CZE
U příležitosti nedožitého 90. výročí narození spoluzakladatele a prvního děkana Fakulty humanitních studií UK prof. Jana Sokola, pátého výročí jeho úmrtí i nedávného 25. výročí svého vzniku uspořádala FHS UK v pondělí 20. dubna veřejnou panelovou diskusi s názvem „Jan Sokol – Veřejný intelektuál“.
O své vzpomínky na Jana Sokola, a především jeho roli a působení ve veřejné sféře, se podělily tři osobnosti českého i slovenského kulturního a politického života, které byly Janu Sokolovi žáky i blízkými – a zároveň alumni FHS UK: textař a filantrop Michal Horáček, slovenská politička a diplomatka Magdaléna Vášáryová a ekonom a současný ředitel knihovny Václava Havla Tomáš Sedláček. Diskusi moderoval novinář a podcaster Respektu Štěpán Sedláček, taktéž absolvent FHS UK.
Nepředstavitelnost podniku založení a vybudování samotné Fakulty humanitních studií hned zkraje vyzdvihl Michal Horáček. Jeho nejhlubší vzpomínka na Jana Sokola směřovala k zárodkům pozdější sedmnácté fakulty Univerzity Karlovy: do tehdejšího Institutu základů vzdělanosti v polovině 90. let v nejprašnější ulici České republiky, Legerově. Zde celý projekt, za nímž stáli především Jan Sokol a Zdeněk Pinc, započal. Ihned také, jako pozorný student Jana Sokola, důsledného ve správném používání pojmů, vyzdvihl problém slovního spojení „veřejný intelektuál“. Něco takového podle něho Jan Sokol nepřipustil, neboť intelektuál v jeho přesvědčení je pouze veřejný, jak argumentoval Michal Horáček: „Intelektuál je ten, který vstupuje do veřejných debat a snaží se na tržišti myšlenek prodávat svoji myšlenku“.
Magdaléna Vášáryová popsala, kterak se Jan Sokol jako ministr školství na její popud zasloužil o mimořádný zákon zajišťující férové financování paralympioniků. Vzpomínala i na dlouhé debaty v jejím autě cestou do Saského parlamentu v Drážďanech, kde oba působili jako poradci pro otázky střední Evropy. Na tuto jejími slovy „famózní možnost“ se zeptat na cokoli, protože pan profesor „nemohl z rychlého auta vystoupit“, vzpomíná cestou do Drážďan dodnes.
Tomáš Sedláček, který ze zvyku vyrazil na bývalou adresu FHS do Jinonic, ujistil po svém pozdním příchodu přítomné publikum, že na přednášky profesora Sokola chodil včas. Jistě i proto, že jeho první vzpomínky na tyto přednášky vedly k jeho tehdejší spolužačce a později manželce, do níž se zamiloval právě tam. Jan Sokol pak dle jeho slov špitání dvojice velkoryse toleroval.
Řeč došla i na víru – Magdaléna Vášáryová i Michal Horáček hovořili o tom, kterak byl Jan Sokol katolickým intelektuálem, a přece svoji víru nikterak nadával na odiv a rozhodně nebyl dogmatikem. Jeho otevřenosti jiným myšlenkám a pojetím víry si hluboce vážili. Náboženství, jak vzpomněl Michal Horáček, bylo pro Jana Sokola především vděčnost za účast na stvoření. A o tento dar existence by měl člověk v této vděčnosti pečovat – a to byla, jak Michal Horáček dodal, praktická rovina, které si Jan Sokol též vždy všímal.
Diskuse se též obrátila k pojmu a současné roli intelektuála. Magdaléna Vášáryová otázku shrnula v úkol postavit se proti celosvětovému viru nedůvěry vůči vzdělanosti. Ten podle ní byl v lidech vždy, ale nyní se rozšířil přímo pandemicky. Michal Horáček v úvaze pokračoval otázkou po významu vzdělání – jako takové je s nadsázkou označil za „úspěšný průchod továrnou na diplom“, důležitějším pojmem je podle něho vzdělanost. V době narůstající specializace oborů hrozí „fachidiotismus“, skutečná vzdělanost ale podle Michala Horáčka odkazujícího se na Jana Sokola spočívá v objevování vztahů, abstraktních pravidelností a jejich proměn. Nelze se tak jen spokojit s diplomem, potvrzujícím úsilí vynaložené k zisku vzdělání; musíme neustále usilovat o vzdělanost. Jen o několik minut později Tomáš Sedláček upozornil, že vzdělání bez ducha – bez etiky jako motoru správného jednání – může být, a mnohdy je, škodlivé.
Velkým tématem, které pokračovalo i v rámci diskuse s posluchači, byla porevoluční role střední Evropy a pocit, že naše země po roce 1989 nedostály očekávání Západu. Tomáš Sedláček to vidí jako chybu právě intelektuální sféry: „Západ od nás čekal nový intelektuální impuls vůči kapitalismu, demokracii i vůči Evropě.“ Podle něho je to chyba nás všech, a zejména intelektuálů, kteří „zchudli na duchu“. Připomněl také pohled Václava Havla: „Pokud budeme své dějiny brát jako odpadky ze stolů mocných císařství okolních, takový národ nebude nikdy držet svůj osud ve svých vlastních rukou, protože ho nikdy držet nechce, neumí a ani si to nedokáže představit“.
Apel na naši vlastní iniciativu, převzetí vlastnictví své minulosti i odpovědnost za budoucnost se v této diskusi opakoval a navracel z různých hledisek. Magdaléna Vášáryová pak v mnoha případech nabídla srovnání i relevantní paralely s dějinami i veřejným a duchovním životem Slovenska, které taktéž zápolí s vlastními dějinami i chybějícím národním příběhem.
Přes mnohá témata, jež byla v rámci úvodní diskuse i v otázkách publika vznesena, se myšlenkový odkaz Jana Sokola neztratil. Naopak, zřetelně ovlivnil, formoval a dodnes vede myšlenky těch, kteří se snaží dostát nutnosti péče o vlastní život a o lepší společnost.
TEXT: Jan Borek
FOTO: Ondřej Trojan