Prezidentem jmenovaní profesoři jsou přežitek a světový unikát

21.5.2013 , Rubrika: Česko, Strana: 5 , Autor: Julie Daňková Téma: Univerzita Karlova

Rudolf Haňka, vědecký poradce premiéra

Rozhovor

Vidina profesorského titulu přijatého z rukou prezidenta republiky pevně zakořenila v myslích českých akademiků. V Česku se tak tradice státních profesorů uchovala jako v jediné zemi na světě. „Jde o přežitek rakousko-uherského modelu, kdy profesory vždy jmenoval císař,“ říká Rudolf Haňka, profesor Univerzity v Cambridgi.

* HN: V Česku jmenuje všechny vysokoškolské profesory prezident. existuje taková zvyklost i jinde ve světě?

Nevím o žádné další zemi. Tuším, že pouze v jedné ze zemí Spolkové republiky Německo jmenuje profesory tamní ministr. V celém světě jsou ale profesoři jmenováni univerzitou, protože jsou jejími profesory. V Česku jde o přežitek rakousko-uherského modelu, kdy profesory vždy jmenoval císař. Ale zapomíná se na to, že i císař jmenoval profesora Karlovy univerzity, a ne profesora Rakousko-Uherska. Vždy šlo o místo na konkrétní univerzitě. V roce 1918 profesory podle nové ústavy začal jmenovat prezident, ale v zákonu již stálo: na doporučení dané vysoké školy. Až v roce 1952 a 1953 ministr Zdeněk Nejedlý vymyslel koncept státního docenta a státního profesora, čímž chtěl spíše odměňovat věrné straníky, dát jim nějaký ten zlatý řetěz a podobně. Problém je, že i po více než dvaceti letech od sametové revoluce zůstává ten systém uzavřený modernímu myšlení.

* HN: V roce 2010 jste předsedal Radě pro reformu vysokoškolského vzdělávání. Snažil jste se prosadit změnu?

Zřízení funkčních míst profesorů byla jedna ze základních věcí, které jsme navrhovali. Hodně jsme při tom vycházeli z rakouského zákona z roku 2002. Ten jasně říká, že univerzitní profesor je jmenován rektorem poté, co proběhne výběrové řízení, které musí být uveřejněno nejen v rakouském, ale i v mezinárodním tisku. Ale navržený věcný záměr nového vysokoškolského zákona neprošel a pro odpor akademické obce bylo toto nedávno vyškrtnuto i z novely, kterou připravuje ministerstvo pod vedením Petra Fialy. Akademici sami si to prostě nepřejí, a tak nakonec muselo ministerstvo ustoupit.

* HN: Tím, že prezident odmítl jmenovat docenta Martina C. Putnu profesorem, zasáhl podle vás do akademických svobod univerzit?

Ne že bych to schvaloval, ale současně to nepovažuji za zásah do akademických svobod, protože tak je to psané v zákoně a pan prezident na to má právo. Pokud si akademici myslí, že by to mělo být jinak, budou muset požádat poslance a senátory, ať se ústava v tomto ohledu změní.

* HN: Jaký má současný český systém rizika?

Zahraniční univerzity vypisují místo profesora, pokud potřebují nahradit někoho, kdo odešel do penze nebo přešel jinam, anebo zakládají pro ně nový obor a hledají vhodného kandidáta na profesora, který by to vedl. V Česku ten druhý případ nemůže za stávajícího systému nastat. Neexistuje v podstatě postup, jak vypsat výběrové řízení na profesorské místo nového oboru. To je jeden z problémů, proč je český systém tak uzavřený a chybí tu konkurence.

* HN: docenti nezřídka žádají o profesuru na méně prestižních univerzitách, i když na nich nechtějí pracovat. Setkáváte se s tím jako člen vědeckých rad českých univerzit?

Stane se, že přijde uchazeč o profesuru z jiné vysoké školy, než na které žádá, a když se jej zeptáte, proč nežádá o profesuru na své škole, tak vám odpoví, že na domácí univerzitě neuspěl, a proto to zkouší jinde. Není to bohužel vzácná výjimka a je to nesmysl. Profesor všude ve světě je jaksi funkční místo. Jste profesorem své vysoké školy, protože na ní pracujete a učíte. Pracovník z Karlovy univerzity tak může profesuru získat dokonce i na některé z regionálních univerzit na Slovensku. Nemá sice na Karlově univerzitě nárok na profesorský plat, jak mi jednou vysvětlil pan rektor Hampl, ale pro každého je profesorem Karlovy univerzity, protože je profesor a pracuje tam.

* HN: Jak to funguje v Cambridgi?

Na místa všech profesorů jsou stanoveny odborné komise – ať je dané místo volné nebo ne –, které, když na to přijde, toho či onoho profesora vybírají. Obvykle tak dva členové té komise jsou z Cambridge a pět členů z venku. Když se vytváří nové místo, tak se pro něj vytvoří i komise, která má za úkol vydat inzerát a vybrat z přihlášených užší výběr. Pak se sejdou na zasedání, kterému předsedá rektor, a tam z užšího výběru vyberou člověka, který je nejlepší. Máme navíc zvláštní tradici, že tato komise musí na univerzitě přespat a druhý den ráno se sejdou a komise hlasuje znovu – to proto, kdyby si to přes noc rozmysleli. Jeden den to musí odhlasovat a druhý den potvrdit. Nikdo jiný do toho jim a ani univerzitě nemá co mluvit. Je to naše věc. V momentě kdy, to komise podruhé odhlasuje, tak to rektor podepíše a vyvěsí jako vyhlášku na vývěsce před budovou senátu na King’s Parade. A konec.

V celém světě jsou profesoři jmenováni univerzitou. Roku 1953 ministr Zdeněk Nejedlý vymyslel koncept státního docenta a státního profesora, čímž chtěl odměňovat věrné straníky