Mentoringové příběhy

S jakým očekáváním jste do mentoringového programu vstupovali?

Jakub Štenc: Do mentoringového programu jsem vstupoval s opatrným nadšením – přeci jen první ročník projektu může vypadat různě. Byl jsem proto nadšen, jelikož celá organizace byla skvělá. Od mentora/mentorky jsem očekával hlavně sdílení zkušeností. V době mentor programu jsem už věděl o svém následném postdoc projektu, takže z velké části jsem věděl, kam a za čím mířím. Očekával jsem radu s tím, jak se k věci postavit.

Jana Voříšková: Do mentoringového programu jsem vstupovala s motivací sdílet své zkušenosti a být někomu užitečná na jeho profesní cestě. Sama jsem měla možnost být mentee během své postdoktorské stáže a vím tedy, jak je užitečné mít možnost s někým otevřeně diskutovat o kariérních rozhodnutích a nepsaných pravidlech akademického prostředí.

Změnila se Vaše očekávání během programu? Pokud ano, jak?

JŠ: Moje očekávání se moc nezměnila. Program je dost naplnil. 

JV: Na začátku jsem mentoring vnímala hlavně jako sdílení vlastních zkušeností. Postupně se ale naše setkání proměnila ve společné přemýšlení a diskuzi o konkrétních situacích a rozhodnutích, která mentee řešil.

Co Vám mentoringová spolupráce přinesla? Dokázali byste uvést jeden konkrétní výsledek nebo změnu, která z mentoringu vznikla?

JŠ: Z mentoringu jsem si odnesl hlavně rady, jak si nastavit priority během postdoc fáze, a rady od vedoucí výzkumné skupiny ohledně managementu.

JV: Pro mě osobně byla mentoringová spolupráce velmi obohacující. Přinesla mi zajímavý vhled například do toho, jak věci fungují – nebo někdy nefungují – v jiných prostředích a institucích.

Co podle Vás fungovalo na spolupráci nejlépe?

JŠ: Otevřenost mé mentorky, přímost a neformalita. Připadal jsem si, že sice poslouchám rady od zkušenější vědkyně, ale bez pocitu nerovnosti. Toho si velmi cením.

JV: Nejlépe podle mě fungovala otevřenost a důvěra, díky kterým byly naše rozhovory upřímné a přínosné.

Kdybyste měli popsat mentoringovou zkušenost jednou větou, co by to bylo?

JŠ: Spadla ze mě část obav z neznámého.

JV: Inspirativní setkání, které přináší nové pohledy a často i otázky, nad kterými bych dříve nepřemýšlela.

Co by podle Vás budoucí účastníci programu rozhodně neměli podceňovat?

JŠ: Přípravu na schůzky, nemusí být detailní, ale mít vždy připravených několik otázek na konkrétní téma. 

JV: Nepodceňovat otevřenost a ochotu sdílet témata, která člověk opravdu řeší. Z vlastní zkušenosti vidím, že mentoring je nejpřínosnější ve chvíli, kdy se podaří vytvořit důvěru a mluvit i o věcech, které nejsou vždy jednoduché.

S jakým očekáváním jste do mentoringového programu vstupovali?

Jan Exner: Chtěl jsem udělat krok kupředu ve své akademické kariéře. Můj život provází neustálá touha zlepšovat se v tom, co mě baví a co mi dává smysl. Do toho mi mentoringový program krásně zapadl. Vnímal jsem ho jak univerzitou zaštítěnou platformu pro akademický rozvoj ve spolupráci se zkušeným mentorem, který mě může inspirovat.

Jan Komárek: Po svém návratu ze zahraničí jsem cítil, že se nechci soustředit jenom na moji vlastní vědeckou práci, ale hlavně se snažit pomoci kolegům na mé mateřské fakultě, která mě tak hezky přijala (a to jsem ani netušil, že budu mít možnost formovat její vědeckou a výzkumnou činnost jako proděkan). Možnost mentorovat Jana, kterého jsem poznal ještě jako studenta na letní škole, kterou jsem spolupořádal, byla skvělou příležitostí jak to prakticky naplnit – a ještě mít možnost se s ním vídat (někdy i se sklenkou vína).

Změnila se Vaše očekávání během programu? Pokud ano, jak?

JE: Nezměnila. Brzy jsem poznal, že moje rozhodnutí bylo správné, když se moje očekávání začala rychle naplňovat. Spolupráce s Janem Komárkem mi přinesla přesně to, co jsem chtěl: inspiraci a možný směr mého dalšího profesní rozvoje i kritickou zpětnou vazbu. To vše ve velmi příjemné osobní atmosféře. 

JK: Nezměnila, spíš naplno naplnila – hlavně díky Janově snaze a tvrdé práci jsem ho jen občas poslal správným směrem – k mým kolegům v zahraničí, nebo k určitým rozhodnutím. Poznal jsem, jak naplňující je vidět úspěchy někoho, komu jsem alespoň malinko mohl pomoci.

Co Vám mentoringová spolupráce přinesla? Dokázali byste uvést jeden konkrétní výsledek nebo změnu, která z mentoringu vznikla?

JE: Všechny přínosy mentoringové spolupráce by se hodily minimálně na esej. Nechci ale čtenáře odradit, tak vypíchnu jednu konkrétní věc. Jan Komárek mě inspiroval k tomu, abych vykročil ze své komfortní zóny, sbalil si kufry a vyrazil na tři měsíce na výzkumný pobyt do Oxfordu. Byly to nejintenzivnější, ale také jedny z nejlepších měsíců mého života, které nastartovaly mnoho dalších osobních i akademických projektů.

JK: Mně osobně hlavně dobrý pocit – a přáni v mentorování pokračovat.

Co podle Vás fungovalo na spolupráci nejlépe?

JE: Osobní vztah s mentorem. Jana Komárka jsem znal již před začátkem programu a věděl jsem, že s ním budu moct kdykoliv probrat odborná akademická témata v neformální a příjemné atmosféře.

JK: K tomu se mohu jen připojit – a dodám, že Janovo nadšení pro mě bylo povzbuzením i k vlastní práci.

Kdybyste měli popsat mentoringovou zkušenost jednou větou, co by to bylo?

JE: Investice do osobního i profesního rozvoje, která se Vám vrátí i s vysokými úroky.

JK: Mentoring je nekonečným zdrojem energie a inspirace – na obou stranách.

Co by podle Vás budoucí účastníci programu rozhodně neměli podceňovat?

JE: Časovou náročnost. Je na Vás, kolik času mentoringovým programem budete trávit. Platí zde ale více než jinde to, že čím více času, tím lepší zpětná vazba. A s tím je třeba počítat. Běžte do toho a udělejte si na to čas.

JK: Souhlas – ale myslím, že i minimalistická varianta (tj. několik nestrukturovaných setkání) je lepší než nic.

S jakým očekáváním jste do mentoringového programu vstupovala?

Hlásila jsem se jako čerstvá postdoktorandka poté, co jsem po mateřské dovolené rovnou nastoupila do velkého výzkumného projektu. V té době jsem hodně přemýšlela o nejistotách akademické práce i o tom, jak skloubit vědeckou kariéru s rodinným životem. Mentoring pro mě byl příležitostí získat lepší orientaci v plánování akademické dráhy – například jak plánovat a realizovat vše kolem publikování, psaní grantů nebo třeba i navazování kontaktů a budování spoluprací. Zároveň jsem hledala inspiraci a pozitivní příklad někoho, komu se podařilo v akademickém prostředí dlouhodobě uspět a kdo je ochotný své zkušenosti předávat dál.

Změnila se Vaše očekávání během programu? Pokud ano, jak?

Během programu jsem si uvědomila, že mentoring není jen o konkrétních otázkách a odpovědích, ale třeba také o obecnějším sdílení zkušeností a o reflexi vlastních pracovních návyků. Postupně jsem zjistila, že důležité mohou být i zdánlivé maličkosti. Velkým tématem se pro mě stala motivace a efektivita práce, ale zároveň jsem si odnesla i to, že má smysl věnovat větší pozornost lidským kontaktům a spolupracím. A také že je důležité nezapomínat vážit si vlastní práce a svých úspěchů.

Co Vám mentoringová spolupráce přinesla? Dokázala byste uvést jeden konkrétní výsledek nebo změnu, která z mentoringu vznikla?

Velmi si cením otevřených rozhovorů o tom, jak v praxi funguje akademická kariéra – včetně jejích nejistot a nároků. Kromě témat, která jsem už zmínila, měl mentoring i velmi konkrétní dopad: na doporučení mentorky jsem se zapojila do jedné z COST Action, což mi otevřelo nové mezinárodní kontakty a možnosti spolupráce.

Co podle Vás fungovalo na spolupráci nejlépe?

Myslím, že důležité bylo, že jsme si s Anežkou Kuzmičovou (Michaelina mentorka) lidsky „sedly“. Přišlo mi, že jsme se na sebe velmi rychle a snadno dokázaly naladit. Moc si cením toho, že jsme spolu mohly mluvit otevřeně a upřímně i o citlivějších osobních tématech, která často ovlivňují náš pracovní život. Vážím si toho, že jsme probraly úspěchy, ale i neúspěchy a stinné stránky akademické práce. Pro mě bylo velmi cenné slyšet konkrétní zkušenosti z praxe a zároveň mít prostor sdílet vlastní nejistoty a otázky.

Kdybyste měla popsat mentoringovou zkušenost jednou větou, co by to bylo?

Byla to inspirativní zkušenost, která mi připomněla, že vědecká práce není jen o výsledcích, ale také o lidech, kteří nás na té cestě provázejí.

Co by podle Vás budoucí účastníci programu rozhodně neměli podceňovat?

Doporučila bych, aby si už na začátku ujasnili, co od mentoringu očekávají. Zejména na první setkání je důležité se dobře připravit a probrat s mentorem nebo mentorkou, o čem všem jsou schopní a ochotní se spolu bavit, aby si předem stanovili jasné hranice a také, zda mentor/ka zvládne tato očekávání naplnit. Zároveň bych ale účastníkům doporučila nebát se ptát a aktivně žádat o radu nebo pomoc. A někdy také nechat setkání volně plynout – i takové rozhovory mohou přinést cenné podněty.

S jakým očekáváním jste do mentoringového programu vstupovali?

Dominika Koperová: Do mentoringového programu jsem vstupovala s poměrně širokými očekáváními, i proto, že mentor byl z odlišného prostředí, i přestože se výzkum v psychologii a pedagogice v některých ohledech prolíná. Primárně jsem do programu vstupovala s očekáváním, že získám novou optiku na svou profesní i osobní cestu v akademickém prostředí, větší jistotu v tom, kam se dál posouvat, a také nezávislý pohled od člověka s větším nadhledem a zkušeností. Očekávala jsem, že se posunu v několika oblastech – například v uvažování o habilitaci, v přípravě projektových návrhů nebo odborných článků. V průběhu programu jsem si ale uvědomila, že za relativně krátký čas není možné soustředit se na všechno.

Ondřej Bezdíček: Rád bych pomohl postgraduálním studentům či postdocům se rychleji zorientovat na podstatné momenty v úspěšné akademické dráze či jim pomohl si ujasnit, zda pracovní dráha v akademii je ten typ pracovního života, který jim osobně dává smysl.

Změnila se Vaše očekávání během programu? Pokud ano, jak?

DK: Ano, změnila. Postupně jsem si uvědomila, že stejně jako je potřeba stanovovat priority v běžném životě, je důležité prioritizovat i v mentoringu. Moje očekávání se tak posunula od velkých a široce pojatých plánů k hlubšímu porozumění tomu, jak funguje akademické prostředí, na co si dát pozor a na co se naopak soustředit. Zároveň jsem zjistila, že mentoring není primárně o hledání hotových odpovědí, ale spíše o kladení správných otázek. Na začátku jsem možná očekávala hlavně praktické rady, ale postupně jsem poznala, že největší hodnota je v samotných rozhovorech – a že si člověk ty odpovědi skládá sám.

OB: Nezměnilo. Zajímalo mě, jak moje osobní zkušenost a chyby, které jsem na začátku i v průběhu postgraduálu i později dělal, jsou přenosné do studia a práce druhého či do jiného oboru. Je nutné k tomu dodat, že jsou přenosné na úrovni inspirace, reálné provedení a odpovědnost je na konkrétním mentorovaném. Nelze mentee(mu) vnucovat, pouze inspirovat či ukázat možnosti, aby si zvolil pro sebe správnou cestu. Pokud ji/jej k tomuto dovedete motivovat a posouvat, tak má napůl vyhráno, jak věci dokončit či se posunout profesně dál.

Co Vám mentoringová spolupráce přinesla? Dokázali byste uvést jeden konkrétní výsledek nebo změnu, která z mentoringu vznikla?

DK: Pokud bych měla vybrat jednu konkrétní změnu, mentoring mě naučil lépe komunikovat, jasněji formulovat, co potřebuji a co chci, a nebát se ozvat a věci pojmenovat. To považuji za velmi důležité. Zároveň mi spolupráce přinesla větší sebedůvěru a konkrétnější představu o dalších krocích, které mohou vést k profesnímu posunu.

OB: Obohacení o sdílení zkušeností menteem. Myslím, že konkrétním příkladem, z kterého vzešel posun dále, bylo ujasnění priorit v práci: zda výzkumná, pedagogická či publikační činnost je pro mentee prioritou a jak je lze skloubit s osobním životem.

Co podle Vás fungovalo na spolupráci nejlépe?

DK: Nejvíce jsem oceňovala pravidelnost setkání. Ta do určité míry přesahovala původně nastavený harmonogram a byla patrná snaha setkávat se každý měsíc, což pomáhalo udržet kontinuitu v řešených otázkách i nejasnostech. Velmi důležitá pro mě byla také vzájemná otevřenost, důvěra a možnost mluvit upřímně o tématech, která byla právě aktuální.

OB: Zdůraznil bych vybudování osobního vztahu založeného na důvěrném sdílení informací, které nemusí být vhodné pro nadřízené či spolupracovníky mentee(ho), nezávislá pozice mentora, která umožňuje nalezení dobrého řešení pro mentee, kdy mentor není ve střetu zájmů či může vidět věci „out of the box“, protože není pracovně či jinak s menteem propojen. Naše setkávání k tomu vedla a vytvořila dlouhodobou možnost pro tento typ spolupráce.

Kdybyste měli popsat mentoringovou zkušenost jednou větou, co by to bylo?

DK: Byl to bezpečný prostor, ve kterém jsem si mohla nahlas ujasňovat směr, získávat nadhled a zároveň si uvědomit, že dvanáct měsíců mentoringu je vlastně velmi krátká doba.

OB: Možnost v bezpečném prostředí naplno rozvinout svoje výzkumné i vědecké představy a zkusit je realizovat, nikoliv sám, ale s podporou seniorního vědce.

Co by podle Vás budoucí účastníci programu rozhodně neměli podceňovat?

DK: Určitě by neměli podceňovat přípravu – ale v přiměřeném rozsahu. Spíše, než otevírat mnoho témat najednou je podle mě užitečnější vybrat si jednu oblast, kterou člověk vnímá jako nejvíce rozvojovou nebo ve které se chce nejvíce posunout. Zároveň je důležité nepodcenit otevřenost a ochotu pracovat i s tématy nebo situacemi, které nejsou od začátku úplně komfortní. Často se totiž právě skrze jedno konkrétní téma postupně otevřou i další důležité otázky.

OB: Určitě není dobré podcenit kompatibilitu mentee(ho) k vlastní expertíze, jinakost zkušenosti mentee(ho), její nepřenosnost, možnost nalezení řešení, které bude třeba i jiné než ukázková vědecká dráha, nezanedbat vlastní vzdělávání a rozvoj, aby dráha mentora pro mentee(ho) nepřestala být možnou cestou či inspirací. Snažit se podpořit všechny pozitivní kroky a nešetřit s podporou, kterou každý na začátku své dráhy občas určitě potřebuje zažít i slyšet.