k jednotlivým malířským oborům. Badatel působí jako docent v Ústavu pro dějin univerzity a v publikované práci shrnul poznatky staršího i novějšího bádání o českém stře Každá kapitola je uvedena zasvěceným historickým úvodem, v němž badatel zdůraznil úlohou k formování uměleckých děl a význam biskupských sídel v Praze (od roku 973), v Olomouci (106 (1344). Uvedl přehled nejvýznamnějších románských rukopisů, v nichž se jeho vědecký zájem ikonografie sv. Václava (Gumpoldova legenda), ve shrnutí problematiky kolem skupiny Vyšehr a nejvýznamnějších rukopisů 12. století, mezi nimiž zaujme velmi diskutované Olomoucké hor jsou poprvé pojmenováni iluminátor Hildebert a Everwin a pražský rukopis De civitate Dei ( 21/1). Částečně postrádám interpretaci iluminací kodexu Gigas, kterou podal Carl Nordenfal v interpretaci nebeského Jeruzaléma rozšiřuje ikonografii často citovaného díla sv. August Dei.1) Badatelovo především mariologické zaměření se projevilo u interpretace Ostrovského druhou významnou iluminaci obsahuje méně obvyklou sv. Trojici typu Paternitas, která se v později opakuje v Liber Viatiku a v Opatovickém brevíři ze 14. století.2) K mariánské ikon byzantinizující Madona v Sedleckém antifonáři, o níž se předpokládá, že měla východní před V nástěnné malbě, která se nezachovala v tak optimálním stavu, shrnul Jan Royt poznatky o Boleslavi a v Rovné, upozornil na pozoruhodně výpravný Poslední soud v Albrechticích u Pís ovlivnit novou interpretací genealogického cyklu ve Znojmě, který podle mého názoru měl sk opodstatnění v Kosmově kronice. Torzo panovnického cyklu z domu u kostela Panny Marie na L 13. století, panovnický cyklus dokládá král označený jako (REX CON). Badatel upozornil na obrazů v románském období, ale uvedl zprávu o mariánském obrazu, který věnoval král Vladis klášteru. Provenienci rukopisů i nástěnných maleb hledá badatel mimo české země, v úvahu p z jihoněmecké oblasti a v případě památek lámaného slohu z oblasti duryňsko-saské. Skripto zejména u benediktinských klášterů (sv. Jiří) a u kláštera sv. Anežky na Františku. Jan Royt citoval i technologii výtvarných děl s odvoláním na rukopisy Knihy athoské a Theo V dalších kapitolách se zabývá gotickým malířstvím z konce 13. století a z první poloviny ovlivněným spíše západním lineárním slohem, který se k nám šířil přes Porýní z Francie a A 14. století shledáváme vlivy našich jižních sousedů, zejména velmi inspirativní byla svato zaujme především velmi kvalitní knižní malba-ikonograficky a slohově ojedinělý Pasionál ab skupina rukopisů královny Rejčky. Zároveň se objevuje první deskový obraz - předělá z Roud s rukopisy a stavební aktivitou v Roudnici mohla vzniknout v rámci působení biskupa Jana I jeho návratu z Avignonu. Bezpochyby k velmi kvalitním dílům patří pozoruhodný Strom života který byl namalován podle francouzských předloh. Naopak nástěnná malba ve strakonickém joh se dílensky pravděpodobně propojila s velmi významným rukopisem Liber depictus (Vídeň, ÖNB pro minoritský klášter v Českém Krumlově, v němž se nachází typologický cyklus a několik l pravděpodobně dávají představu, jaký okruh světců byl v českých zemích především uctíván. kresebným dílem je Velislavova bible a je otázkou, zda autoři těchto děl přišli také ze so nebo zda naopak máme před sebou kompendia, která byla dílem českých malířů a často mohla p malířům nástěnných maleb, kteří k nám buď také doputovali, nebo naopak pro narativní zobra christologických a legendárních cyklů mohli školení získat ve dvorských centrech, kde se m od předpokládaných pozvaných umělců. Dostáváme se k nejvíce intrepretovanému Karlovskému a Václavskému umění, kdy známe jména v k nimž bezpochyby patřil Mistr lucemburského rodokmene (Mikuláš Wurmser?), Mistr Theodorik Osvald, tedy mistři, kterým badatel věnoval velkou pozornost v katalogu Magister Theodoric dvorský okruh Karla IV. bude vždy přitahovat pozornost studentů a badatelů, neboť otázka o jednotliví mistři se zcela novou technologií nástěnné malby i deskových obrazů přišli, bud tématem. Snad zpět k některým postřehům v knize - u nejvýznamnějšího deskového oltáře prvn století Vyšehradského cyklu - volí Jan Royt opatrné stanovisko k současné dvojí interpreta buď zdobilo letner, nebo mělo funkci polyptychu? Při interpretaci výtvarných děl uvažuje o a nepřijímá jen dílčí výsledky jednotlivých badatelů. Snad za všechny jako specialista na oceňuji správný výklad cyklu Geneze v kostele v Dolním Bukovsku, neboť celá výzdoba patří dílům zejména pro interpretaci vícefigurového Ukřižování v českých zemích. Nedaleko se nac zmiňovaný Ševětín, kde se rovněž nacházejí scény z Geneze a patří k dobově oblíbenému námě ikonografický motiv v podobě Trůnu Boží milosti, který se rozšířil podobně jako často zobr Oba tyto výjevy často zdobily vrcholy triumfálních oblouků venkovských kostelů a je pravdě představovat určitou ochranu a posvátnost prostoru, v němž se malba nacházela. Českou doménou jsou mariánské obrazy, autorovi velmi blízké, a proto i jejich interpretace jeho dlouholetého výzkumu. Jako žák profesora Jaromíra Homolky se zaujetím přistupuje k um IV. a se zájmem o duchovní atmosféru augustiniánských klášterů vysvětluje nejvýznamnější p oltář a skupinu deskových obrazů s ním slohově souvisejících. Stranou nezůstává ani proble Bible a rukopisů z jeho knihovny. Rukopisy pak vedou badatele k obvyklým úvahám o českém k reprezentovaném Mistrem Hasenburského misálu, a druhého, frankovlámsky orientovaného slohu na iluminace Bible Konráda z Vechty. Tradičně pak řadu památek krásného slohu uzavírá Rajhradským oltářem a jeho pravděpodobným husitské revoluce v letech 1420-1430. Dílny, které zřejmě dříve působily v Praze, spíše lo Čech, Plzně a na Moravu. Přes pokus Mileny Bartlové o novou chronologii deskových obrazů d poděbradské se zdá, že sice uvažuje o přijetí nové hypotézy, ale jednoznačně ji nepřijímá. recepcí západních a jižních vlivů Royt velmi přínosně interpretuje. Je zřejmé, že jeho záj letech zaměřil právě na toto období, a lze jen konstatovat, že v současné době patří k nej Interpretaci památek, zachovaných v českých zemích, doplnil i o bohemica v sousedních zemí Slezsku, Lužici, Braniborech, Frankách a v Jižních Tyrolích, kde snad jen tradiční ztotožn autora maleb v Riffianu, s malířem Orlí věže v Trentu je již dlouho překonáno. Naší pozorn Diptych v Basileji, můžeme jen doplnit, že právě zde v kostele sv. Petra se nachází pozoru malba Oplakávání Krista, která již dříve byla dávána do souvislosti s českým uměním krásné Závěrem lze říci, že autorův syntetizující pohled na středověké malířství v Čechách doplňu ohledech badatelské výsledky posledních dvaceti let a ukazuje v členění kapitol, že nelze umělecké dílo bez širšího historického zařazení, alespoň stručné ikonografické interpretac analýzy a potřebného vřazení díla do širšího středoevropského kontextu. Uplatnil i v histo uvedené zmínky o malířích, působících v místě předpokládaného vzniku památky. Technologii konzultuje s restaurátory, kteří ve svých zprávách revidují mnohá starších zjištění. Je zř uměleckohistorických kateder si mohou být vědomi toho, co jim jejich pedagogové chtějí pře nich, jak si sami povedou při interpretaci středověkého umění. Širší badatelská veřejnost knihy může seznámit, podrobněji s problematikou středověkého malířství v bibliografii, kte Jan Royt, zaměřené na specializované studie, jejichž závěry lze přijmout a zároveň rozšíři z oborů, které právě dějiny umění mohou zásadně ovlivnit. Patří k nim z humanitních discip historie, archivnictví, teologie a muzikologie a bezpochyby restaurátorství, jehož stále d mohou v budoucnu naše hypotézy a vývojové řady na základě technologie památek zcela zásadn Zuzana Všetečková Ústav dějin umění AV ČR, Praha Poznámky: 1) Carl Nordenfalk, Heaven and Hell m a Bohemian Bible of the Early Thirteenth Century, m: A Symposium, Dublin 1975, s. 283-300. 2) Barbara Miodoňska, Opatovický brevíř. Neznámý český rukopis 14. století, Uměním, 1968, 3) Ursula Raeber-Keel, Spatgotische Wandmalereien m St. Peter zu Basel, Sigmanngen 1979. *========================================================================================= * Shapiro, Ian: Morální základy politiky *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 40 str., 1. vydání, cena 250 Kč. Morální základy politiky na anglosaský způsob Kniha Iana Shapira o morálních základech politiky nabízí čtivý a zatím nejúplnější úvod do politické filozofie. Není přehnané říci, že jedním z rysů, jimiž se angloamerická politická kultura odlišuje od "kontinentální", jak Anglosasové s jistou přezíravostí rádi říkají, je pěstování dovednost filozofická zdůvodnění pro řešení konkrétních politických problémů. Patří k tolik velebené i haněné angloamerické praktičnosti, že školská erudice a myslitels dávají do služeb snah tak přízemních a světských, jako je nastavení systému sociálního zab hlasovacích procedur používaných při politickém rozhodování. Na "kontinentě" anglosaský způsob politického filozofování začal nacházet příznivou půdu p poslední třetině 20. století: tento vývoj je třeba vidět v souvislosti s celkovým posílení společenských věd a filozofie, v Evropě intelektuálně i morálně oslabené dvěma světovými v V českém prostředí cosi jako současná politická filozofie oficiálně existovalo až do roku podobě sterilního a opovrhovaného marxismu-leninismu. Přitom však docházelo k intenzivnímu politickou filozofií anglosaského střihu v nezávislých intelektuálních kruzích a dobře ji alespoň někteří akademičtí pracovníci působící v oficiálních strukturách - ti o ní však z důvodů nemohli nebo nechtěli psát. V 90. letech se objevila celá plejáda překladů politicko-filozofických studií, povětšinou kontinentálních autorů, kteří uprchli před totalitarismem do některé anglosaské země (Aren Popper). Byla to zpravidla díla, která vyšla poprvé už ve 40. až 70. letech, zatímco překl autorů se začaly objevovat spíše ojediněle a velmi pomalu. Tak pomalu, že i v letošním roc počin hodný zmínky vydání českého překladu učebnice politické filozofie profesora Yaleovy Shapira. Kniha s podezřelým titulem Název knihy Morální základy politiky může znít českým uším, které si navykly slyšet z různ politiky moralizování nepatří, podezřele. Název však vyjadřuje v anglosaském prostředí nap propojení morálních otázek s politickými, které jsou brány jako přirozené rozšíření moráln roviny záležitostí týkajících se jednotlivce a jeho soukromých vztahů na rovinu společensk Shapirův průvodce (převážně anglosaskou) politickou filozofií začíná, jak se na amerického Angličanů Hobbese a Locka. Tito autoři podle Shapira formulují základní osvícenský motiv, politické filozofii dodnes: propojení přesvědčení o nutnosti racionálně zdůvodnit pravidla s vírou v nezadatelnost práv jednotlivců. Z tohoto základu vyrůstají tři vůdčí linie, kter vývoji politického myšlení až do současnosti: utilitarismus, marxismus a teorie společensk Ke každé z nich Shapiro nabízí srozumitelný, a přitom zdaleka ne triviální výklad. Dvě kap této na kontinentě někdy vysmívané angloamerické specialitě, dávají českému čtenáři jednu příležitostí hlouběji se seznámit s jeho klasickými představiteli i velmi dynamickým pozdě O marxismu Shapiro píše způsobem, který zaujme mimo jiné tím, že netrpí onou traumatizací, vycítit z traktování Marxe u autorů v postkomunistických zemích. Kapitola o teorii společe téměř zcela věnována současným americkým autorům Rawlsovi, Nozickovi a Dworkinovi a předst přehled - i když sotva více - jejich myšlení. Mince osvícenské politické filozofie má pochopitelně i svůj rub. Z antiosvícenských proudů politickém myšlení se Shapiro nevěnuje otevřeně maligním formám, jako byla ideologie nacio ale několika okruhům přístupů, které je nutné brát vážně jako výstižné kritiky osvícenskéh Zabývá se tak názory klasika konzervativního myšlení Edmunda Burka, postmodernismem Richar a různými dalšími kritikami možnosti vědeckého poznání politiky. Pozoruhodná je stručná, a rozprava o silných a slabých stránkách amerického komunitarismu. Nakonec teorie demokracie Knihu netradičně uzavírá kapitola o teorii demokracie. Netradičně, protože nebývá zvykem p demokracie za alternativu k etablovaným směrům politické filozofie jako utilitarismus nebo si toho je dostatečně vědom a výklad o demokracii otevírá odůvodněným posteskem nad tím, j otázce demokracie politická filozofie věnovala. Na následující úvaze o problémech chápání demokracie je proto cenné to, že se autorovi dař zřídkakdy vysvětlovanou souvislost mezi demokracií a různými školami politické filozofie. Demokracii Shapiro chápe jako princip vládnutí, podle něhož se na rozhodování podílejí vši zájem je předmětem rozhodnutí dotčen. To je šalamounská definice, která jistě vyžaduje důk a zdůvodnění, než jaké dovoluje rozsah knihy. Demokracie dále podle Shapira stojí na pojet ideálu pro vedení veřejné diskuse, ovšem pojetí falibilistického, jež nepočítá s možností pravdy jednou provždy. Tomu odpovídá i výzva ke střízlivosti, kterou Shapiro končí svou úv chápejme ji jako lék na chronickou nemoc, nikoli jako léčbu, která nás z nemoci vyléčí. Shapirův text nemůže a zřejmě ani nechce konkurovat "velkým knihám" politické filozofie, j myšlenky ovšem čtenáři podává jasně a kriticky. Morální základy politiky jsou neobyčejně d učebnicí, která má tu vzácnou ctnost, že dokáže do tajů svého oboru uvést i zájemce patříc kultuře, než jakou představuje autorova původní cílová skupina. To platí zejména o kapitol klasickým proudům politické filozofie, které mají všechny výhody kvalitního učebnicového v z bohatého materiálu to podstatné a neváhajícího vypomoci si dobře zvoleným příkladem. Naproti tomu kapitoly o reakcích na osvícenství a teorii demokracie jsou méně kompaktní a je vhodné znát kontext, v němž se autorovy úvahy pohybují. I ony jsou však dobrou ukázkou způsobu psaní politické filozofie. A ještě jedna poznámka na závěr: Vydání Shapirovy knihy v češtině je také možné brát jako k politickým problémům, do něhož čtenáře uvádí, u nás našel širší uplatnění. Kritický pohl otázky, hledající racionální vodítko pro jejich uspokojivé řešení a často spojený s etikou značné míry angloamerickým specifikem. I přes výhrady, které je možné mít k americkému a b systému, však právě ony zaručily svým občanům stabilní demokratické poměry, osvědčily scho politickým avantýrám, které se kontinentální Evropě velmi často nedostávalo, a jako důsled nepopiratelnou dominanci v celosvětovém měřítku. I přes zdánlivou odtažitost mají debaty angloamerické politické filozofie většinou blíže k problémům všedního dne než akademičtější politická filozofie kontinentální. Kdyby tento st zapustil hlubší kořeny v českém prostředí, vedlo by to přinejmenším k tomu, že by česká sp nový prostředek, jak rozpoznávat a předestírat k diskusi problémy, jimiž žije a se kterými vždy umí poradit. Marek Skovajsa *========================================================================================= * Kutnar, František: Obrozenské vlastenectví a nacionalismus *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, váz., 397 s., 1. vyd., cena 360 Kč. HISTORIE Pozdě, pozdě, a ještě jednou pozdě, chce se vykřiknout nad knihou, jež byla dopsána v roce vydání zmařila nejprve okupační cenzura a po druhé světové válce zamítavé stanovisko Václa znemožňující autorovi předložit práci jako habilitační spis na filozofické fakultě v Praze zpoždění opravdu pronásledují, dokazuje také skutečnost, že oba recenzenti titulu Jan Havr Stich jsou již po smrti. Má cenu vydávat vědeckou práci 64 let po jejím dokončení? V tomto Autor patří k našim nejvýraznějším historikům druhé poloviny 20. století a vedle Přehledný a slovenského dějepisectví (ty napsal spolu s J. Markem) a Sociálně myšlenkové tvářnosti o se řadí ke stěžejním autorovým dílům. Kutnar ve své knize ukazuje, že obrozenství přirozen barokního vlastenectví, a vyvrací představy o jeho "lidovosti", jak ji pojímala poválečná Autor srovnává projevy a koncepty vlastenectví nejrůznějších sociálních vrstev od dob osví josefinismus až k napoleonským válkám a následné restauraci. Svá tvrzení pečlivě dokládá, logické a větná stavba - ač někdy složitější - tvoří významově jednoznačný celek. Knihu k připravil Martin Kučera, navíc ji opatřil jmenným rejstříkem obohaceným stručnou charakter Kučerovu úvodu a doslovu Jiřího Raka lze vytknout jedinou drobnost: že vedle věcné informa oba texty jakousi polemikou s nejmenovanými a tajemnými "teoreticky nezaloženými postmoder či "populárními mýty". Vedle prací Hrochových, Macurových či Gellnerových, které jsou dnes hojně doporučovány a citovány, toto dílo rozhodně nelze pominout. V paradoxních místních p třeba sto let stará příručka je tou nejlepší rukovětí k tématu, bylo vydání letitého rukop povinností, ale i užitečným skutkem. Martin Zvěřina *========================================================================================= * Pokorný, Jiří: Lidová výchova na přelomu 19. a 20. století *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 247 s., 1. vyd., cena 245 Kč. Jiří Pokorný - Lidová výchova na přelomu 19. a 20. století (Karolinum) Nenápadná studie Jiřího Pokorného analyzuje doposud velmi málo zkoumaný fenomén lidové výc činnosti. Práce se soustřeďuje na české osvětové úsilí zhruba od 90. let 19. století do pr Autor neopomíjí uvést české snahy do světového kontextu a v krátkých úvodních kapitolách p výchovu ve Velké Británii, Spojených státech, Německu, Rakousku a také Dánsku, kde existov model "selské univerzity" (hojskole). Pokorný rozlišuje dva základní proudy české lidové výchovy, tedy mimoškolního vzdělávání š zaměřeného především na nižší a střední vrstvy městského obyvatelstva: směr měšťanský, kte osvětová činnost Sokola, učitelů a dalších spolků, které se v roce 1905 sloučily do Osvěto sociálně demokratický, který od 1895 ztělesňovala Dělnická akademie.Oba proudy české lidov shodovaly v pokrokářství, národovectví a více či méně zjevném protikatolictví. Česká lidov svoji deklarovanou apolitičnost - byla samozřejmě součástí národního soupeření s Němci, kt podobné činnosti začali v českých zemích jako první. Velmi zajímavé jsou také kapitoly, v nichž Pokorný popisuje zakládání veřejných knihoven, stejně jako v Německu inspirováno anglosaským konceptem public libraries.V této činnosti b řídící se heslem "Osvětou k svobodě", tak úspěšní, že v první polovině dvacátého století u jedna ze světově nejhustších sítí veřejných knihoven. Poslední kapitola Pokorného knihy čtenáře zavádí již převážně do let první republiky. Auto především nepříliš úspěšné pokusy využít k osvětě tehdy nového a nesmírně populárního médi Petr Zídek *========================================================================================= * Lenderová, Milena a kol.: Eva nejen v ráji (Žena v Čechách od středověku do 19. století) *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 200 s., 1. vyd., cena 240 Kč. Dějiny žen v českých zemích se staly jednotícím prvkem sborníku Eva nejen v ráji, který vy nakladatelství Karolinum (ed. Milena Lenderová; Praha 2002). Časový záběr sborníku sahá od 19. století při rozsahu necelých 200 stran. Autoři se tak museli vyrovnat s problémem jak do zhruba 40 stran a vyhnout se banalitám (typu manželství v minulosti byla šťastná i nešť dodat, že obecně lépe vyznívají příspěvky věnované užším tématům. Zde je na místě otázka, lepší nějaké sevřenější pojetí (ať už tematické, metodologické nebo časové), které by toli pochyby, zda tento sborník nebyl vydán jen proto, že být vydán měl. KUDĚJ, časopis pro kulturní dějiny, 2003/2 *========================================================================================= * Duby, Georges: Dějiny Francie (Histoire de la France) *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 2000 s., 1. vyd., cena 970 Kč. Na úctyhodných téměř tisíci stranách jsou rozepsány Dějiny Francie od počátků po současnos v autorském kolektivu 35 historiků pod vedením Georgese Dubyho (Karolinum, Praha 2003). Au renomovaného francouzského nakladatelství Larousse kladli důraz především na propojení pol sociálních, hospodářských a demografických struktur dějinného procesu s náboženstvím, myšl způsobem života a práce lidí. Kniha je rozčleněna do tří hlavních oddílů. První oddíl se z do roku 1348. Druhý, nejrozsáhlejší oddíl, se zabývá francouzskými dějinami v letech 1348 třetí oddíl zahrnuje časové období od roku 1852 do současnosti. KUDĚJ, časopis pro kulturní dějiny, 2003/2 *========================================================================================= * Polc, Jaroslav V. - Hledíková, Zdeňka: Pražské koncily a synody předhusitské doby *========================================================================================= Praha, Karolinum 2002, brož., 321 s., 1. vyd., cena 290 Kč. Kniha, kterou uspořádali Jaroslav V. Polc a Zdeňka Hledíková a jež se jmenuje Pražské syno předhusitské doby (Karolinum, Praha 2002), obsahuje souborný přetisk starších edic významn církevním dějinám synodálních statut, které však podávají informace i o řadě dalších oblas života. Zmíněné starší práce R. Zeleného, J. V. Polce a J. Kadlece jsou s drobnými úpravam z (nesnadno dostupného) periodika Apollinaris; části věnované synodám starším, ve větší mí doplněné, pocházejí z knihy Z. Hledíkové Jan IV. z Dražic. KUDĚJ, časopis pro kulturní dějiny, 2003/2 *========================================================================================= * Bednařík, Petr: Arizace české kinematografie *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 155 s., 1. vyd., cena 170 Kč. Vzhledem k probíhajícím výzkumům lze očekávat, že publikace Petra Bednaříka nazvaná Arizac kinematografie (Karolinum, Praha 2003) představuje pouze počátek vlny historických knih vě arizace v českých zemích. Za hlavní problém této práce považuji skutečnost, že deklarované pouze na text, který se jeví příliš dlouhý na časopisecky zveřejněnou studii a příliš krát knihu. Autor se tedy rozhodl knihu určitým způsobem nastavit, a proto do ní přidal např. i protižidovské tematice v protektorátním filmu, údaje o problémech spojených s poválečným p Auerbacha získat zpět nacisty zabavené akcie společnosti Elektafilm, životopisné medailony funkcionářů kinematografie v Protektorátu. P. Bednařík s obdivuhodnou pílí nashromáždil řa zejména z dosud nedostatečně vytěženého archivního materiálu. Podle mého názoru však měl d koncepci celé knihy a místy více syntetizovat. KUDĚJ, časopis pro kulturní dějiny, 2003/2 *========================================================================================= * Mařatka, Zdeněk: Differential Diagnosis in Gastrointestinal Endoscopy *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 136 s., 1. vyd., cena 600 Kč. Neutuchající tvůrčí aktivita prof. Mařatky přinesla nové překvapení - další pozoruhodnou k V nakladatelství Karolinum, které se tak osvědčilo při vydání velké a reprezentativní Mařa Gastroenterologie, vychází ve spolupráci s Normed Verlag útlá knížka (107 str.) pojednávaj diagnostice v gastrointestinální endoskopii. Nedejme se mýlit zdánlivé malým rozsahem publ naplněna fakty. Celá skladba tohoto díla vychází z Mařatkovy endoskopické terminologie, což je text mimořá a dlouhodobě prověřený Četnými zahraničními edicemi. Nejde však o pouhou barevnou ilustrac terminologie. Celé dílo je promyšlenou a logicky koncipovanou endoskopickou diferenciální sestavenou především pro potřeby praxe. Je to dílo svým pojetím ve světové literatuře ojed originálním pojetím jasně se lišící od mnohých endoskopických atlasů. Spis je didakticky promyšlený a cílené zaměřený na praxi. Je to dílo nezbytné pro méně pok ale užitečné i pro zkušené pracovníky v obora. Méně zkušení čtenáři naleznou v textu a v o základní informace a typické endoskopické nálezy; zkušení si ověří svoje znalosti a jistě má vypadat jasně a logicky formulovaný endoskopický popis, co všechno je třeba posoudit na aby byl endoskopický závěr správný. Vstupní kapitola, která je klíčem k celému dílu, pojednává o klasifikaci endoskopických ná názvů. Další kapitoly jsou již řazen podle základních morfologických charakteristik.Obsah omezen na několik málo chorobných stavů. Samostatné kapitoly tvoří refluxní choroba jícnu, vřed, zánětlivá střevní onemocnění a gastrointestinální tumory. Avšak v těchto kapitoláchj veškerá podstatná gastrointestinální patologie. To vše je dokumentováno většinou vynikajíc srozumitelnými barevnými fotografiemi endoskopických nálezů. Autory obrázkůjsou přední svě Jejich výčet je výmluvný: Armengol Miró, Bureš, Cosentino, Fujino, Jaramillo, Leicester, P W. Roesch, Slezák, Vakil, Zavoral. Počet 119 barevných fotografií na celkových 107 stranác mimořádnou koncentraci obrazového materiálu. Zanedbatelná není ani skutečnost, že celé dílo napsal Z, Mařatka v dokonalé angličtině a t s obrázky je také současně výbornou názornou učebnicí odborné angličtiny. Nakladatelství Karolinum spolu s autorem odvedli vynikající práci při vydání celého díla. publikaci s radostí blahopřejeme. Václav Jirásek *========================================================================================= * Köpplová, Barbara a kol.: Dějiny českých médií v datech (rozhlas, televize, mediální prá *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 477 s., 1. vyd., cena 360 Kč. MÉDIA Kolektiv autorů z Fakulty sociálních věd UK v úvodu své chronologie označuje tento přehled doplňkový text k další literatuře, za pomůcku pro studenty mediální teorie a historie. Jde velkého projektu (následovat bude chronologie, tisku, novinářských spolků a osobností). Má "výběr údajů dokumentujících vývoj jednotlivých médií jako důležitých sociálních institucí způsobem podílely na formování moderní české společnosti." První část je obsažnější a deta oblasti mediálního práva a tam, kde autoři sledují vývoj rozhlasu a televize v posledním d jsou ale konkrétní problémy prostě a v základních rysech konstatovány, informace, detaily, chybí. Například jen jednou půlvětou je zmíněno, že v osmdesátých letech byl u nás šířen p televize. V některých oblastech přitom sovětská televize vysílala ještě do roku 1991. Mart Petr Zídek *========================================================================================= * Lohisse, Jean: Komunikační systémy. (Socioantropologický přístup) *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, váz., 200 str., 1. vydání, cena 240 Kč. Čtvero komunikačních dob Jeana Lohisse Podle belgického sociologa rozhodoval při vývoji společnosti způsob, jakým se spolu lidé d Co jsou to komunikační systémy? Belgický sociolog Jean Lohisse tak označuje historické typ způsoby komunikace, které pro ně byly charakteristické. Podle autora existovaly čtyři: mlu masovost a netvarovost. Na počátku byl koňský handl. Alespoň na počátku zájmu Jeana Lohisse o lidskou komunikaci. knihy, v dětství ho fascinoval způsob, jakým se na náměstí malého města uzavíraly obchody: se postaví tváří v tvář, plácnou si do dlaní a jeden z nich navrhne určitou částku. Při ry dlaní se suma postupně upřesňuje a konečnou dohodu zpečetí důrazné, téměř slavnostní plesk byla závazná a zákonnou povinnost stvrdit ji i písemně braly obě strany jen jako formalitu Proč má v jednom prostředí výměna několika slov a gestikulační rituál takový zásadní význa platí pouze písemný důkaz - například když se takto sjednaný prodej dostane jako spor před otázky později autora přivedly ke studiu sociálního, zejména komunikačního chování lidí rů výsledky Lohisseových výzkumů, ale především úvah se můžeme seznámit v knize Komunikační s překlad na podzim vydalo pražské nakladatelství Karolinum. Zatímco tradiční sociolingvisti se zabývala funkcí řeči především z hlediska vlastností, které jsou považovány za univerzá antropologové řeči a komunikace se inspirovali Baudouinovým, de Courtenayovým a de Saussur pojetím jazykovědy. Dell Hymes, zakladatel etnografie řeči, se proto soustředil na řečové lokálních společností a další badatelé tuto vědecko-výzkumnou orientaci rozvíjeli. Přestož Hymese zmiňuje, vrací se vlastně ke "klasické" linii a od postupů, které jsou dnes ve větš distancuje i metodologicky: jeho přístup je diachronní a makroskopický. Jak autor uvádí v v subsaharské Africe, při nichž v rozmanitých projevech nacházel shodné konstanty, scházel do níž by je bylo možné vepsat". Nalezl ji v systémové analýze antropologa a kybernetika G kterou aplikoval na oblast lidské komunikace. V úvodních dvou kapitolách Komunikačních systémů přibližuje autor svou představu, jak se p společnost v souvislosti se způsobem komunikace, který v daném období převažoval. Přechod společenství z éry mluvenosti do období psanosti objasňuje Lohisse na základě své triády tvořené kategoriemi jazyka, kolektivní mentality a struktury, čtenáři opakovaně při systémového přístupu a s ohledem na didaktický charakter textu vždy v závěru kapitoly vylo shrne. Ať hovoří o vzniku jazyka v předliterárních společnostech, o znakovém písmu či vzta Lohisseovi nikdy nejde o konkrétní jazykové skupiny či komunikační situace, jeho cílem je a vytváření "typů, které umožní redukovat rozmanitost a složitost jevů na úroveň obecnosti pořádek do údajů získaných pozorováním". Výsledný text proto působí celistvě: s rozmyslem autor vyplnil vhodnými příklady, často pocházejícími ze záznamů křesťanských misionářů. "P fakta v rozporu s teoretickým zpracováním, vůbec mě to nevyvede z míry. Není nic krásnější idea," připomíná Lohisse opakovaně Batesonovu myšlenku. V Komunikačních systémech hraje po a tak není divu, že podle nich hraje dobře. V následujících třech čtvrtinách textu jako by autorova snaha o "originální pohled" ustoup Lohisse předkládá věcný a přitom živý výklad proměn evropské kultury od antiky do 20. stol něm autor vychází spíše z konvenční sociologické perspektivy, díky důrazu na procesy souvi písma, knihtisku a novin nabízí velmi inspirativní pohled na vznik a vývoj moderní evropsk Zejména pátá kapitola, věnovaná éře masové komunikace, je bez nadsázky skvělým esejem, v n minimem odkazů a citací charakterizuje určující jevy a tendence daného období. Už pro tuto nepochybně stojí za to Lohisseovy Komunikační systémy číst. Udělej si sám Autorův úmysl "odklonit se od minulých postupů" přináší čtenáři nejednu svízel. Třeba už t tři kategorie své systémové teorie charakterizuje Lohisse způsobem, který se rozchází s tí chápány ve společenských vědách, a zároveň je vymezuje velmi široce a vágně. Např. jazykem slovní i mimoslovní komunikaci a také "rituály, postoje či masky". Kulturu jako komunikační systém popsal - systémově a s využitím zákonů kybernetiky - už Lé ve své Strukturální antropologii (1958), ale Lohisse jeho teorii pomíjí. Důrazně se vymezu moderní lingvistice a sémiotice, a tak soudí, že "písmo je nová metoda myšlení", že "žádný zcela prost symbolické konvence" nebo že "jednotkou smyslu je věta, která je nedělitelná". myšlenku, že "znak a příroda se navzájem utvářejí" však můžeme interpretovat jako snahu o magického myšlení přírodních národů. Rozpaky však vzbuzuje i autorovo líčení vývoje lidské Lohisse se nezabývá jeho příčinami ani podmínkami a bere jej jako daný a samovolně probíha se samozřejmě otázka: jak to, že "někde" došlo ke vzniku měst a proběhla industrializace, Neboli, řečeno s Lévi-Straussem, jak to, že některá - "chladná" - společenství zůstala v b "stálé přítomnosti", a jiné společnosti "horké" - se začaly rychle vyvíjet a proměňovat? A lohisseovském žebříku z éry mluvenosti až do éry netvarovosti? Pomineme-li drobné překlada (vytvářejí příslušníci předliterárních společností skutečně "figuríny"?, je "význam" totéž lze mít výhrady i k redakčnímu zpracování českého vydání Komunikačních systémů. V knize se nedočteme vůbec nic o autorovi, natož jakékoli údaje o jeho vědecké a publikační činnosti. že po ukončení vysokoškolských studií v roce 1970 působil na řadě univerzit (mj. ve Freibu a Paříži) a založil a řídí Středisko komunikačních studií v Kinshase. Je profesorem Katoli v Lovani a vedoucím tamní katedry antropologie a komunikace, podílí se také na řízení časo en communication. Knižně mimo jiné publikoval La communication anonyme (Anonymní komunikac Communication et société (Komunikace a společnost, 1980), L'Homme et le cyborg (Člověk a k či La communication (Komunikace, 2001). Co skutečně zamrzí, je nedotažená práce s odkazy a které byly jen přeloženy jako kterákoli jiná část textu. Dozvíme se tedy, pod jakými názvy francouzské překlady anglických, německých či španělských pramenů - ale nikoli jejich půvo současně chybějí údaje o českých vydáních (např. Riesmanova Osamělého davu, Vzpoury davů O či Tofflerovy Třetí vlny). Čtenář je tak postaven trochu do role zákazníka, kterému nezbýv zboží do uspokojivého tvaru svépomocí dotvořit. Škoda. Jiří Pacek *========================================================================================= * Doležel, Lubomír: Heterocosmica: Fikce a možné světy *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 312 str., 1. vydání, cena 320 Kč. POZVÁNÍ DO FIKČNÍCH SVĚTŮ Lubomír Doležel patří k literárním teoretikům, jejichž myšlenkový vývoj byl do značné míry strukturalismem a především představiteli Pražského lingvistického kroužku. Spolu s Mojmír Květoslavem Chvatíkem, kteří se rovněž výrazně profilovali v rámci světové literární teori jeho pozdní podoby. Disertační práci Výstavba kontextu v moderní české próze, jejímž vedou Bohuslav Havránek, obhájil v roce 1958 a v přepracované podobě ji vydal pod názvem O stylu (1960). V roce jejího vydání zakládá oddělení matematické lingvistiky, které pracovalo v r jazyk český a v němž se vedle soustavné statistické analýzy českého jazyka rozvinula i prá teoretická zaměřená na kybernetiku a teorii komunikace.V letech 1965 až 1968 působil jako bohemistiky na University of Michigan v Ann Arboru (USA), kam přišel na pozvání Ladislava pobytu ve vlasti odchází v listopadu 1968 do Kanady a nastupuje zde na místo profesora na Toronto, kde působí doposud. V anglosaském vědeckém prostředí vydal Doležel několik knih inspirovaných jak strukturalis analytickou filozofií a sémantikou možných světů. Occidental Poetics: Tradition and Progre Kapitoly z dějin strukturální poetiky, 2000) a Heterocosmica (1998, česky 2003) - oba titu do řady jazyků a staly se hojně citovanými zdroji jak pro soudobé uvažování o textu předev fungování jeho významu, tak pro teorii možných světů. Jako editor připravil svazky Stylist (1969) a Language and Literary Theory (1984). Do češtiny převedl rovněž svoji práci z roku způsoby v české literatuře (1993). Ústav pro českou literaturu AV ČR právě vydal v edici T Doleželovy studie Identita literárního díla a v nakladatelství Torst se připravuje vydání o české literatuře a literární vědě. V současné době pracuje na knize zabývající se proble fikcionálního a faktuálního vyprávění. Odborný zájem o problematiku literárního jazyka a stylistiky, k němuž přistupuje od šedesá v podobě matematické lingvistiky, představuje základ Doleželova podnětného teoretického ko fikčních světů, jak jej uceleně představil v knize Heterocosmica (Johns Hopkins University Pojmově vychází jeho sémantika možných světů z modální logiky a navazuje na její promýšlen kontrafaktuálního: "Náš aktuální svět je obklopen nekonečnem jiných možných světů."(Bradle Worlds: An Introduction to Logic and It s Philosophy, 1979) Možné světy jsou pak definován se literární výpovědi pro nás jako pro čtenáře stávají hodnověrnými. Rámce, které nám pomá jako nám například možné světy historie - protifaktové scénáře, pomáhají pochopit historii Doležel přitom zdůrazňuje, že možné světy nejsou dopředu dané systémy, jakési metafyzické na své objevení, ale jsou vytvářeny tvůrčími činnostmi lidské mysli a lidských rukou, před myšlenkové systémy, které jsou vytvořeny člověkem a jeho představivostí. Nejsou tedy objev konstruovány. Odvolává se přitom na Kripkeho tvrzení: Možné světy jsou navrhovány, nikoliv dalekohledy" (Kripke: Naming and Necessity, 1980). Jako možné světy se přitom označují ty nabízejí vzájemné srovnání; přinejmenším ve dvou světech Doležel v této souvislosti mluví světě, fikčním světě, historickém a možném světě: Mezi historickým Napoleonem a všemi fikč existuje nezrušitelný vztah. Tento vztah překlenuje hranice mezi světy fikční osoby a jeji jsou spojeny mezisvětovou totožností." (Heterocosmica, s. 31) Fikční světy literatury jsou pojetí zvláštním druhem možných světů. Inspirován Doleželovým promýšlením možných světů zvažuje Umberto Eco jejich rozsah a dochá malých světů, které jsou v jeho pojetí již "zabydleny" (furnished), tedy skládají se z kon s nimiž pracujeme (postavy, děj, prostředí). Narativní hrdinové pak žijí v nedokonalých, " malých světech, či žijí, jak říká Jaako Hintikka v Exploring Possible World (1989, in Alle Worlds in Humanities, Arts, and Sciences): "v relativně krátkém sledu lokálně omezených ud koutě reálného světa". Hintikka tak usuzuje z toho, že možné světy fikce jsou popisovány , totožný s , jazykem" jejich objektu. Toto tvrzení však nevyvrací skutečnost, že možné svět z obrovského množství "součástek", které odkazují k aktuálnímu, fikcionálnímu či intertext vytvářejí komplikovaný systém vztahů. Tímto pojetím, které rozpracovává především Ruth Ron Worlds in Literary Theory (1994), se implikuje intenzivní spolupráce čtenáře. V tomto směr fikčních světů na návrhy formulované recepční estetikou, podle níž čtenář aktem čtení re-k svět literárního textu (viz Iser: Der Akt des Lesens. Theorie ästhetischer Wirkung, 1976), vymezen jako soubor podmínek pro porozumění. Doležel však konstituuje teorii fikčních svět těm návrhům recepční estetiky, které překračují hranice pro interpretaci dané referenčním světa. Odmítavě se staví proti interpretacím, které se nepodřizují kontrole textu, a plédu sémantické svébytnosti literárního textu. Jím promýšlená charakteristika fikčního světa se li o neúplnosti textového světa, staví i proti Ingardenově potřebě a pojetí konkretizace p nedourčenosti literárního textu, tedy z míst, která musí být zaplněna aktivitou čtenáře v zakládají tak různost interpretací - jak sám Ingarden přiznává - nejenom u různých čtenářů jediného čtenáře za různých situací (Ingarden: O poznawaniu dziela literackiego, 1957, čes literárního díla, 1967). Naše vnímání literárního díla se tedy podle Doležela musí cele so vnitřní uspořádání a je třeba odolat pokusům číst daný text v rovině mimetické či referenč jeho pojetí svoji vlastní ontologii, kterou je nutno respektovat a která pak slouží jako h Umberto Eco dále domýšlí Doleželův návrh pro potřeby své koncepce modelového čtenáře a kon vytvoření fikčních světů je zapotřebí kooperace čtenáře, která spočívá na flexibilitě a "p odvolává se přitom na teorii rigidní designace - "modelový čtenář nemusí mít přesnou předs či individuu, které jsou v románě uvedeny. Stačí, aby pouze předstíral, že věří, že je zná čtenáři se požaduje nejen to, aby uplatnil flexibilitu a odhodlání setrvat na povrchu, ale Takovýto typ čtenářské povrchnosti a flexibility pak označuje za podmínku přežití fikčního Malé světy, 1997, ČL, č. 6). V rámci knihy Heterocosmica se Doležel pokouší formulovat i návrh definice fikčních světů opozici k možným světům logiky. Zmíněná neúplnost fikčních světů pak vystupuje jako jeden atributů v protiváze k světům aktuálním či světům logiky, které jsou úplné. Povaha této ne odlišuje fikční světy od historických světů (od světů historiografických textů), neboť cha fikčních světech má povahu ontickou, zatímco mezery v historických světech jsou epistemick být doplněny. Další podstatnou diferenční vlastností fikčních světů je skutečnost, že , fi konstrukčními texty, které předcházejí světům, textotvorná činnost tu povolává světy do ex jejich struktury". Tím se fikční texty staví do opozice vůči textům, které zobrazují aktuá takovém případě stojí před textotvornou činností. Fikční světy (na rozdíl od světů aktuáln mohou být fyzikálně možné i fyzikálně nemožné. V neposlední řadě pak mají fikční světy zvl ohledem na pravdivostní podmínky a de facto vylučují "klasicky" chápaný pojem pravdivosti světů. Namísto verifikace nastupuje v prostředí fikčních světů otázka validity či autentif spojena s existencí daného fikčního světa. Tam, kde Doležel zavádí pojem intensionální funkce - funkce, která promítá pravidelnost te textu do fikčního světa a tedy sjednocuje daný fikční svět s charakteristickými rysy liter textu, můžeme spatřovat jistou souvislost s Červenkovým pojetím a vymezováním sémantického sémantické analýzy. Červenka v této souvislosti přichází už na konci šedesátých let s názo různých vrstev díla je umožněn právě jejich jazykovou (nebo lépe a obecněji: znakovou) pov dílo jako znak, 1968). Intensionální funkce je přitom jedním ze základních komponentů Dole jejím vymezení se odvolává na rozdělení dvou složek jazykových výrazů reference a smyslu ( - Gottlob Frege) a na následnou modifikaci těchto pojmů v logické sémantice. Změtení, kter pojmů v literární vědě provází (viz Zdeněk Hrbatá, Smysl a význam. Poznámky k jejich použi Česká literatura 1992, č. 2/3), se Doležel pokouší odstranit jejich jasným definováním pro sémantiky. Jeho návrh vymezení obsahu obou pojmů je přitom velmi zřetelný a nadále využite jeho následné použití při popisu "literární komunikace" jako sémantické transformace. "Ext jsou dostupné jedině skrze intense a naopak intense jsou zakotveny v extensích. Můžeme vys autor koncipuje fikční svět nejprve jako extensionální strukturu tím, že vymýšlí příběh /. text jedinečné textury a tak dává svému světu intensionální tvar. Naproti tomu čtenářům, k fikčního světa prostřednictvím textury, je předložena nejprve intensionální strukturace; t informace nebo formalizovanou parafrází překládají strukturu do extensionálního zobrazení extensionální strukturu světa a jeho části." (Heterocosmica, s. 147). Doleželovo vymezení komponentů, spjaté především s postavami a motivacemi, a interakcí jed literárního textu - interakcí, které konstruují literární text jako fikční svět, je vedeno návrhu sémantické gramatiky narativu, a to gramatiky jiného typu, než o jakou se pokusil P (zvažující funkce postav - aktantů) či Todorov a Genette (transformující lingvistické návr Eco spatřuje přínos Doleželova návrhu mimo jiné v tom, že pojem možného světa pomáhá rozho smyslu fikční postava není schopna komunikovat se svým protějškem ve světě skutečném, a up to, že naše představa skutečného světa je právě tak neúplná jako představa fikčních postav Thomas Pavel pak upozorňuje na to, že narativní sémantika fikčních světů je podmínkou seri literatury - je třeba se nejen seznámit s textovým materiálem, ale i "se světy textem proj Heterocosmica však nepředstavuje jen abstraktní teoretický konstrukt. Doležel dokládá své rozborem konkrétních literárních textů. Při takovém rozboru striktně vnímá text v rámci di produkuje. Takovýto diskurz přitom Doležel chápe jako zcela obsažený textem. Jeho rozbory vně textů, ale dovnitř, k jednotlivým dílům, částem textového soukolí, přeměřovaným otázko se podílejí na jeho chodu. Jazyk jeho rozborů je jazykem oproštěným od metafor a šifer - v proti značné části současné české literárněkritické interpretace, která staví na složitě š a v pokusech přiblížit se literárnímu textu podléhá jeho jazyku a vykládá jej pomocí náhra prazvláštní transformaci nahrazování kódu kódem. Čtenáři pak v takovém případě často nezbý dešifrovat primární text, ale složitě rozkrývat i kód sekundárního textu. Že si Doleželovy návrhy ponechávají svoji inspirativní sílu, dosvědčuje i nedávno vydaná p Červenky Fikční světy lyriky (2003), zvažující oprávněnost a užitečnost použití modelace f nenarativních textech. Tomáš Kubíček