Aný, Anet… jaká byla, je pro mě těžké napsat do pár slov, vět. Zažily jsme spolu spoustu věcí, výlety, dovolené, anebo jen tak válení na gauči jako pyžámkový den. Koukaly se na pohádky, milovala Grinche, Vánoční koledu, Vánoce naruby, Lvího krále, Coco, Největšího showmana a spoustu dalších, pouštěly jsme si písničky nové i starší, jako např. ABBA. Jezdily jsme na muzikály, chodily do kina, na procházky a do kavárny na dort.

Tak od sedmé třídy už jsme si různě povídaly o tom, co by chtěla dělat. Jednou jsme se tak bavily a v televizi běžely zprávy, ve kterých překládali do jazyka neslyšících. A nás to tehdy zaujalo, říkaly jsme si, jak by bylo hezké se to naučit. Ale v té době by nás nenapadlo, že si to jednou vybere jako něco, čemu by se chtěla věnovat. Ráda pomáhala jiným, ať mladším nebo starším. Vždy si dovedla poradit.

Žila na malé vesnici, kde bylo i malé hospodářství. Pes Bady, kočka Micka, kocour Macek a pár slepiček. O všechno se dokázala postarat, i okolo domu. Vždy s bráchou Ondrou dávali dohromady zahrádku, posekali trávu a u toho jim tam asistoval Bady, její miláček. Jednou, když jsem ji vyzvedla samotnou na letním táboře Na Kamenci, protože Ondra už byl jako instruktor, jsme cestou domů vyzvedly malou černou kuličku, našeho Badyho. On miloval ji a ona jeho, strašně mu chybí.

S přehledem zvládla základní školu Na Ostrově a Gymnázium v Jaroměři. Měla spoustu kamarádů a kamarádek jak ze školy, tak z tanečního kroužku Malaika, kam chodila osm let, a z letního tábora Na Kamenci, kde se vytvořila velká základna dobrovolných hasičů Velichovky. Stala se také jejich členem, jezdila na závody, po získání řidičského průkazu vozila malé děti na jejich závody, kde se jim také věnovala.

Milovala Prahu, spolu jsme tam jezdívaly jen tak na procházky, do divadel. Proto také její směřování po maturitě na vysokou školu bylo právě tam. Měla v Praze nejen kamarádky z tábora, ale i nejlepší kamarádku od základní školy Péťu, která tam šla také studovat. Rok 2022 byl trochu náročnější. Po delší nemoci nám zemřel děda, o kterého jsme se spolu staraly. Na škole, kterou si vybrala, byla nešťastná.

Ukončila studium na VŠE a přešla do jazykové školy Spěváček. Anglický jazyk milovala, vše poslouchala v angličtině, písničky, filmy, četla anglické knížky. Takže se začalo vše obracet k dobrému. A začala se porozhlížet po novém oboru. Vybrala si FF UK a obor Jazyky a komunikace neslyšících. Roku 2023 byla konečně šťastná a spokojená. Našla si malý byteček. Našla si ve škole kamarádky Elišku a Katku. Pokaždé mi o nich vyprávěla, volaly jsme si několikrát týdně. A i přesto, že škola ji moc bavila a měla kamarádky ve škole i mimo ni, vždy se těšila domů.

Ještě 17. 12. jsme procouraly Staromák, zašly do Ikey na vyhlášené masové kuličky a navštívily koncert v Rudolfinu. To byl den, kdy jsme se viděly naposledy. Ve čtvrtek, kdy na ni čekal bratr Ondra s Adélkou před školou, aby ji dovezl na svátky domů, se jí již nedočkal. Strašně nám všem chybí.

Milujeme tě Aný ♥

Mamka, Ondra a všichni, kdo tě znali

S Anet jsme se poznaly první vyučovací den na škole a hned jsme si fakt super sedly, já tam jela s tím, že už mám jednu školu za sebou, budu studovat s lidmi třeba o 4 roky mladšíma než sem já, takže si nebudu hledat kamarády, jen tu školu vystuduju. Anet mi hned první den změnila plány. Měla jsem ji opravdu ráda, první den jsme u oběda pořešily skoro celé naše životy. Domlouvaly jsme se, jak půjdeme po prvním zkouškovém někam pořádně celý semestr zapít a užít si v Praze nějakou párty. Byla strašně správný a spravedlivý člověk. Jsem poslední, s kým mluvila, neznaly jsme se dlouho, ale byla jsem v tu chvíli nejbližší člověk, kterého tam měla... myslím často na ty poslední slova, na to, že se fakt bála a já jí nemohla nijak pomoct, ale doufám, že se na mě seshora dívá a všechno mi odpustila, protože byla tak čistá a hodná duše. Je mi to fakt strašně líto, že tady můžu být, obejmout svoji mámu, a ona už ne. Děkuju Anet, že jsem mohla být aspoň na chvíli tvoje kámoška, že jsi mě nikdy nesoudila, i když jsme odlišní lidé a já nejsem tak čistá jako ty, ale navždycky mi budeš vzorem v hodně věcech.

Eliška K.

Jaká byla Anet? Za tu krátkou dobu, za kterou jsem měla šanci Anet poznat, jsem neskutečně vděčná! Jenže byla opravdu krátká. Čtyři roky našeho studia na gymplu, pak chvíli nic a nakonec hrůza, která obrátila můj život a životy ostatních vzhůru nohama. Anet mě nestihla naučit to, co v sobě měla! To, že se věčně smála. Málo co pro ni představovalo problém. Se vším si dokázala hravě poradit a asi nejvýstižnější je to, že se s ničím nemazala. A to se v dnešní době sakra hodí! Myslím, že proto byla stále tak pozitivně naladěná. Máloco ji totiž dokázalo rozhodit. I když jedna situace, která ji rozhodila, tady je! Když nám ujel vlak do Chorvatska – na naši první dovolenou, nechtěla bych být pánem za přepážkou! Anet byla rázná a upřímná. Upřímností se podle mě řídila vždycky! Až ta upřímnost někdy bolela! Ale právě za takovou kamarádku by měl být člověk vděčný! Když jsem byla s ní, cítila jsem se vždy v bezpečí! Nikdy nezapomenu na naše společné chvíle, které si přehrávám stále dokola! Strašně mi chybí! Chybíš mi Anet! Nám všem! Doufám, že se na nás seshora koukáš a že nám tam držíš místo. Nebo aspoň skrze sluníčko dáváš vědět, že jsi tady! Ty jsi totiž takové naše sluníčko, které nikdy nepřestane zářit a hřát! Mám Tě moc ráda!

Tvoje Evička

Aný byla naše sluníčko, vždycky věděla, co říct, a ničeho se nebála. Navenek byla silná, ale uvnitř jemná a zranitelná. Když jste byli s ní, cítili jste se v bezpečí. Někdy dokázala být ledově klidná a někdy se dokázala pořádně rozvášnit. Když něco chtěla, šla si za tím. Ještě jsem nepoznala tvrdohlavějšího a upřímnějšího člověka, ať si myslela cokoliv, nebála se to říct nahlas. S nikým jste se nenasmáli tak, jako s ní. Říká se, že kamarádů máte hodně, ale přátel napočítáte na prstech jedné ruky, a já jsem teď jeden prst musela ubrat. Ve spoustě z nás zůstalo prázdno, které se už nikdy nedokáže vyplnit, protože Aný byla jenom jedna. Ať je teď kdekoliv, tohle sluníčko nikdy nezapadne.

Tvoje Péťa

Můj první osobní zážitek s Anet je z roku 2009, když jsem coby 17letá tabornice LT MH Kamenec byla v nejstarší četě. Po příjezdu na tábor všechny děti společně čekají, kdo další dorazí: ,,A hele, už jede mini zelené autíčko, aaa to jsou Porubkovi s Ondrou," řekli jsme si s ostatními, ale přivezli i malou bezzubou cácorku, ovšem záhadou pro nás všechny bylo, jakto, že je to Ondrova ségra, ale má jiné příjmení? Nicméně ten samý rok se nesl v duchu celotáborové hry cestování ze země do země, a tak nesměl chybět ani karneval v Riu de Janeiru. Malá Any šla tenkrát za malou Japonečku a ten kostým jí opravdu sedl, vidím ji v něm dodnes, protancovali jsme společně celou Piškotéku a pak hurá na kutě.

Když jsem se po letech v roce 2015 vrátila na tábor už jako vedoucí čety, měla jsem Any pořád za tu malou bezzubou Japonečku, ale čekala na mě mladá, krásná a velice bystrá slečna. V tomto prvním roce, kdy jsem svou četu vedla, si vybavuji jeden moment, kdy jsme spolu všichni seděli u ohně s dětmi a měli Velký polní den na ohništi, děti plnily i různá pírka (hladu, mrštnosti, odvahy, aj.), Any si společně se svou spolubydlou Pižlou vybrala pírko velkého mlčení. Když už držela svá slova pod zámkem asi celých 12 hodin, tak si tak krájíme brambory a chystáme oběd a vtom přišel náš instruktor, že osolí brambory a ptá se: „Solil to už někdo?“. Já s Anet v dvojhlase jsme odpověděly: „Samozřejmě.“ Až za dalších 15 minut se na mě Any podívala a já na ni a obě v tu chvíli jsme opět dvojhlasně řekly: „Promluvila si/promluvila jsem.“ Za zvuků obrovského výbuchu smíchu se nad tím bavila celá četa ještě několik let poté, co jsem je měla v četě. Avšak Any na druhý pokus pírko velkého mlčení splnila.

Z Aný vyrostla vzorná instruktorka a na tábory se ráda vracela, zábava byla vždycky večer, Any výsadek je nezapomenutelný a velice komický příběh, ale o tom už zase někdy jindy. Mám s ní za ta léta tolik společných zážitků, ať už osobních, táborových nebo hasičských. Jsem jí z celého srdce vděčná, že se přidala k hasičům a pomáhala nám ve svém volném čase při brigádách, akcích, reprezentaci a s vedením kolektivu našich nejmenších mladých hasičů. Byla součástí každého jednoho z nás.

Navždy zůstaneš v našich srdcích a mysli.

Teskně hučí lesy kolem, teskně hučí do noci, nashledanou a ne sbohem.

Petra Němečková

Anetku jsem poznala, když jsme byly děti. Vždycky s ní bylo veselo, rozdávala kolem sebe mnoho radosti. Naučila mě ale také, že upřímnost, jakkoli nepříjemná až bolestná, nakonec člověku vždycky pomůže. Nabídla mi přátelství, které bylo plné lásky, smíchu a porozumění a které pro mě bylo bezpečným prostorem, i když jsme se neviděly několik měsíců. Pokaždé jsme navázaly tak, jako bychom se naposled viděly včera. Jsem vděčná a pyšná, že mi do života přišla právě ona a že jsem ji mohla poznat tak hluboko. Chybí mi.

Eva Heřmanská ( Efka)

Popsat Áňu jen v pár řádcích není rozhodně jednoduchý úkol. Její osobnost, kým byla a pro co žila, se jednoduše nedá vmáčknout do odstavců jednoho medailonku. Avšak ona sama nikdy nebyla na vylévání si emocí do sáhodlouhých vět a radši měla stručnost, krátkost, tak jak to je, prostě hezky upřímně od srdce. Tak si i Anet budu pamatovat. Jako člověka, který se ničeho nebál a říkal věci, tak jak jsou. Vždycky jsem chtěla, abych byla upřímná a statečná, tak jako byla vždycky ona. A věřím, že i přes ten velký strach, co prožívala v posledních minutách, byla ona ta nejstatečnější...

Její další obdivuhodnou vlastností určitě byla i její schopnost komunikovat. Dokázala se bavit s kýmkoliv, o čemkoliv, a to jen vypovídalo o tom, jak neskutečně empatická byla. A taky dokázala spojovat lidi. Čistě sourozenecký vztah, co jsem měla s mladší sestrou, dokázala kouzelně proměnit na kamarádství. Doteď nechápu, jak to udělala, ale rozhodně jí vděčím za to, že je pro mě dnes sestra nejlepší kamarádkou. Vy, co jste ji taky znali, jistě si vzpomenete, že tenhle dar sbližovat lidi měla…

S Anet jsme se v létoě2023 radovaly, že naše přátelství trvá už krásných 10 let. A za těch 10 let přátelství přerostlo v rodinu. Nebyla to jen kamarádka, se kterou se občas sejdete na kafe nebo se kterou řešíte kluky. Byla to druhá ségra, pro naši celou rodinu blízký člověk, se kterým jsme cestovali po světě, řešili všechny problémy i nezdary a která tu byla vždycky pro nás. To, že najednou není, zasáhlo celou moji a vlastně i její „druhou“ rodinu. Účastnila se i naší rodinné sportovní akce na kolech, a to ježdění na kole bytostně nesnášela. I tak hrdě vozila na předních řídítkách závodní číslo 11, které bylo její oblíbené. Letošního ročníku se Anet nezúčastní, avšak číslo 11 bude viset na všech kolech, které závod pojedou…

Nejkrásnější vzpomínka, co mi na Anet zůstane, je to, kdy jsme se naposled viděly. Bylo to 14. prosince, kdy byla k nám domů pozvaná na vánoční posezení. Byl to krásný večer. Vyměnili jsme si dárečky, postavili stromeček a jako každý rok nám pomáhala zdobit perníčky a dělat cukroví. Trošku nevánočně jsme pak večer seděli celá rodina u pizzy a prosecca. A asi si dokážete představit, jak zdobení perníčků následně probíhalo. Když nad tím zpětně přemýšlím, ten večer byl až divně příjemný a klidný. Jakoby tam někdo nahoře věděl, že to je náš večer poslední… To, že tu s námi není, bude bolet do konce života. A bude to rána, kterou nikdo a nic nezahojí. Doufala jsem, že jednou budu mít tu čest jí na svatbě, jako svědkyně, přečíst proslov, a místo toho jsem slyšela proslov úplně jiný. Avšak konec tohoto medailonku by měl být pozitivní, myslím, že tak by to Áňa chtěla! Ráda bych to proto zakončila krásnou větou, kterou tenkrát někdo do sbírky, co byla pro Anet rodinu založena, napsal: Nebe potřebuje anděly, a teď tam má toho nejhodnějšího!

Lucka a celá rodina Chrástkových

Drahá Anetko,

Energii, kterou jsi rozzářila vše a všechny kolem sebe.

Upřímnost, jakou jsi nám přinesla.

Pracovitost, kterou jsi vynikala.

Šikovnost, kterou člověk obdivoval.

Poctivost, kterou má málokdo.

Spolehlivost, která byla tvojí přirozenou součástí.

Respekt, který jsi přirozeně získávala.

Pokora, kterou mají jen velcí lidé s velkým srdcem ♥

Radost, kterou jsi šířila.

Lásku, která nám bude chybět.

V našich myslích vzpomínky zůstanou.

V našich srdcích budeš mít navždy svoje místo !

Knedlíkárna Dubenec, Vláďa a Jarča

(místo, kam Anetka chodila od 15 let na brigádu)

22. 6. 2024 se uskutečnil první ročník výšlapu na Sněžku za Aný pod názvem „My to za tebe vyšlápneme“. Byl to takový impulzivní nápad. Aný kopce nesnášela, ale i přestože bychom si vyslechli celou pasáž o tom, jak nechce a že už s námi nikdy nepůjde, nakonec by šla a dala to. A tak to bylo se vším: vždycky se hecla a vše dala. Sice jsme to dali vědět všem přátelům a známým nepříliš dopředu, ale i tak se nás sešlo ten den v devět hodin ráno pod lanovkou v Peci pod Sněžkou okolo padesáti. Úžasný počet, a i když nám počasí nepřálo, vydali jsme se Obřím dolem vzhůru. Po cestě nám jen občas lehce zapršelo a zafoukal vítr.  Nejdříve jsme šli všichni pohromadě, i první občerstvovací zastávku jsme měli společnou. Postupně se však peleton mírně roztrhal. Jen co jsme dorazili ke Slezskému domu, začalo to pravé horské počasí. Velký vítr nás donutil obléci na sebe vše co jsme měli po ruce. Na vrchol naší nejvyšší hory jsme se vydali po kamenité cestě lemované řetězy, tam jsem již litovala, že nemám i rukavice, určitě by se hodily jak po cestě, tak i na samém vrcholu, kde v tu chvíli byla velká mlha, vítr a pocitová teplota minus tři stupně. Někdo se šel ohřát a dát si teplou polévku do místní poštovny. Tam už také na nás čekali ti, kteří i přes zdravotní problémy nebo věk jeli na vrchol lanovkou. A za to jim patří velké díky, že i tak to s námi dali.

Čekali jsme až do té doby, než dorazil poslední človíček, abychom si pak všichni mohli říct pár slov. Lukáš Křístek, tatínek, který také přišel o dceru Magdalénku, zahrál krásně na klarinet. Nakonec jsme zvěčnili tento okamžik na fotografii a každý dostal lízátko, protože Aný lízátka milovala a při každém tankování na benzínce jsem je musela koupit, a tak to už vždy bude. Náhle přišla deštivá přeháňka, a tak jsme se všichni vydali směr Pec pod Sněžkou druhou stranou přes Růžohorky, kde jsme se zastavili na krátkou přestávku a občerstvení. Někdo na polévku, jiní na kávu a dortík, který tam dávali ke kávě zdarma a v neposlední řadě na WC. To už nám začalo vykukovat i zpoza mraků sluníčko. Po třetí hodině jsme již za krásného slunečného počasí dorazili do cíle. Tímto bych chtěla všem moc poděkovat a rozhodně tuto akci opakovat každý rok. Na počest nejen Aný, ale všech, kteří nedobrovolně opustili náš svět. Love lives forever, we miss you. Takže všechny zveme příští rok 21. 6. 2025 opět v 9:00 ráno u lanovky. Těšíme se.