r10 ****************************************************************************************** * Recenze ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Piťha, Petr: Paměť a naděje *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, váz., 396 str., 1. vydání, cena 545 Kč. O starých českých pověstech aneb Paměť a naděje Kniha Petra Piťhy Paměť a naděje s podtitulem Z pověstí Čech a Moravy patří ke zcela výjim současného knižního trhu a české literární tvorby, ač nejde, jak je z titulu patrno, o pří Dílo je důstojné formou i obsahem, vytištěné na křídovém papíře, má promyšlenou a velmi vk úpravu od Zdeňka Zieglera. Barevné rozvržení přebalu, desek a předsádky je potěchou pro oč odstínů modré a červené v kombinaci s bílou, čímž nenápadně, avšak důvtipně připomíná symb Svazek je - dnes vzácně již - opatřen dvěma stužkovými záložkami, červenou a bílou, které akcentují. Bohatý obrazový doprovod tvoří malby i grafiky, abstrakce i realistické obrazy Ačkoli výtvarný zážitek je zjevný na první pohled, dopracovat se k literárnímu požitku a p čas a úsilí. V tomto případě to vskutku stojí za to! Autor - univerzitní profesor Petr Piťha, lingvista a historik, odborník na kulturní dějiny čtenářům uvádí: "V knize, kterou otvíráte, není vůbec nic nového, protože dávné pověsti a vyprávějí stále totéž. Mění se jen dobové zasazení vypravěčů. (...) ...jsme o jedno stolet zkušenější, ale o nic moudřejší..." Staré pověsti české Aloise Jiráska (první vydání 1894) už čte málokdo. Jejich zařazení do není v současnosti povinné; zůstává na uvážení vyučující/ho. Kvůli jazykové obtížnosti, ze generaci čtenářů, bývá vynecháno, ačkoli právě pro ni Jirásek pověsti napsal. Pro dnešního může být Jiráskův jazyk složitý, a to nejen větnou stavbou. Leckterý obrat má v současné č význam, a navíc mnohé výrazy zcela vymizely z našeho povědomí. Kdo dnes ví, co je sveřepic (kožené vojenské roucho) nebo čechel (šaty)? Kultivovaná čeština Piťhovo převyprávění je psáno krásnou, vysoce kultivovanou češtinou, poutavě a napínavě, v i stylisticky. S respektem k Jiráskovým Starým pověstem českým zachovává autor v první čás řazení (O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Bivoji), avšak pro jednotlivé pověsti volí podle filozofie příběhu a jeho mravního poslání (O vlasti, O řádu, O síle). Jiráskovy pově Přemyslovi, Libušina proroctví) spojuje Piťha v jeden celek s názvem O zákonech. Další dvě - Lucká válka, Durynk a Neklan - nesou v novém zpracování tituly O válce, O zradě. Některé Piťha v knize neuvedl, zato jinými nově zpracovanými příběhy svazek obohatil. Každá pověst nápaditě (i graficky) a čte se jedním dechem. Čtenáři všech generací se k nim dozajista bu protože v nich najdou poučení, ale i dnes tolik žádanou zábavu, a také hlubokou pravdu o s svých přátelích a nepřátelích. ",Proč jenom, proč?' ptá se rozumný člověk, ,se lidé tolik nenávidí, když přece všichni js bolesti otevřené tělo, touž zranitelnou mysl, znají touž bázeň o své milované?'" Novým pojetím v brilantním převyprávění starých českých pověstí vyplňuje Piťha nejen mezer trhu, ale i nedostatky v základních a zásadních kulturněhistorických vědomostech mnohých č po přelomovém roce 1989 vyvstala naléhavá nutnost usilovně, nikoli však školometsky šířit vlastenectví, najít rovnováhu mezi českou uťápnutostí na straně jedné a přehnaným nadhodno "celosvětových zásluh" na straně druhé, oživit znalosti o počátcích našich dějin a připome národní tradice. To, na čem lze kultivovat národní hrdost, nebylo v přívětivé a přitom pou podobě několik desetiletí k dispozici. Tento požadavek se nyní zdá být ještě naléhavější, tohoto díla vskutku potřebné a záslužné. Zuzana Vanišová *========================================================================================= * Šiktanc, Karel: Dílo 1 *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, váz., 199 str., 1. vydání, cena 260 Kč. Další (celkově pátý) svazek z plánovaných sedmi knih básnické tvorby Karla Šiktance (nar. Karolinum. Tandem Jiří Brabec a Marie Langerová (editor a redaktorka edice, pěkně graficky Karlem Vilgusem) postupují na přeskáčku v prezentaci toho nejlepšího, co Šiktanc napsal ve můžeme vrátit na konec 50. let a do první poloviny následující dekády. To už psal básník s trocheje ("někde křiklo dítě ze sna/ někde průvan přibouch dveře") a jistým krokem mířil k žijícím klasikem, jenž chválabohu stále píše. Jeho básnický hlas má i v 21. století krásu, varhan. jas, Archiv LN *========================================================================================= * Derrida, Jacques - Roudinesco, Elisabeth: Co přinese zítřek *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, brož., 288 str., 1. vydání. Jak dnes myslet jinak Úvahy francouzského filozofa Jacquese Derridy o současném světě Kniha Co přinese zítřek? obsahuje devět dialogů, které s francouzským filozofem Jacquesem Elisabeth Roudinesco. Odpovědi hledá i ve způsobu, jak se "vyrovnáváme s minulostí". Konec moderní doby nezpůsobil nástup globální politiky a nemohou za něj ani postmoderní fi 20. století otřásly především události, s nimiž si rozum neví rady, a tedy minulost, se kt vyrovnat. Možná i proto, že globalizovaný svět stvořil politiku schopnou řešit nejrůznější však krizi politiky samé. Tolik lze vyčíst z úvah Jacquese Derridy, které publikoval v nedávné době. Tento známý fra patří k těm, kdo se nejen nevyhýbají zcela časovým otázkám, ale jejichž myšlení vždy nějak Přesto je i mezi nimi poněkud výjimečný, protože myšlení, jehož je původcem a jež nazval d podle jeho přesvědčení nutně politické. Právě proto nepotřebuje mluvit o nějaké své "polit Právem, pokud toto označení redukuje političnost filozofického myšlení na nějaký zvláštní například vedle etiky či nauky o poznání. Filozofie je podle Derridy ze samé své povahy po neposlední řadě i proto, že dokáže promýšlet hranice běžné politické praxe. Jak to vypadá, z Derridových rozhovorů s Elisabeth Roudinesco v knize Co přinese zítřek?, kterou v preciz Fulky vydalo nakladatelství Karolinum. Otázky, kolem nichž devět dialogů krouží, se týkají vztahu k tradici, kulturních i jiných rodiny jako institucionálně ustaveného sociálního svazku, lidské svobody ve vztahu k minul antisemitismu, trestu smrti a psychoanalýzy. Avšak výčet témat ani zdaleka nevystihuje hlo pronikají odpovědi, třebaže jde o otázky zcela aktuální, tedy časové. Proto je důležitý rá který je zformulován hned na začátku a jímž je vztah k minulosti ve jménu odpovědnosti. Pr jiného i základ "političnosti" filozofického myšlení. Minulost není danost: je naší minulostí teprve tehdy, je-li nějak převzata, to jest stane- součástí přítomnosti. Jde tedy o to, dědictví nejen přijmout, ale dát mu jiný náboj a takt při životě. Minulost si nevolíme, a přesto závisí na nás, na našem rozhodnutí přitakat jí převzetím. T zčásti vystihuje slovo "aktualizace", protože jde o vztah aktivní a dědic, jak říká Derrid svým smyslem pro věrnost. Přisvojování znamená pokračování i přerušení tradice, je selekcí něco nechává stranou, něco zdůrazňuje, přetváří, a přetvářet znamená "nenechávat nic netkn nenechávat bez úhony právě to, o čem říkáme, že to především respektujeme". Jenže - jen tí minulost oživovat a zachraňovat. Derrida jde v této úvaze dokonce ještě dál, když tvrdí, že život vůbec je možná definován danosti, protože jen takto uniká smrti v podobě jednotvárné stejnosti: narušení kontinuity ekonomie stejného a stále otevřeno přesahu jiného. Úkol dědice je nadmíru riskantní, neboť není myslitelný bez odpovědnosti, a ta potom odkazuje k ještě obecnějšímu rozměru přisvojo snažíme učinit svým, je totiž vždy jiné než my (což platí o druhém člověku, o cizí kultuře situaci, do které jsme se narodili a jež je poznamenána stopami událostí, jichž jsme nebyl ani aktéry); přitom je vždy třeba přijímat jiné jako to, čím je, a nikoli takové, jaké byc mít. Traumata rozumu Pokud do tohoto kontextu zasadíme slogan hlásající, že je třeba vyrovnat se s minulostí, j nepřímo patrná "političnost" tohoto myšlení. Politika zvaná reálná, jejímž vzorem je "kriz sklon vyrovnávat se s problémy tím, že se jich snaží zbavit, to jest přetvořit je do obraz jejím přáním - a pozvolna je zapomenout. Jenže právě tím pracuje na svém zrušení. Neodpoví A následkem toho se minulost stává traumatem a vleklou chorobou. Moderní svět se zlomil pr traumatických prožitků a jejich vytěsňováním. Byl tu holocaust - a také jeho popírači (tomu se věnuje Derrida v kapitole o antisemitismu (ovšem právě že jen na rovině "akademické") podnítil radikální přehodnocování "projektu os založil moderní svět tím, že oddělil rozum od víry, aby zaručil svobodu, a který vycházel autonomní rozum musí určovat právě tak rozumné jednání. Jsou-li následky této emancipace, moderní dějiny, nápadně nerozumné a traumatizující, pak vztah k minulosti musí spočívat v odhalování "destruktivních momentů racionality". Derridova dekonstrukce, jak ukazují rozho Roudinesco, se nakonec vepisuje do tohoto kritického proudu současné filozofie, a tady se Habermasem, zprvu jedním z jejích největších odpůrců. (Definitivní smíření obou přinesl te 11. září 2001, na který reagovali společně v knize Giovanny Borradori, Philosophy In a Tim která vyšla loni.) Na první pohled by se mohlo zdát, že politika a etika se v Derridových knihách objevují te letech, ale je to klam. Co je řečeno v knize Co přinese zítřek? o převzetí minulosti, je n definice "dekonstrukce". Převzít "osvícenský projekt" nelze, aniž bychom jej podrobili zás neboť pouze tímto způsobem mu lze znovu vdechnout život. Kritický vztah ovšem znamená mysl za hranice "projektů". Filozofie má právě proto politický rozměr, že uvažuje nikoli o poli jejích limitách. Vstřícnost a pohostinnost Derrida to velmi pozoruhodně dokládá na různých tématech, především ale tam, kde proti osv tolerance staví vstřícnost či pohostinnost, která předpokládá, že příchozí nebyl pozván, ž nadání, nekalkulovatelným způsobem. Politika musí zacházet s kalkulovatelným, ale pokud se horizontu nekalkulovatelného, stává se každá událost, se kterou nepočítala, potenciálním t chronické xenofobie. A něco podobného platí i o odpouštění: odpouštět odpustitelné má smys je lidská bytost schopna odpustit neodpustitelné, což ale nelze vynutit ani zákonem, ani m To je téma, jemuž se Derrida mnohem důkladněji věnuje v knize Víra a vědění, kterou v přek současně vydalo nakladatelství Mladá fronta. Derridovy dialogy s Elisabeth Roudinesco jsou ovšem mnohem obsáhlejší a je až pozoruhodné, Velmi přesně diagnostikuje nesnáze s nacionalismem, pokud se stal základem moderního státu originální tam, kde mluví o klonování, trestu smrti či vztahu ke zvířatům, protože ve všec problematizuje samu definici člověka. Vždyť do jaké míry se od nás liší bytost, která trpí paradoxní, že někdy soucítíme se zvířetem více než s běžencem, který žije mezi námi? Kdybychom v této knize rozhovorů hledali nějaké Derridovo filozofické krédo s politickým o bychom za ně mohli pokládat tuto větu: "Filozofická práce spočívá v setrvalém odpoutávání: rozpoznání, ale také překonání vlastního etnocentrického či geografického omezení, aniž je zrazovat." Miroslav Petříček *========================================================================================= * Bláhová, Marie (editor): Karel IV - státnické dílo *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, váz., 319 str., 1. vydání, cena 280 Kč. Překlad z latinského originálu Richard Mašek. KE STUDIU HISTORIE V úvodu k českým překladům základních dokumentů Karlovy právní a správní politiky nazvala moravského markraběte, českého krále a římského císaře "zákonodárcem a zakladatelem". Jako Města pražského, řady univerzit a klášterů se Karel IV. příliš nelišil od ostatních evrops středověku a svou činností plnil funkce, které byly panovníkům přisuzovány v učení o trojí uspořádání společnosti. Naopak jako zákonodárce může být Karel považován za nejvýznačnější století. V souboru Karlových státoprávních aktů hrají - stejně jako v jeho politické činnosti - rov určené jak pro české, tak pro říšské prostředí. Vedle všeobecně známého, Karlem neúspěšně zákoníku Maiestas Carolina, jehož prostřednictvím chtěl české zvykové právo spoutat do pís představují jeho nejvýznačnější akty listiny vydané 7. dubna 1348. V nich potvrdil všechna jichž se českým panovníkům dostalo od římských císařů a králů, a zároveň jejich prostředni dotvoření nadosobního zemského svazku, nazývaného Koruna českého království. Za čtenářsky nejcennější text z celého souboru ale rozhodně musíme považovat první český p buly pro říši z 10. ledna 1356. Karlova Zlatá bula není pouze první říšskou "ústavou", v n definovány volba římského krále a postavení českého panovníka mezi říšskými knížaty. Zákon metském sněmu 25. prosince 1356 totiž můžeme číst i jako prameny odrážející dvorskou etike přesně nevíme, zda byla nařízení o zasedání královského a císařského dvora, o ubytovávání nejvýznačnějších dvorských hodnostářů beze zbytku dodržována, svědčí představy prosazené K pronikání francouzské etikety do říšského světa a o cílené snaze dodat císařské hodnosti v upevnit její místo na vrcholu společenské hierarchie. Martin Nodl *========================================================================================= * Brandes, Detlef: Exil v Londýně 1939 - 1943. Velká Británie a vlády Československa, Pols od počátku války do teheránské konference *========================================================================================= Praha, Karolinum 2003, váz., 568 s., 1. vyd., cena 490 Kč. Z německého originálu přeložili Marek Nekula a A. Opletalová. Po dlouhých patnácti letech vyšla v českém překladu autorova habilitační práce Großbritann osteuropäischen Alliierten 1939 1943. Die Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jug Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz von Tehran (Collegium Carolinum 1988). Kniha má obrovské detailnosti zkoumání. Zevrubně je pojednán vnitřní vývoj tří exilových reprezenta s Británií a dalšími velmocemi, problémy zahraničních armád, kontakty s domácím odbojem, o hranic a transferů a velmocenská jednání o východní Evropě. Podrobný výklad autor dovedl do konce roku 1943, kdy Britové a částečně též Američané přij znamenala faktické akceptování dominantního sovětského vlivu v této části Evropy: rezignov Benešův projekt čs.-sovětské smlouvy, s nímž padlo konfederační řešení střední Evropy; při hranici podél Curzonovy linie, aniž by výměnou získali sovětské uznání polské vlády a souh čs.-sovětské smlouvy do širšího bezpečnostního systému; a rozhodli se přenést svou podporu četniků na Titovy partyzány což však paradoxně otevřelo cestu k poválečné jugoslávské nezá Brandes ovšem tato rozhodnutí neinterpretuje jako ztrátu britského zájmu o tuto část Evrop nedošlo ani při konferenci Tolstoj, tím méně pak v Jaltě, jak dodnes mylně tvrdí někteří v sfér vlivu. Zajímavý je portrét E. Beneše schopného realisty, který však v exilu vybudoval systém fakt dosažení svých cílů běžně používal lží, opakovaně nedržel slovo, intrikoval za zády druhýc Mnichova promítl do příklonu k SSSR a soustavného ustupování jeho požadavkům. Na příčiny k jednání s Polskem tak kniha nabízí pohled odlišný od monografie Jana Němečka Od spojenectv (Academia 2003). Brandes chová očividně větší sympatie k Sikorskému než k Benešovi, nedosp soudům, nýbrž věcně poukazuje na konkrétní případy méně sympatických stránek Benešovy poli odsunu a vyhnání byl naopak prezident často méně radikální než jeho polští partneři i Fore Kniha vychází z rozsáhlého výzkumu v archivech pěti zemí, znalosti dokumentárních edicí a literatury. Oproti roku 1988 je dnes navíc možné využít např. materiály ze zpřístupněného ruské archiválie a pramenné edice; víme tak více například o vztazích Londýna s domácím od Benešových jednáních se sovětskými představiteli. V londýnském archivu Public Record Offic prostudoval stovky svazků archivu Foreign Office, které tvoří hlavní materiálovou základnu však nepracoval s pozůstalostmi britských politiků a diplomatů, většinou ani s jejich dení a překvapivě ani s tzv. hansardy záznamy parlamentních jednání. Spoléhaje na sekundární zd interpretaci prohlášení britských politiků dopouští dílčích nepřesností (s. 32, 54). Z věc Beneš se s Majským nesešel v říjnu, nýbrž 22. září 1939 (s. 55). Mussolini nezaútočil na Ř 1940, ale až o sedm měsíců později (s. 70). S generálem Mirkovićem nemohl v březnu 1942 o "zástupce Office of Strategic Services", protože tento úřad vznikl až o čtvrt roku později Alexander Cadogan se druhým jménem jmenoval Montagu, nikoli Montagne (pozn. 185), Ladislav letech 1950 52 ministrem národní bezpečnosti, nikoli obrany (pozn. 295). Další nepřesnosti Státní radě nebyli zastoupeni "lidoví socialisté", nýbrž národní (s. 76), F. N. Macfarlane nikoli polské vojenské mise v Moskvě (s. 192). Názvy paradesantních výsadků se nepřekládaj 288; co takhle "Stříbro A"?). Brandesova věcnost a střízlivost, při hodnoceních na místě, se bohužel do většiny textu pr suchopárnost a nečtivost. S vědeckou distancí a prost zájmu o narativní stránku svého text přívaly informací, ve kterých se i zevrubně obeznámený čtenář musí záhy začít ztrácet zvlá často odkazuje na předchozí či následné dílčí peripetie diplomatických jednání apod. Analý tak tříštivá, že i jinak zdařilé komparativně syntetické pasáže v závěru druhého stupně čl působí odtrženě. Brandes raději interpretuje, než cituje, což přispívá k celkové nečitelno často není jasné, zda je text autorovým převyprávěním dokumentu, či jeho vlastním komentář napsané a promyšlené je závěrečné Shrnutí. Tvrdý úder zasadilo knize nakladatelství Karolinum rozhodnutím zařadit poznámky až na kone takto "neruší", čtenář však musí listovat, už proto, že autor většinu svých postav napoprv příjmeními a v německém originále připojil do poznámek pod čarou! stručné medailonky. Ani čtenář nedozví mnoho o vlivu, kompetencích a někdy ani funkcích stovek postav. Totéž platí zejména odbojových strukturách, které sice autor vyjmenuje a zachytí změny jejich názvů, n dostatečně představit. Většinou chybí cosi jako časoprostorový kontext či aranžmá popisova Český překlad je připojen jen k některým anglickým citacím, aniž by byl vysvětlen důvod. P z německého vydání vznikly navíc četné chyby a české překlady jsou často nepřesné. Přečíst toto dílo od začátku do konce je dřina. Patří k těm, jež bezděky staví otazník nad politických dějin a to navíc v době, kdy si v přívalu dějin každodennosti a kultury jen ne na slunci. To ovšem není případ knižního trhu v anglofonních zemích. Při četbě Brandesova vzpomínal na koncizní a zároveň strhující práce J. L. Gaddise, V. Mastného, R. A. C. Parke anebo třeba P. Luňáka, jež se při nepopiratelné informační hodnotě vyznačují též vytříbený plastičností a především myšlenkovým "tahem na bránu". Do této ligy ovšem Detlef Brandes n jen laviny zjištění, které doslova berou dech a co chvíli nutí čtenáře k pauzám. Je to vel totiž nechodí mnoho větších znalců dějin válečné diplomacie. Vít SMETANA