CZE
Patří mezi zakladatele a průkopníky výzkumu přirozené radioaktivity hornin. Radiometrií se profesor Milan Matolín zabývá už od padesátých let 20. století. Ačkoliv letos oslaví již úctyhodné čtyřiadevadesáté narozeniny, stále patří mezi vyhledávané kapacity a aktivně sleduje vývoj ve svém oboru. Za zásadní přínos k založení jaderné geofyziky v Československu a výchovu několika generací pracovníků v oboru aplikovaná geofyzika ho rektor UK Jiří Zima vyznamenal ve čtvrtek 26. února zlatou pamětní medailí UK.
Profesor Milan Matolín převzal zlatou pamětní medaili z rukou rektora UK Jiřího Zimy (zprava).
Profesor Milan Matolín se jako jeden z prvních absolventů nově vzniklého studijního oboru užitá geofyzika na tehdejší geologicko-geografické fakultě UK v roce 1958 zapojil do výzkumu a výuky přirozené radioaktivity hornin, a stal se tak zakladatelem české školy tohoto oboru. Po celou svou kariéru byl členem Katedry užité geofyziky, která se v 90. letech vtělila do Ústavu hydrogeologie, inženýrské geologie a užité geofyziky Přírodovědecké fakulty UK.
Během svého vědeckého života se zapojil do vývoje metodiky měření přirozené radioaktivity hornin a do ocenění radonového rizika pozemků. O této problematice stále vyučuje na univerzitě a pořádá kurzy pro zájemce z praxe (do nedávna také pro zahraniční studenty v rámci World Nuclear University). Jeho srovnávací měření radonu v půdním vzduchu se těší věhlasu celého regionu střední Evropy. Během své vědecké kariéry spolupracoval při gama spektrometrických a radonových měřeních také se zeměmi Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Dlouhodobě působil i v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni (IAEA).
I přes úctyhodný věk je Milan Matolín jako emeritní profesor vědecky a pedagogicky stále činný. Mezi kolegy a kolegyněmi se těší také velké úctě jako člověk, který si zachoval vysoký morální kredit i v době totality. Nejen z toho důvodu byl hned v roce 1991 zvolen vedoucím katedry. Téhož roku byl také jmenován profesorem. Posléze se stal proděkanem fakulty.
Profesor Milan Matolín si zlatou pamětní medaili UK převzal před zaplněnou Modrou posluchárnou na úvod zasedání Vědecké rady UK. Vyznamenání, které získal za své celoživotní vědecké úsilí, přijal s vděčností.
Rektor Jiří Zima zdůraznil ve svém projevu, jak je rád, že vůbec první medaili UK, kterou uděluje, poté, co se ujal funkce, míří právě do rukou profesora Matolína, jehož dlouhé roky potkával jako kolegu ještě na PřF UK. „Nenašli byste patřičnější osobnost, která by si toto ocenění zasloužila,“ podotkl Jiří Zima.
Profesor Milan Matolín je i přes svůj úctyhodný věk ve velmi dobré kondici, což dokazuje i to, že stále ve svém oboru aktivně působí. V rozhovoru, který poskytl krátce před převzetím zlaté pamětní medaile UK, připomněl i to, jakou inspiraci mu přinášejí současní studující.
Z čeho čerpáte energii k tomu aktivně se stále věnovat svému oboru?
Na PřF UK pracuji od roku 1958, což už je skutečně dlouhá doba. Obory geologie a geofyzika už samy o sobě předpokládají, že se člověk musí umět pohybovat v terénu, a to i na dlouhé trasy, což vyžaduje hodně energie. Není to ale jenom tím. Celý život jsem se i mimo své „sedavé“ zaměstnání věnoval sportu, sjezdoval jsem a hrál tenis, obojí závodně. I to možná přispělo k mé určité dovednosti a hlavně k fyzické odolnosti.
Čím vás inspirují současní studující?
Jsou to mladí lidé, dobře se mezi nimi cítím. Jejich dovednosti v zacházení s moderními technologiemi mě udivují. Já jsem samozřejmě prošel zcela jinou graduační a znalostní zkušeností, ale to, co se vyvíjí teď, je ve prospěch celé společnosti. Je skvělé, že se v tom mladí lidé umějí tak orientovat. Navíc mě potěšilo, že mi při mé poslední přednášce v zimním semestru poděkovali, že jsem si ji ještě vzal, protože moje stáří samozřejmě znají.
Na které období svého vědeckého působení vzpomínáte nejraději a proč?
Byla to dlouhá doba. Na začátky tolik ne, ty se odehrávaly v ponuré společenské atmosféře, která mě také zasáhla. Ale později to byla jednak práce na PřF UK, a hlavně podpora ze strany Mezinárodní agentury pro atomovou energii, se kterou jsem spolupracoval třicet let. Díky tomu jsem mohl nejnovější technický, měřicí a znalostní vývoj přenášet do svých přednášek. Z pověření této agentury jsem cestoval po celém světě jako expert a konzultant.
Kterou zemi jste si při svých cestách nejvíc oblíbil? Která vás nejvíce oslovila?
Navštívil jsem celou řadu zemí na čtyřech kontinentech, jen v Austrálii jsem nikdy nebyl. Velmi exotické byly státy jako Peru nebo středoamerická Nikaragua. Ale největší kus práce, zejména v oblasti leteckého radiometrického měření, jsem odvedl v Egyptě a Maroku. Na ty také nejvíce vzpomínám.
Dotkl jste se toho náročného období v padesátých letech, kdy jste začínal svou vědeckou kariéru. Jak těžké bylo čelit tlakům, které režim vyvíjel, když jste se věnoval oboru, jenž byl pro tehdejší režim tak strategicky žádaný a sledovaný?
Protože pracuji v oboru radioaktivity hornin, bylo to úzce spojeno s průzkumem uranu, což bylo tehdy v podstatě zakázané publikační téma. Na univerzitní úrovni se to ale dalo překonat. Důležité bylo, že jsem mohl spolupracovat se svými vrstevníky, kteří pracovali v Československém uranovém průmyslu (dříve Jáchymovské doly). I v tom nepříznivém společenském klimatu se mi dařilo přenášet technické poznatky z mezinárodní agentury do praxe. Díky tomu byli naši odborníci dobře informovaní a mohli jsme nakupovat správné přístroje pro průzkum, který u nás úspěšně probíhal v letech 1946 až 1988.
Co byste vzkázal současným uchazečům a uchazečkám o studium nebo studujícím kteří v oboru začínají? Co vám pomáhalo překonávat krize?
Je potřeba si zvolit zaměstnání, kde člověk neměří svůj pracovní čas, ale měří to, jestli ho daná věc zajímá a zda ji chce dovést k nějakému cíli. Pokud vás práce pohltí a čas přestane být důležitým pojmem, pak jste zvolili správně. Pokud ne, hledejte dál.
TEXT: Helena Zdráhalová
FOTO: Michal Novotný