„Na první pohled nenápadná, ale ve skutečnosti velká a jedinečná osobnost s rozhledem, sečtělá, scestovalá, která dokázala přivést okolí do rozpaků svou přímostí a spontánností. Její přátelé vzpomínají s láskou na otázky typu: ‚A co ty, jak jsi se sebou spokojený? Jsi spokojený se svým životem?‘ Vždy s tradičním úsměvem na tváři, s očima plnýma životního optimismu, s očima, které bezstarostně koukaly přes kulaté obroučky brýlí, které byly pro ni tak typické.“

„Zřejmě nikdy jsem se nesetkal s někým tak inteligentním jako Terka. I přes svůj nízký věk mluvila jako kniha a sečtělost by jí mohl závidět leckterý dospělý člověk protřelý životem. Několikrát jsem se přistihl, že si při společném rozhovoru vedle ní připadám jako klučina. Troufnu si říct, že byla předurčená a schopná se naučit cokoliv.“

„Terezka pravidelně pomáhala při všech společenských akcích za barem a při roznášce občerstvení, vždy s tradičním úsměvem a laskavostí. A ještě se vás u toho stihla zeptat, jak jde život.“

„Terezka byla každým coulem originál, a to ve všech směrech. Vymykala se zdejším poměrům a standardům svých vrstevnic. Důkazem toho byly její osobité módní variace, které v jejím podání působily vlastně naprosto přirozeně. Ona se prostě ráno probudila a řekla si: ‚Jaký bych se dnes asi naučila jazyk?‘ Vybrala si a jednoduše se ho naučila.“

Úryvek z řeči kamarádky a spolužačky: „Terezka byla a vždy i bude naše slunce. Člověk s nepřeberným množstvím schopností, dokázala vyslechnout, poradit, obohatit a to nejdůležitější – rozesmát. V její přítomnosti nebyl prostor pro špatnou náladu. Tam, kde jiní viděli jiskru, ona viděla světlo. Byla oporou jak svým blízkým, tak cizím lidem, neboť její náruč byla vždy otevřená. Odešla, a s ní odešel i kus každého z nás. “

„Byla tou nejkrásnější duší, jakou kdy kdo z nás poznal. Dělala věci od srdíčka a rozdávala tolik lásky, kolik se do ostatních vešlo.“

„Terezko, za náš blízký kruh ti děkujeme, byla jsi a navždy budeš naší neodmyslitelnou nenahraditelnou součástí. Vždy jsi na všechno znala odpověď, a my od teď až navždy budeme uvažovat nad otázkami, které už nám nikdy nezodpovíš. Vepsala ses do nás a my si tě s sebou rádi poneseme, budeme slyšet tvůj smích a budeme cítit tvá vřelá objetí.“

„Ráda bych zde zmínila moji poslední vzpomínku, která se mi s Rézou pojí. Byl začátek prosince a Réza vybíhala ven z rodinné oslavy, aby nás pozdravila. Vyprávěla nám o všech prožitcích, které jsme si do té doby nestihli sdělit. Hrozně nahlas jsme se smáli. Byla zima a zrovna čerstvě nasněžilo. Réza stejně běhala v gumových botách po zmrzlé půdě a koulovala se se psem. Sem tam jí to uklouzlo a byla celá od sněhu, avšak to ji nezastavilo. Přáli bychom si tímto vzkazem předat poselství. Abychom se všichni naučili žít alespoň z půlky tak divoce, jako to uměla Réza. Abychom měli neustále prořízlou pusu, abychom vedli spoustu smysluplných i nesmyslných konverzací, abychom se snažili pochopit podstatu věcí, abychom víc tancovali, abychom žili svoji pravdu a především, abychom se smáli a radovali, protože přesně takhle ona žila a přesně tohle by od nás chtěla.“

Třídní učitel na gymnáziu o ní řekl: „Je to ospalé kotě, zvědavé, prolezající všechna zákoutí života. Její kouzlo – po jejím pozdravu budete šťastní, i když nebudete chtít. Je to prostě samorost.“