Dnešní studenti Za co jsou ochotni bojovat?

7.12.2012 Pátek Lidových novin Strana 12 Téma

Statistiky hovoří jasně: Čeští studenti jsou spokojeni s kvalitou vysokých škol i vyučujících. Mají obavy ze stáží v zahraničí a jaksi očekávaně drží primát v konzumaci alkoholu, co se Evropy týče. Pojďme se podívat, nakolik se s čísly shoduje skutečný stav věcí.

Před třiadvaceti lety byli hybnou silou revolučního hnutí. Dokázali se sjednotit, vyjít do ulic a dát najevo svou nespokojenost s děním kolem nich.

Otázky se proto nabízejí: Jak žijí a za co by byli ochotni se rvát dnešní studenti?

„Nechci být pesimista, ale že bychom se my nějak angažovali, moc reálně nevidím. Sotva by se dneska našel důvod, kvůli kterému bychom vyrazili referovat po republice,“ říká pětadvacetiletý Jirka. Je v šestém ročníku lékařské fakulty. Stejně jako devět dalších mladých lidí kolem stolu studuje v Praze, revoluci zná z dokumentů a vyprávění a o svém okolí ví vše ze sociálních sítí.

Koneckonců, i tohle setkání začalo pozváním na Facebooku. Za pár minut se pod ním objevily desítky příspěvků.

Není proto překvapením všeobecná shoda, že kdyby proti něčemu protestovali, tak právě na internetu a ne v ulicích.

Byť to příliš nekoresponduje s únorovými výsledky agentury Millward Brown pro Lidové noviny. Podle něj by kvůli školské reformě bylo ochotno vyjít do ulic 34 procent posluchačů, dalších 27 procent pak v případě, že by je vyzval senát či rektor. V teple domova je ale protest příjemnější.

„Obecně se dá říct, že kdyby nějakou zprávu rozšířilo třicet čtyřicet studentů z fakulty, brzy ji má na svých profilech celá fakulta,“ vysvětluje sedmadvacetiletá medička Kristýna.

Komunisti vadí jen na Hradě

Ale zpět k politice. Jak vůbec studenti vnímají současné dění – třeba právě rostoucí volební preference komunistů? Možná až překvapivě chladně. Protesty kolegů z Českých Budějovic, kde se radní pro školství stala komunistka, by alespoň u tohohle stolu velkou podporu nenašly.

„Já jsem hlavně naštvaný na samotný protest,“ říká rezolutně medik Vojta, dle vlastních slov zapřisáhlý antikomunista. „Demokracie ale spočívá i v tom, že se podřídíme většině. A pokud si někdo zvolil komunistku, musíme jeho volbu respektovat. Je nesmysl proti tomu bojovat. Máme volební účast třicet procent – a pak si všichni stěžují, že chtějí emigrovat. To je úplně stejná hloupost,“ dodává.

Podobně to vidí i další oslovení. Rok 1989 už berou jako datum z dějepisu, nepochybně důležité. „Jak můžu někoho zodpovědně odepsat za to, že byl ve straně? To je už pětadvacet let pasé,“ říká Matěj. „Musíme se pohnout dál, odpoutat se od toho,“ soudí. Poněkud radikálněji situaci vnímají budoucí novináři z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Z deseti dotázaných studentů si hrozbu návratu komunistického režimu vybrala polovina.

Dále by budoucí novináři byli ochotni bojovat za svobodu hlasitého názoru, za spravedlnost, za rovnoprávnost a demokracii. Čtyřiadvacetiletý student Martin by pak ještě pozvedl hlas za volné pondělky, vyšší mateřskou, lepší dovozní podmínky pro rozvojové země a zlynčování, potažmo defenestraci Pavla Béma.

Slovo si bere další student medicíny, Jiří, a na konto rudé hvězdy ještě poznamenává, že komunistická strana se měla buď přejmenovat, nebo mělo rovnou dojít k jejímu zákazu.

„Sovětský svaz byl co do počtu lidských obětí krutější než hitlerovské Německo, ale to komunisti nejsou schopní uznat a nějakým způsobem se od toho distancovat. Třeba Vandase a jeho Dělnickou stranu tady všichni berou jako extrém, ale komunisty ne, což je problém. Ale pro mě je třeba mnohem větší důvod udělat bordel, když někdo udělá něco jiného, než slíbil. Nebo pokud jde o nějaké machinace, které úplně mlátí do očí. To vnímám jako mnohem větší důvod se ozvat, než je nějaká partaj.“

Na jednom se ale shodují všichni. Na Hradě by komunistu neviděl rád nikdo. A proto všichni budou volit. I když, jak sami říkají, nejmenší zlo se mezi kandidáty hledá těžko. Nejvíce hlasů nakonec dostává Vladimír Franz.

Škola zadarmo je divn

á

A pak je tu ještě jedna věc, v níž panuje možná až překvapivá shoda. Jakmile zazní otázka, zda dnešní studenti, s neomezenými možnostmi cestovat po celém světě, nebudou mít po skončení školy chuť zkusit štěstí v zahraničí, ozve se takřka unisono pronesené ano. Velká Británie, Německo, Francie, Spojené státy... Stačí si vybrat.

Statistika sice uvádí, že čeští studenti mají obavy ze zahraničních stáží, na druhé straně je ale Česká republika mezi evropskými zeměmi, kde je v největší míře využíván výměnný studentský program Erasmus. I tak se to ale zpovídaným studentům zdá málo, chtěli by mít větší možnost konfrontovat svoje znalosti a zkušenosti se zahraničím.

Podobně smýšlejí i budoucí novináři, z osmi oslovených šest uvedlo, že by možnost práce v zahraničí uvítalo. Ve zbylých dvou případech zněla jedna odpověď „ne“ a druhá „možná, nikoliv však na stálo“.

Každopádně je jasné, že dnešní studenti jsou mnohem kosmopolitnější než kdysi. Spíše než o Češích o sobě uvažují jako o Evropanech. Mají srovnání se světem a určité věci vnímají v tomto kontextu. Jsou například velmi liberální v otázce placení školného: Přijatelná je pro ně částka 15 až 20 000. „Když někde v zahraničí řeknu, že mámprestižnívysokouškoluzadarmo,působí to divně,“ zní argument jedné ze studentek. Z řad mediků zazní i odvážná cifra 150 000 Kč ročně. Ale má to háček: Jasný účet za co a bezúročné půjčky od státu splácené po studiu ze mzdy.

„Kdybych měl jistotu platu třeba šedesát tisíc měsíčně, asi bych neměl důvod jít pracovat do zahraničí. Asi by mělo zaznít, že jeden z hlavních důvodů, proč chtějí hlavně medici jít pracovat mimo Českou republiku, je ten, že je velmi těžké sehnat práci na plný úvazek. Nejsou peníze, takže studenti, kteří chtějí zůstat v Praze, musejí jít na postgraduální studium. Jsou případy, kdy medik dostal nabídku na úvazek 0,05 – za tři stovky měsíčně,“ říká Vojta.

A nechá nás nahlédnout do vlastního účetnictví: „Jako student jsem se tady vlastně měl lépe. Pracoval jsem jako sanitář za větší peníze, než budu mít ze začátku po ukončení studia. Doteď jsem měl 115 na hodinu, pak budu mít maximálně 95 korun. To asi není správně.“

Koleje, nebo privát

?

Ostatně, finanční situace rozdmýchá větší debatu než současná politika. V otázce mesíčních nákladů létají částky od pěti do patnácti tisíc. Vesměs se odvíjejí od toho, zda se bydlí u rodičů, na kolejích, nebo „na privátě“. Kromě bydlení se náklady dělí podle jednoduché matematiky: Stejnou část sebere jídlo i zábava.

„Koleje mají cenu první dva roky, aby se člověk seznámil s lidma a trochu se bavil. Vždycky je s kým. Pak už to velký význam nemá. Ani to není moc na focení,“ říká s trochou obav medik Jirka, když se další den potkáváme na kolejích na Větrníku.

Už první pohled vysvětluje, co měl na mysli. Někdy dávno se tu zastavil čas. Starý nábytek, společné umývárny, malé místnosti, kde se mezi dvěma postelemi sotva projde. Za necelé čtyři tisíce měsíčně opravdu žádný velký luxus.

„Nedávno jsem se rozešel s holkou, se kterou jsme bydleli v pronajatém bytě, a pak odjel na léto do Německa. Na ten půlrok už nemá cenu hledat něco lepšího,“ vysvětluje.

Společné bydlení studentů je dneska rozšířenějším jevem. Není divu, může být dokonce i levnější.

„Jsme tu ve čtyřech a platíme každý po třech a půl tisících včetně energií. Ale zase jsme si museli zařídit celý byt,“ říká Tereza, dvaadvacetiletá studentka zemědělské univerzity. Kolej ani nezkoušela, není proč.

Byt nedaleko Divoké Šárky obývá se třemi kamarády. Oproti kolejím nebetyčný luxus.

„Samozřejmě že někdy brbláme, že by kluci mohli víc uklízet, ale jinak všechno klape. Za kolej bych rozhodně neměnila,“ dodává sympatická blondýnka směrem k polovině obyvatel bytu. Útulnou kuchyňkou se v tu chvíli rozvoní vodní dýmka a začíná se rozlévat pivo. Přišla další skupinka, která má byt o patro výš. Ani tenhle večírek nebude krátký. A opět u toho zřejmě – tedy aspoň na dálku – budou i další spolužáci.

Choulostivá fotka? Žádný problém

Čas strávený na sociálních sítích se totiž mezi dnešními studenty nepočítá na minuty ani hodiny. Tahle generace žije on-line. Na počítačích, iPadech i chytrých telefonech

.

„Ke konci studia jsem se raději začala učit v Klementinu, abych nebyla stále na příjmu,“ směje se stejně stará Markéta, která nedávno dostudovala VŠE. „Používání Facebooku se ale v poslední době radikálně mění, primárně se z něj stává zdroj informací,“ míní na základě vlastní zkušenosti z facebookovým marketingem.

Ostatní jen přikyvují. Odkaz na článek je pro většinu přítomných nejčastější důvod návštěvy zpravodajského serveru.

Profily na Facebooku ale skrývají daleko víc. Studentské hlášky, videa z večírku a sem tam i nějakou choulostivou fotku. Nemůže to být jednou problém?

„Jakmile dostuduju, okamžitě měním profil,“ říká jednoznačně Kristýna. Ostatní ale zrovna v tomhle žádné potíže nevidí. „Že bych s tím měl problém, třeba až jednou budu žádat o místo? Nesmysl. Přeci někdo nebude takovej blázen, že by stalkoval, co je o mně na sociálních sítích,“ kroutí hlavou další z mediků Matěj.

Další názor, který ze skupinky studentů zazní, se na tento problém dívá z druhé strany. Převrací jej vlastně ve výhodu, i když poněkud spornou: „Dalo by se to brát i jako reklama – hele, tenhle člověk kalí, to znamená, že je stejný jako já, i když je to doktor. V něčích očích by mu to mohlo přidat body.“

Studentka VŠE Martina však některé vyvrací z omylu: „Pracovala jsem jako personalistka a součástí mé práce bylo právě projíždění facebookových profilů,“ říká. „Je ale problém, že se dneska dá cokoliv nafingovat.“

Jako příklad uvádí nedávný případ komunistického zastupitele na Praze 8 Jaromíra Petelíka. Výzva k násilí proti „pravičákům“ na jeho profilu otištěná posléze v médiích se ukázala jako podvrh. „V budoucnu to bude ještě horší, takže je to vlastně jedno. Zprávy z osobních údajů na sociálních sítích moc velkou váhu mít nebudou,“ míní.