Klárka bola moja štvrtá dcéra. Narodila sa mi v pokročilom veku, keď som už presne vedela, že moje dievčatká sú to najdôležitejšie, čo v živote mám. Najviac zo všetkého som si priala, aby dcéry vytvorili partu, ktorá si bude v živote pomáhať. Tešila som sa, ako to budem pozorovať, až postupne z tohto sveta odídem s pocitom, že oni to budú dobre zvládať ďalej samé a ja budem žiť už len v nich. Tento môj hlavný životný projekt zmarilo zlo, ktorému fatálne podľahol mladý nadaný študent.

Našej najmladšej sme za krstnú patrónku vybrali Kláru, mladú šľachtičnú, ktorá sa vzdala svojho spoločenského postavenia nadchnutá Františkovou jednoduchou láskou k všetkému stvoreniu. Obetavá matka a ošetrovateľka chudobných Zdislava si ju vybrala sama. Dieťatko som jej dala  do ochrany, keď bolo veľké ako makové zrnko a ešte som len tušila, že existuje. Na sviatok sv. Zdislavy sa potom Klárka narodila. Odvážnu kráľovnú Ester si za patrónku vybrala sama.

Do rodiny pribudla nebadane, zaradila sa, neboli s ňou problémy. Z jej raného detstva si pamätáme najmä vtipné historky: Ako v tri a pol roku vyliezla v Nízkych Tatrách do vysokého sedla a starším manželom, ktorí ju obdivovali ako šikovnú malú princeznú, oponovala „Ja nie som plincezná, som Klálka Holcová, hololezec.“ Alebo ako skočila do bazéna, kde ju strážila najstaršia sestra. Keď ju vylovila a ona vykašľala všetku vodu, neplakala, naopak hrdo prehlásila: “Plávala pekne.“ V družine vyhrala „páku“ aj nad chlapcami. Sila a odolnosť predurčili jej športovú dráhu. Cestu driny, organizácie času, atmosféry pretekov, sústredení, kamarátstiev aj prvých medziľudských konfliktov. Vždy mala svoje presné ciele, v notebooku som našla vzorne vypracované tréningové plány. Na pretekoch som bola vždy nervóznejšia ako ona. Tešila som sa z jej úspechov a trápila neúspechmi, aj keď som si hovorila, že do života sa skúsenosť neúspechu hodí. Obdivovala som, ako cieľavedome a vytrvalo trénuje posledné roky otočku vo vrhu guľou, aj keď jej to pribrzdilo výkonnosť na viac ako sezónu. Pár dní pred smrťou mi veselo povedala, že už jej ide, že sa jej podarilo vymyslieť, ako odstrániť nejakú chybu. Spolu so staršou sestrou mi odkrývali pre mňa neznámy svet vrcholového športu, čím mi obohacovali život.

Klárka okrem športu poctivo hľadala svoje povolanie. Po jej smrti som našla zápisky, kde už v štrnástich zvažovala svoje talenty a to, čo by ju bavilo. Uvažovala o právach a psychológii. Ta psychológia v nej zostala až do maturity a trochu uvažovala, že na tento obor skúsi dať prihlášku. „Klárkovská“ motivácia bola v tom, že chcela skúsiť, že sa na takýto prestížny obor dostane. A potom sa zapíše na archívnictvo. V každom prípade emočnú inteligenciu na dráhu psychológa mala. Ako tínedžerka chodila na brigádu do mojej práce a zaujímalo ju, čo to znamená byť vedcom, pýtala sa na doktorské štúdium, potrebovala mať jasno aj v relatívnych detailoch. V maturitnom ročníku napísala  tak trochu archívnickú prácu o Šafárikovi. Poznala som tým neznáme stránky života rodáka z kraja, kde som chodila na gymnázium.

Na konci jej hľadania prišlo pár jesenných dní na Pálave rok pred maturitou v strede prazvláštneho pandemického času. Zmoknuté sme sa vrátili po poznávaní Lednicko-Valtického areálu do penziónu s PETkou burčáku a prezerali celý večer študijné plány archívnictva a knihovníctva. Tam u nej začalo  víťaziť archívnictvo. A pretože Klárka mala rada náročné výzvy a literatúru, zvolila dvojobor s bohemistikou. Pred podaním prihlášky, ešte svoju voľbu starostlivo diskutovala so svojimi kamarátkami, ktoré už na filozofickej fakulte študovali.  Klárka tým plnila môj nesplnený sen študovať humanitný obor. Ale na rozdiel odo mňa mala veľký dar na štúdium jazykov. Dva mala rodné: češtinu a slovenčinu, výborne ovládala nemčinu a angličtinu, nadchla sa pre latinu. Začala sa učiť maďarčinu, ktorou hovorili niektorí moji príbuzní a v poradovníku mala hebrejčinu. Riešila, od znalosti koľkých jazykov by sa mohla titulovať polyglotom.

Za pandémie boli pre mňa darom prechádzky s Klárkou. Štyri dni trénovala, piaty mala voľno a ten bol „môj“. Chodili sme rovinatou polabskou krajinou, ktorú mala rada. Vyrástla v nej, ale každodenný život ju bavil v Prahe. Tam sa cítila doma. Nikdy mi ale za tých covidových rozhovorov úplne neodhalila, aké ťažké obdobie to bolo. Bol to pre mladých čas, ktorý bránil kamarátstvam, normálnemu chodeniu do školy a Klárke aj v účasti na zrušených majstrovstvách Európy v atletike, na ktoré sa kvalifikovala. Klárka piekla, šila, pestovala cherry paradajky na našom tienistom dvorčeku, čo bola sizyfovská úloha, chodila so sestrou na tréningy a on-line študovala. Za seba som si naivne myslela, že všetko je v relatívnom poriadku. Klárka ma nechcela svojimi problémami trápiť.

Našťastie pandémia skončila a ona nastúpila na „fildu“ už v normálnom režime. Štúdium ju veľmi bavilo, bola tam na správnom mieste. Odkrývala mi svet literatúry, radila, čo si mám prečítať z českej aj neznámejšej svetovej literatúry (akurát som roky vzdorovala Harry Potterovi a teraz uvažujem, že si ho snáď prečítam), veľmi ma bavili rozhovory o archívnictve. Dokonca som trochu uvažovala, že sa v ňom začnem viac vzdelávať. Čítala som si jej referáty. Pri všetkom hektickom programe medzi štúdiom dvojoboru a vrcholovým športom, kde chodila trénovať do Pardubíc a Hradce Králové, začala pracovať v archíve hl. mesta Prahy. Aby stihla svoj náročný program, neváhala preto vstávať o pol šiestej. V svojej prvej „ozajstnej“ archívnickej práci prepojila svoju lásku k nemčine a športu a spracovala fond nemeckých telocvičných spolkov z medzivojnového obdobia. Zaujímala ju príčina ich radikalizácie, ale viac z psychologického ako politologického pohľadu. Rukopis mi doniesla na prečítanie, mala z tohto svojho prvého archívnického diela radosť a ja som mala radosť z nej. Teraz rukopis leží na mojom stole a ja miesto úsmevu hrdej mamy, plačem.  Bolí ma spomienka, že začala uvažovať o bakalárskej práci o mojom prvom predchodcovi na  univerzite prof. Laubem. Už sme plánovali výstavu u nás v geologickej knižnici. 

Približovala mi svet mladých ľudí, čo bolo pre mňa ako vysokoškolskú učiteľku veľmi prínosné. Vysvetľovala mi, čo ich trápi vo svete, ktorý im zanecháme, tešilo ma zisťovať, čo ich generácia robí lepšie. Ako beznádejnému „boomerovi“ mi občas preložila niečo zo slovníka ich generácie. Vôbec ju bavil jazyk, jeho tajomné zákutia, novotvary, aj objavovanie starých zabudnutých slov. Mňa tiež, ale nemala som na to jej vzdelanie.

Mala veľa projektov. Tým mi bola blízka. Vždy som sa nadchla s ňou. Päť dní pred jej smrťou sme si ladili diár na rok 2024, aby som jej mohla chodiť fandiť na závody, mali sme lístky do divadla a kúpený zájazd na lyže do Álp. Na konci skúškového sme chceli spolu na čokoládu, vo štvrtok chodiť plávať, dohodli sme sa, že ma prevedie budovou Filozofickej fakulty, chcela som si s ňou občas zájsť na obed po vzpieračskom tréningu neďaleko mojej práce... Teraz tam neďaleko bude pochovaná...

A vždy si našla čas odpovedať mi na SMS-ku. Chápala, ako ma baví sledovať jej život a túto radosť mi chcela dopriať. Na druhej strane som cítila, že jej môžem písať o svojich zážitkoch, že ju zaujímam. Bola neuveriteľne zrelá na svojich 20 rokov. Neponárala sa do žabomyších sporov, ale mala nad nimi nadhľad. Neviem, či tušila, akou mi je oporou jej humor, ktorý mi bol blízky, a práve ten nadhľad, ktorého som často sama nebola schopná. Na toľko vecí som sa jej ešte chcela spýtať.

Mala by som ďakovať za tých úžasných dvadsať rokov s Klárkou. Zatiaľ sa mi len zviera hrdlo a plačem. Toľko zničených snov, plánov a schopností. A za tým nezodpovedateľné „Prečo“? Prečo jej dni skončili a moje plynú bez zmyslu. V jednom okamžiku sa mi rozsypal zmysel môjho snaženia v minulosti a prišla som o budúcnosť. Z plánov na aktívny a užitočný mladší seniorský vek, o ktorých som pár mesiacov pred Klárkinou smrťou  začala intenzívne premýšľať (asi som najstarší rodič obetí), som sa v priebehu niekoľkých dní prepadla do samoty pokročilej staroby, kde premýšľam o mystériu smrti a rada by som si s dcérou vymenila miesto medzi záhrobím a slnečnými dňami. Bezcieľne blúdim tmavým údolím. Niekde na dne duše tuším, že ma čaká zatiaľ nepochopiteľná úloha , aby som to, čo sa stalo, prijala. Asi by to tak chcela aj Klárka.

S Klárou jsem se poprvé potkala v červnu 2023, kdy jsem ji jako pomocnici na dohodu o provedení práce dostala na starost. Klára všemu, co jsem říkala, věnovala naprostou pozornost, vždy chtěla vědět, jak vše funguje. Po pár týdnech jsem pochopila, jak je schopná, a tak jsem jí nabídla, zda si nechce uspořádat nějaký menší fond – dávala přednost fondu osobnímu, ideálně pozůstalosti spisovatele, ale přemluvila jsem ji, ať s tím počká a napřed zkusí něco lehčího, třeba spolek. A protože jsem věděla, že sportuje, a navíc se přiznala, že ovládá němčinu, hned jsem jí vybrala německý Turnverein. Nebránila se a snad s tím výběrem byla i spokojená, každopádně to snad byl hezčí materiál než její hlavní práce, což bylo procházet a kartonovat nově převzatý materiál ze škol (hlavně účetnictví a různé výkazy), a to je dost ubíjející.

S inventářem nakonec bylo spoustu práce a zbytečného provozního chaosu, ale Klára ho udělala naprosto perfektně, stačilo ji jen navést a prostě pracovala, už dlouho jsme zde neměli tak schopnou pomoc. Hned si k sobě vzala další dva německé tělocvičné spolky a začala vymýšlet, že by si u nás v archivu mohla najít také téma bakalářské práce. Vzpomněla jsem si na úžasný osobní fond geologa a paleontologa Gustava Karla Laubeho, kde mě kdysi zaujaly jeho deníky z arktické výpravy s obrázky polárních medvědů a ztroskotaných lodí. Trochu sobecky jsem jí ho nutila a Klára mě překvapila svým nadšením, když mi řekla, že její maminka je geoložka a že by to tedy bylo skvělé téma. Nevím, zda by si ho nakonec vybrala, ale věřím, že kdyby se do fondu pustila, byl by v dobrých rukou.

V posledním týdnu jsme se míjely – chodila do práce brzo ráno a odcházela, když jsem dorazila já. Měla jsem pro ni finální výtisk jejího inventáře, předat jsem jí ho ale už nestihla. A pak už přišel jen zármutek. Dlouho jsem nevěděla, co s ním, a moc děkuji za možnost zúčastnit se Klářina pohřbu. Dozvěděla jsem se o ní spoustu věcí, které jsem nevěděla. Jakou měla rodinu a kolik toho již dokázala ve sportovní kariéře – popravdě, pro archiváře byla jako koulařka trochu zjevení, nejvíc jsme byli nadšení z toho, že unese ty těžké kartony a knihy – a ona byla mezitím opravdovou přebornicí.

Našli jsme s kolegou její poznámky do školy, kde psala o dalším německém turnerském spolku, procházím je a zakomponuji je do inventáře, který za ni dokončím. Přála bych si, aby tu po ní zůstalo více, ale musíme opatrovat alespoň to málo, co máme.

Hodně o Kláře mluvíme – i když nás, co jsme ji alespoň trochu znali, je tu vlastně málo. Se svou veselou povahou tu vyčnívala, řada kolegů na ni vzpomíná jako na usměvavou slečnu, co potkali na chodbě. Ale Klára byla mnohem víc, i proto jsem ráda, že jsem měla to štěstí ji alespoň trochu znát. Nikdy na ni nezapomenu, na její úsměv a bezprostřednost. Svět je nespravedlivý, když nám bere právě tak výjimečné duše, jakou byla Klára.

S úctou, Z. D. (36)

Chtěl bych být pískem a přijmout stopy

všech vašich kroků, slunných her,

chtěl bych být větrem a smazat stopy

perutí žalu v podvečer.

Ó rty a ruce skrze listí

let dávných sotva spatřené,

snad najdu ještě ono listí

a teplo kdysi cítěné.

Snad hvězdy budou rozsety,

kde si teď pro naděje hrajem,

kde zrakem mým jak světlým hájem

jdou zlatovlasé chvíle ty ‒

Však dálko, výško, podzime,

což jsou to ještě oči mé?

Touto básní Jana Zahradníčka začínáme, protože jsme jen těžko nacházely slova. Proto jsme začaly něčím, co promlouvalo ke Kláře. My ale víme, že právě Klára by přesně pochopila, že nevíme co říct. Uměla se do lidí vcítit, opravdu pochopit jejich osobnost, a to včetně všech jejich neduhů. Uměla se na věci podívat z perspektivy druhých, vždy se ale držela svých zásad. Měla v sobě nastavený morální kompas, nikdy ho neporušila.

O každém svém činu věděla, proč je právě teď a tady správný. Většina z nás se s Klárou bavila už od primy, ale až v septimě se Klára rozhodla, že je správný čas začít nás u přivítání objímat. Nikdy nedělala věci jen proto, že někdo řekl, že by to tak mělo být. Všechno spojené s Klárou bylo naprosto upřímné.

V Klářině společnosti se člověk vždy cítil chtěný. Bylo mu plně nasloucháno bez nutnosti cokoliv vracet. I přes množství času, který trávila například dojížděním, ji nikdy nenapadlo nás ochudit o vlastnoručně upečený narozeninový dort. Čemukoliv se věnovala, tomu dávala sto procent – ať už to byli přátelé, sport nebo škola. Obdivovali jsme, kolik toho Klára stíhala… Za 20 let zvládla víc než kdekdo za 80.

I když to může na první pohled vypadat, že se žádnému z toho množství činností nemohla věnovat do hloubky, opak je pravdou. Pokud šlo o literaturu, málokterý češtinář dokázal konkurovat Klářině přehledu. Vždyť kolik z nich přečetlo všechny Čapkovy cestopisy? I když filosofie nebyla jedním z jejích oblíbených předmětů, dokázala v rámci semináře na vysoké škole napsat nejlepší esej o Kierkegaardovi. Přestože se měla čím vychloubat, všemi svými schopnostmi, úspěchy v SOČce, medailemi ve všech sportovních i vědomostních olympiádách, Klára nebyla člověkem, který by to dělal.

Vždy jsme věděly, jak je pro Kláru její rodina důležitá. Přes její vyprávění jsme to každý den poznávaly znovu. Mezi naše nejhezčí vzpomínky patří ty momenty, které jsme společně prožily u Holců doma. Bylo to místo, kde se Klára cítila dobře a vždy jí záleželo na tom, abychom se tak cítily také my. Každou návštěvu jsme se mohly zasmát nad společnými vzpomínkami. Už tehdy se projevil Klářin skvělý archivářský um. Pokaždé ze šuplíku vytáhla několik let staré přání k narozeninám, papíry z duchovních obnov nebo obkreslené stopy z preventivních programů. Úsměv na tváři nám ale dokázala vykouzlit i kdykoliv jindy, její schopnost hledat radost a smích v každodenních maličkostech a šířit je mezi ostatní nám bude vždycky inspirací.

Víme, že nejsme jediné, kdo by tu chtěl Kláru popsat a sdílet společné zážitky. Věříme, že každý z vás by měl co dodat. Také proto jsme moc vděčné za prostor k vyjádření toho, jak si budeme Kláru navždy pamatovat. Děkujeme její rodině za tuto možnost.

Největší dík ale patří Kláře. Za vše, co nám dala a za to, kým byla: chytrým, skromným, nadmíru obětavým a laskavým člověkem…

Aneta, Madeline, Marta, Hana, Kristýna, Annemarie

S Klárou jsem se sice bavila už v primě, ale víc jsme se začaly bavit později, když mě vlastně přivedla k atletice. Jednou mě totiž můj otec z ničeho nic přihlásil na závody v hodu kladivem. Já v tu dobu kladivo nikdy netrénovala, tak jsem si na to nějak ve škole stěžovala. V tu chvíli mi Klára nabídla, že bych mohla kladivo trénovat s ní o víkendech. Pozvala mě tak k sobě domů a do oddílu. Byla to hrozně fajn zkušenost a díky tomu jsem v této disciplíně soutěžila.

Další vzpomínku mám z posledního Akademického mistrovství ČR. Přijela jsem s kamarádkou pozdě, takže Klárka mi vlastně všechno zařídila. Večer jsme byly u Kláry a její sestry Terky na pokoji a do detailů jsme rozebíraly všechny ostatní spoluzávodnice.

Atletiku jako takovou budu mít s Klárou vždycky spojenou. Žádné závody už nebudou stejné, ale nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy jsme se spolu smály našim (a někdy i cizím) výkonům.

P.S. Na cestě na ten první tréning jsme se málem srazily na kole a od té doby jsme už radši chodily pěšky.

Anet, kladivářka a spolužačka z Arcibiskupského gymnázia

Pro mě bude nejspíš nejlepší vzpomínkou na Tebe naše noční oštěpařská středa. Když jsem v nočních hodinách v atletické klubovně prohlásila, že bych si chtěla zaházet, nezaváhala jsi ani vteřinu, zacinkala jsi klíči od skladu a prohlásila: „Let´s do this.“ Pro mě bylo hrozně příjemné překvapení, že holka, která zvládá dvouobor a šest tréninků týdně, nemá absolutně žádný problém podpořit můj stupidní nápad.

Závod o počtu dvou závodnic trval přibližně 30 minut, a ačkoli vzhledem k povětrnostním a světelným podmínkám nebylo možné určit vítěze, můžu bezpečně prohlásit, že pokud jsi mě – ostřílenou oštěpařku – neporazila, tak jsi mi minimálně slušně šlapala na paty. Možná mě překvapilo, že jsi do toho se mnou šla, Tvůj výkon mě ale nepřekvapil vůbec. Jsi přece někdo, kdo si jen tak mimochodem střihnul národní rekord ve vzpírání, tak co je pro Tebe klacek o váze pouhých 600 gramů.

Víš, že nejsem křesťan, tak mi tohle odpusť, ale chci věřit tomu, že v nebi mají hospodu. Budu taky věřit, že tam čas utíká jinak než na zemi. Takže buď tak hodná, objednej mi pivo a než spadne pěna, sedím u baru s Tebou.

S láskou,

Valentina, oštěpařka z oddílu Atletika Stará Boleslav

Milá Klárko,

ačkoli to pro mě není jednoduché, protože vím, že už nikdy neuvidím tvůj sympatický úsměv a neuslyším přátelský hlas, tak bych se rád s Tebou tímto způsobem rozloučil.

Když na Tebe vzpomínám, vždy si vybavím, jak hodná a příjemná společnice na tréninku jsi byla. Nebyla jsi ale jen skvělá vzpěračka, která mě motivovala k rozvoji a budování oddílu na Vyšehradě, byla jsi duše našeho týmu a skvělá kamarádka.

Nevím o nikom, kdo by tak pečlivě umýval okna jako Ty, ačkoli jsi si neuměla postavit židli tak, aby se nekymácela. Ráda jsi nám pomáhala ve všem, od stěhování a vybalování až po vyhazování nepořádku.

Užívala sis výroční schůzi oddílu s dvaceti důchodci. Na svém prvním a posledním vzpěračském závodu jsi nadhodila 100 kg, vytvořila národní rekord, nominovala se do reprezentace a asi 138x se zeptala, co máš dělat.

Honza, vzpěrač z oddílu Vyšehrad

Jednou jsme na atletickém stadionu pořádali unikátní akci, kde se během jednoho dne přihlášené týmy utkaly ve fotbale, volejbale, basketbale, rugby a na závěr ve štafetě 4x 0,5 l piva + 400 m. Většina holek si už po přečtení seznamu sportů vymýšlela výmluvy, proč nepřijít, a pár odvážnějších slibovalo účast jako náhradnice. Klárka? Byla zvolena kapitánkou týmu, účastnila se všech zápasů, dotáhla tým ke třetímu místu a na následné afterparty jako jedna ze tří lidí vydržela až do konce. Věta „holka plná energie“ se dá možná použít pro spoustu lidí. Neznám ale nikoho, koho bych si při té větě představil dřív než Kláru.

Jakub, Atletika Stará Boleslav

30. 12. 2022 (346 dní před Klárčinou smrtí)

Nevim

Co ale představuje reálně srdce? Samozřejmě nelze toto srdce brát pouze jako sval, sice geniální a nikdy nezastavující, ale stále jen sval. Toto srdce se nedá ani zaměňovat s duší, jak to mnozí činí. Duše, ať už s její existencí počítáte nebo ne, je něčím kompletně jiným. Na duši vlastně nemáme vliv, je takovým morálním základem, se kterým se rodíme. Srdce na druhou stranu z duše vychází, s každou životní situaci se ale mění a vyvíjí. Sílí, slábne, unavuje se, ale i přes všechny tyto pohnutky nikdy nepřestává bít, díky čemuž můžeme být.

Když srdce přestává bít, přestáváme být a stáváme se ničím, zůstává jen duše. A v tento moment nezáleží, zda je posmrtný život, či není, naše duše na tomto světě vždy zanechá otisk. A nezáleží, či za sebou zanecháváme něco transcendentního nebo pomíjivého, každý zanechává svůj otisk. Tento otisk se promítá do ostatních duší, potažmo tedy i srdcí ostatních.

Zcela banálním příkladem může být úsměv. Usmějeme-li se na svého bližního, již tímto nepatrným gestem můžeme zcela pozměnit kurz jeho života, tím pádem kurzy životů dalších. Všichni jsme provázáni. A když matematici prokázali, že když zde v Čechách motýl mávne křídly, nezpůsobí to hurikán na druhé straně světa, takový úsměv nepochybně může roznítit hurikán v něčím srdci.

Klára Holcová

Humor nejspíš není právě to, co by si běžný čtenář asocioval s Franzem Kafkou. Ve školních lavicích obvykle posloucháme v souvislosti s ním věty o nevyhnutelnosti osudu, zoufalství či neporozumění. Učebnice češtiny líčí Kafku jako osobnost uzavřenou a nerozhodnou, se sklony k melancholii, což nejsou nepravdivá tvrzení, ovšem popisuje to jen jednu stranu mince autorovy osobnosti. I ve velkém množství nenávisti k sobě samému či v osobnostní krizi nachází Kafka velké dávky humoru, nejsou ale v jeho dílech mnohdy na první pohled tak patrné, proto je veřejnost často opomíjí, což je dle mého názoru škoda.

Nejprve jsem si položila otázku, zda jsou v autorově práci znaky typické pro všechna jeho díla. Obecně jsem nalezla pro Kafku charakteristický postup, kdy nastíní scénář, který je absurdní a komický, přesto nakonec výsledný produkt absurdní rozhodně není. Kafka takto simuluje reálný život, ten také není vždy šťastný, a přesto se v něm často najdou chvíle, kdy se člověk směje. Absurditu naprosto nelogických posloupností, které ústí ve zdánlivě logický výsledek, nalézáme v celé Kafkově beletrii, a to například v povídce Proměna či románu Proces, které, jakožto Kafkova obecně známá díla, rozeberu konkrétněji.

Román proces obsahuje dvě základní roviny humoru. Ta první je na první pohled zřejmá, jedná se o konkrétní témata, jednání postav, či rozhovory. Například stane-li se cokoli nenadálého, primární reakci představuje smích. Když K. přijdou zatknout, jeho prvotní myšlenkou je to, že si z něj někdo vystřelil za účelem oslavy narozenin. Dále se tento jev promítá i do jednání dalších postav – stejně reaguje na trestní stíhání i sousedka Bürstnerová, nebo když se má K. hájit vůči obžalobě, falešný tribunál na něj reaguje v první chvíli též smíchem. Typickým terčem posměchu z Kafkovy strany je práce v administrativní sféře. Obzvláště poukazuje na podmínky v kancelářích, jako na nefunkční okna a z toho vyplývající zatuchlý vzduch. V jeden moment se dokonce nachází v kanceláři díra v podlaze, což se tedy nemusí řešit, protože tam člověk nezapadne celý, probořit se mu může pouze jedna noha. Neschopnost postavit se síle tohoto aparátu je zvýrazněna v momentě, kdy K. se svým advokátem řeší východisko ze své situace, tedy že vlastně žádné skutečné východisko není. I nemožnost se bránit je často podána s dávkou černého humoru. Do ještě většího extrému je nemožnost obhajoby dohnána v povídce V kárném táboře. Dalším absurdním prvkem, narušujícím pochmurnost Kafkova díla, je časté nabourání vážné atmosféry nějakým banálním a komickým detailem. Pro lepší pochopení dodám exemplární část právě ze zmíněného Procesu, kdy během schůze s náměstkem je všechna pozornost upřena na zábradlíčko uprostřed stolu. Autorovu schopnost všímat si detailů, která zboří vážnost situace dokonale, čtenář ocení obzvláště v jeho popisech. Kafka si tuto schopnost zprvu formoval ve svých denících, kde má často popisy náhodných kolemjdoucích osob. Vnímá a zapisuje si ne to krásné, ale to, co člověka na jiném zaujme jako první, jako druhá brada, bradavice či knírek. Zároveň i skvěle zachytí dynamiku skupin, a to pouze náčrtem jejich gestikulace a mimiky. Činí tak s grácií a humorem, který je rozhodně neopakovatelný.

Druhá rovina komiky v Procesu je nejvíce patrná v deváté kapitole, která se jmenuje V chrámu. Zde se promítá autorova sečtělost a výborná práce s jazykem a literární formou. Jedná se o epizodu, kdy K. vstoupí do chrámu a vede zde promluvu s duchovním, který má být jeho vězeňský kaplan. Již tento prvek, že má K. vězeňského kaplana je dosti absurdní, vzhledem k tomu, že není ve vězení. Duchovní dále kombinuje běžnou mluvu s biblickým jazykem a začne vyprávět příběh, který je parafrází na biblická podobenství. Nejedná se ovšem o existující podobenství z Bible, má jen zmíněnou formu. Mísení mnoha stylů a jazykových prostředků se na Kafkově práci významně podepsalo a dodává dílům netušený rozměr absurdity.

Za nejgrotesknější Kafkovo dílo je obvykle považována Proměna. Již samotný námět, že se člověk promění v brouka, je poměrně úsměvný, zpracování nikoli. Ovšem určité epizody z Řehořova – broukova života mohou čtenáře vyloženě rozesmát. Asi nejznámější je scéna, kdy otec hází po Řehořovi jablka. Takových je ale více, například moment, kdy se Řehoř učí chodit, nebo fakt, že nejvíce mu chutná zkažené jídlo. Kapitola věnovaná Řehořově oblibě lezení po stěnách též jistě stojí za přečtení. Již vážnějším humorem zavání fakt, že největší starostí brouka Řehoře je to, že nyní nemůže pracovat a vydělávat. Vždyť logika napovídá, že by se měl starat o to, aby se dostal do své původní formy, ne aby si udržel zaměstnání.

Dílo humorem přetékající je též povídka Zpěvačka Josefína aneb Myší národ. Téměř filosofický traktát je zaobalen do příběhu o nevalné zpěvačce Josefíně z národa, kde každý piští. Přestože je Josefína průměrná zpěvačka s nevalným vzhledem a neslušným chováním, celý národ naslouchá jejímu pištění – zpěvu s náboženskou úctou. Dá se říci, že Josefína je zvláštní jedině svou sebejistotou a vírou ve své nadání a jedinečnost. Alegorie mi velmi připomněla pohádku Císařovy nové šaty, zde ovšem ideu Josefíniny dokonalosti nenarušilo prostořeké dítě, ale Josefína sama přestala věřit ve své báječné schopnosti a propadla se do zapomnění dějin.

Popsat humor tak svérázného autora, jakým byl Kafka, se zdá být úkol nelehký, či spíše nemožný. Pro lepší pochopení spisovatelovy svéráznosti je dobré přečíst si jeho korespondenci a deníky. Obzvláště autorovo vnímání sebe samého mě zaujalo, paradoxní totiž je, že tento kafkovský humor popsal dle mého názoru nevýstižněji Kafka sám, a to konkrétně ve vyškrtnuté pasáži z Procesu, na samém začátku příběhu, kdy je K. seznámen s procesem a mluví se sousedkou, která je přesvědčena, že si z ní K. tropí žerty v souvislosti se zatčením: „To není zcela nesprávné, nemám žádnou vážnost, a proto musím hledět, abych se šprýmem vystačil jak pro vážnost, tak i pro šprým. Ale zatčen jsem vážně.“[1] Kombinování seriózních motivů a téměř šibeničního humoru – to dělá z Kafky unikát. Další, dle mého názoru velmi příhodnou ukázkou toho, jak svérázně Franz Kafka svá díla vnímá, je, že jak víme ze vzpomínek současníků, se u předčítání svých prací smál.[2]

Při studiu autorova osobitého humoru nám pomáhá zjistit si to, jak jej Franz sám ventiloval mezi nejbližšími. Nejobsáhlejší korespondenci má literát jistě se svou sestrou Ottlou, ta byla Franzovou nejbližší osobou v rodinném kruhu, jeho spojencem, v dopisech s ní se Kafka osvobozuje a píše často s humorem a nadsázkou. Často zde zmiňuje, jak se těší, až bude moci Ottlu štípnout do ucha – takových důvěrností a vtípků mezi sebou měli více. V dopisech si občas dělá legraci z otce a žádá Ottlu, aby dopis nikde nenechala ležet, aby si jej otec nepřečetl. Jejich žertovné rozhovory v koupelně, kam se schovávali před zraky ostatních členů rodiny, se nejspíš často točily kolem složitého vztahu s otcem. Jedním ze způsobů, jak se s otcovou autoritou vyrovnávat, se stal pro Kafku humor. Byl to pro něj jakýsi mechanismus obrany, kdy Kafkův skrytý suchý humor nemusel Hermann vždy vytušit. I v Dopise otci, který je tak dobře znám, nalézáme stopy satiry. Kafka otce nikdy krutě nezesměšňuje, nejspíš si i na takový druh humoru dává pozor i proto, že ten byl typický právě pro Hermanna Kafku. Ale v podtextu zachytíme spoustu drobných náznaků sarkazmu a ironie.

Závěrem lze říct, že Kafkův humor, stejně jako zbytek jeho díla, je velmi těžce uchopitelný. Kafka nenapíše hospodský vtip, po kterém by přišla salva smíchu a potlesk. Psaní pro něj byl život, bez něj by nemohl vyjít se svými úzkostmi a pocity, které v něm vzbuzoval okolní svět, proto se do jeho díla tak věrně otiskl jeho osobní životní příběh. On sám sebe vnímal jako nepohledného, nerozhodného muže, který nemohl nikoho přitahovat, což vzhledem k tomu, kolik zajímavých osobností zaujal již během svého života, nemohl být přesný obraz. Jeho humor se nedá zamknout do okovů jedné definice a myslím, že spoustu z toho, co napsal, ani nikdo jiný, než on sám rozklíčovat s určitostí nemůže. Přesto se nám tu zachovalo jeho dílo, hořkosladké balady, tak věrně reflektující život svého tvůrce.

[1] KAFKA, Franz. Proces. Druhé. Praha: Státní nakladatelství, 1965, s. 255. ISBN 01-146-65.

[2] STACH, Reiner. Kafka. Přeložil Vratislav SLEZÁK. Praha: Argo, 2016, s. 209. ISBN 978-80-257-1992-3.

Ďakujeme.

V deň zimného slnovratu 2023 nás všetkých silne zasiahlo neočakávané zlo. Dovtedy sme si mysleli, že žijeme v jednom z najbezpečnejších hlavných miest sveta. V ten deň a ešte v nedeľu pred tým zbytočne vyhasli životy ľudí, ktorí mohli urobiť na svete veľa dobrého. Pýtame sa prečo a nenachádzame odpoveď. Môžu za to benevolentné pravidlá na držanie zbraní? Môže za to nevšímavosť k druhým, ktorá prehliadla určite niekoľkoročnú cestu vraha k jeho strašnému a nepochopiteľnému činu? My, ktorí sme boli s obeťami prepojení nitkami lásky, porozumenia, vzájomného obdarovávania, ktorí sme si s nimi vytvárali naše jedinečné mikrosvety, rodičia, súrodenci, partneri, spolužiaci a kamaráti, si následky tohto zla ponesieme celý život.

V nehybnosti temnej noci, keď sme hľadali a nenachádzali svojich blízkych, zrazu sa z tisícov malých pramienkov začala rodiť rieka dobra. Tisíce ľudí nám chcelo pomôcť. Učili sa ako to urobiť, pretože zoči-voči nezmyselnej smrti mladých ľudí, boli bezradní. Chceli by sme im všetkým poďakovať, pretože ich ruky nás niesli v prvé dni a týždne po tragédii. Všetkým, ktorí empaticky a trebárs mlčky pri nás stáli a stoja a počúvajú nás. Ďakujeme za všetky slzy, ktoré ste s nami vyplakali, za všetky objatia a pohladenia, za to, že ste v radostnom vianočnom čase niesli našu bolesť.

Musíme oceniť ruku podanú zo strany univerzity, odkiaľ pomoc dostávame citlivou, empatickou formou. Áno, prvé hodiny boli stresové. V prvých chvíľach najdlhšej noci našich životov by som chcela vyzdvihnúť pomoc študentskej komunity, ktorí pripravili a aktualizovali zoznam nezvestných. Ďalším krokom na našej ceste boli bohoslužby u Salvátora a v Katedrále s úžasným gestom 18 ruží.

Vieme, že mnoho ľudí z Univerzity obetovalo svoje vianočné sviatky, aby pomoc postihnutým skonsolidovali. Univerzita k tomu využívala a využíva svoje intelektuálne kapacity a pomoc je odborne na vysokej úrovni. Ďakujeme za to všetkým, ktorí pomáhajú, za ich čas, nasadenie, riešenie praktických otázok, ale aj emočné sily, ktoré ich stojí zdieľanie žiaľu s nami.

Ďakujeme všetkým známym aj neznámym darcom, ktorí prispeli do finančných zbierok aj tým, čo nám na našej ceste pomáhajú bezplatnými službami. Vďaka nim sme sa mohli s našimi najbližšími dôstojne rozlúčiť, a pripraviť im miesta odpočinku. Dalo nám to čas a možnosť zaplatiť si odbornú pomoc, aby sme sa mohli začať spamätávať z traumatického zážitku, zvlášť pokiaľ nie sme zatiaľ schopní naplno pracovať. Mohli sme podporiť pietne podujatia alebo finančne pomôcť tam, kde by chceli pomôcť naše mŕtve deti.

Priali by sme si, aby táto tragická udalosť priniesla opatrenia k zamedzeniu podobných činov. Tým najelementárnejším, na ktorom sa môžeme podieľať každý, je všímavosť k druhým. Pretože možno v našej blízkosti, v našej rodine, medzi našimi kamarátmi alebo študentami je niekto, kto svoje problémy chce riešiť agresivitou, kto stráca základné morálne zásady a treba mu pomôcť. Lebo z takýchto ľudí môže vyrásť človek, ktorý bude ničiť životy ľudí okolo seba a v krajnom prípade aj masový vrah na univerzite, alebo diktátor schopný zničiť tisíce životov.

Holcovi