• Aktuality

Aktuality

17. září 2019

Ohlédnutí za profesorem Josefem Kouteckým

Kdo chtěl blíže poznat zásluhy či početné tituly profesora a někdejšího prorektora Univerzity karlovy Josefa Kouteckého, proslulého dětského onkologa, který nás opustil v pátek 5. července 2019, mohl k tomu nalézt v tisku četné podklady. Mohl si také otevřít českou verzi Wikipedie, ve stručnosti uvádějící, kde Koutecký studoval: „Alma mater Akademické gymnázium Štěpánská - 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy“. Není to tak docela přesné: přívlastek „alma“ má v sobě uctivost a noblesu platící právě (jen) univerzitě, jež je některým tou skutečnou „živnou matkou“ vzdělání a kultury a jež se jí stala pro celý život i medikovi Josefu Kouteckému.


Spojení s Akademickým gymnáziem má však zvláštní citový přídech pro ty, kteří zde studovali před nastolením reforem Zdeňka Nejedlého v padesátých letech minulého století. Z gymnázia, pyšného na své odchovance typu Josefa Jungmanna, Karla Čapka, Jana Masaryka, F. X. Šaldy a desítek dalších předních osobností české kultury, se přes noc stala škola tříletá, uzavírající třetí stupeň jedenáctiletky! Na její historickou tradici, latinu, řečtinu či na vybraný sbor elitních pedagogů se mělo navždy zapomenout. Od jednotného šiku reformovaných škol se naopak očekávalo - podle nového zákona – že budou produkovat „politicky uvědomělé občany lidově demokratické republiky, ochránce vlasti, zastánce pracujícího lidu a socialismu“.


Někteří ovšem na to, co tomuto zlomu předcházelo, nezapomněli a Josef Koutecký je skvělým příkladem takové generační paměti. Herečka Marie Tomášová literárně zpracovala svůj jedinečný životní příběh a vzpomíná, jak jako studentka kupovala Kritický měsíčník Václava Černého nebo Listy pro umění a filosofii Jindřicha Chalupeckého - stejně jako činil v poválečných letech Koutecký a například i autor této eseje. Byli spřízněni generačně a generace je jako les, propojený nespočetným množstvím vzájemně propletených větví i kořenů, společně vyrůstajících a sdílejících podobný osud. Je příznačné, že pro mladou formu lesa se užívá slova dobře známého odjinud - „kultura“! Vše se tu neustále dotýká v přirozené komunikaci a vše posléze společně odchází. Jsme něčeho takového svědky v naší kultuře? Věřme, že ne.


Josef Koutecký potřeboval kulturu a kulturní prostředí kolem sebe jako přirozené životní zázemí pro svou práci vědeckou a lékařskou. Nejlépe se cítil mimo svůj obor doma právě ve společnosti umělců, muzikantů, herců, spisovatelů. Stejně jako jeho generace se těšil z krásy mateřštiny, která před jeho zraky častěji spíše uvadala, než vzkvétala. Manželé Koutečtí to citlivě prožívali oba a kouzlo krásného slova rádi každoročně připomínali noblesním gestem – miniaturkou poezie na pohlednici, kde se pravidelně loučil veršem či uměleckou prózou jeden rok s rokem nastupujícím. Definitivně poslední P.f. tohoto jedinečného druhu bylo odesláno na přelomu letošního roku.


Koutecký věděl, jak s českým jazykem a jeho zvukovými nuancemi mistrovsky nakládat. Našel si i originální místo kde to prezentovat - před plným auditoriem, čekajícím na jeho láskyplné vstupy do koncertů ve velké aule Karlovy univerzity nebo později v sále Rudolfina. Nikdy nenudil a vždy se představil vybroušeným projevem. Ochočil si řeč, tento nástroj myšlení, dorozumění a emocionálního kontaktu zcela vzorovým způsobem, na který naši političtí reprezentanti nemohou ani pomyslet. Proto si také mohl troufnout i na úkol tak obtížný a zodpovědný, jakým je psát pro nejmenší – jeho něžný Vodníček Buližníček toho zůstane milou připomínkou.


Životní postoje profesora Kouteckého dobře zrcadlí kniha „Moje třetí láska - Sedmdesát sedm zastavení s hudbou“, poslední z početné řady jeho knižních vyznání, spřízněných pohledem na svět, jak se mu jevil pozorován optikou kultury.

Svazek vyšel roku 2017 s ilustracemi Pravoslava Kohouta za autorského přispění výběru z typických osobností, jakými se pan profesor rád obklopoval - Jiří Anderle, Václav Bernášek, Ivan Englich, Martin Hilský, Cyril Höschl, Jiří Michal, Richard Škába, Vladimír Vonka, Rudolf Zahradník, Karel Zeman.


Vždy jsou u něho zastoupeni skladatelé a interpreti - vážná hudba mu byla líbezným ostrovem krásy a pravdy. Věřil, řečeno jeho slovy z citované knihy, že právě hudba „je jednou z cest k nápravě věcí obecných, k navození potřebné snivosti, usebrání se a zhodnocení života… často jedinou radostí, která nezradí i v samotě stáří“. Hlásil se tu k tradičnímu pojetí vzdělanosti, jaké dnes nemá u nás ani ve světě někdejší vážnost, neboť zkomírá ve stínu kategorií jako „aplikovaný výzkum“, „management“ a jim podobných. Nejednou jsme se spolu utvrzovali v názoru, že vysoká škola má být centrem vzdělanosti, nejen sebelepší líhní expertů. Vzdělanost je i kulturnost a morálka, což nebylo vždy dobře pochopeno. Bez vzdělanosti nejde nic: s jejím úpadkem jsme ztratili i morálku a nepřispělo to ani výrobě, ani praktickému životu, právě naopak. Profesor Koutecký to dokládal in actu - bohatě naplněným životem, humanistickým přesvědčením snoubícím se s jeho vědeckou a lékařskou praxí, oduševnělostí a pozitivní silou, ze které mnoho let těžila i Univerzita Karlova, jeho alma mater.


Jaroslav Mihule

Sdílet na:  
Máte dotaz ?
Kontakty

Univerzita Karlova

Ovocný trh 560/5

Praha 1, 116 36

Česká republika


Identifikátor datové schránky: piyj9b4

IČO: 00216208 

DIČ: CZ00216208




Jak k nám